Temeraire

Když byl ještě námořní důstojník, všechno bylo tak jednoduché a černobílé. Na Francouze se střílelo a bojovalo se pro dobro Britského Impéria.
Draci byli jen vzdálenými tečkami na obloze, bojové stroje, zvířata války.

Rozkaz zněl jasně. Francouzští draci budou umírat, na nemoc, kterou Britové dokážou léčit. Je válka. Zemřou v bolestech, aby Impérium získalo výhodu, aby Bonaparte padl.

Černá a bílá se už dávno slila v nekonečné moře šedi.
Pokud to nechá být, může se s klidným srdcem podívat svému drakovi do očí? Sám sobě?
Žít s tím, že poslechl rozkazy? Nebo být popraven jako zrádce?
Rozkaz přece zněl jasně.

Hopewell přelétl pohledem krajinu zelených stromových korun, klikatících se řek a vzdálených hor. Slunce od rána sálalo, jako by se rozhodlo vydat ze sebe to nejlepší, a vzduch voněl nočním deštěm.
Anglie to není.
A přece si připadal jako pán téhle podivné země, když si tak prohlížel z dračího hřbetu.
Kdesi v dálce se zatřpytila hladina moře a kapitána z toho píchlo u srdce.
Ne. Kapitán už ne.
Stočil pohled zpátky k nekonečné ploše pralesa.
Tohle je teď můj svět. Náš svět. Jsme vládci téhle bohem zapomenuté země.
Rozdělujeme a panujeme.
S mohutným odrazem se dračice vznesla vzhůru k obloze.

Soužití s drakem, jakkoli romanticky může znít, někdy zdaleka nenaplňovalo Hopewellovy představy a ideály. A to i s ohledem na to, jak moc se takový život lišil od jeho celoživotních snů.
Právě teď třeba řešil problém velice přízemního rázu.
"Mohla by ses prosím odsunout? Nedáváš mi úplně mnoho prostoru k dýchání."
Dračice se maličko zavrtěla.
"Kwimbe! Přísahám bohu, jsem nalepený mezi skálou a tvojí nohou a moje žebra už začínají praskat. Posuň se!"
Velké oranžové oko se rozlepilo, pak se potutelně přimhouřilo a víčko znovu kleslo. Kdepak, tohle bylo její oblíbené místo - a ona z něj rozhodně nikam odcházet nebude!

"Nespíš?"
"Ne, já..., nechci už spát."
"Je noc."
"Vím." Odmlka. "Měl jsem sen."
Klapnutí drápu. Otázka.
"Zdálo se mi o Anglii. O Londýně a domě, kde jsem vyrůstal. O zahradě, kde jsme si s bratry hráli, než nás matka zavolala na oběd. O malé sestřičce, která mi na moři vždycky nesmírně chyběla. Taky se mi zdálo o Iásónovi a mužích, kterým jsem velel a houpající se palubě pod nohama. Zdálo se mi o domově."
Ticho.
Pomalu, nesmírně pomalu se velká šupinatá hlava sklonila dolů a měkký čenich se přitiskl k mužově tváři v gestu stejně nečekaném jako vřelém.
"Jsi doma."

Vesmír skrývá mnoho záhad a tajů.
Kolik je hvězd na temném sametu nočního nebe. Jak vysoko nad hlavou bloudí a jestli si někdy nepřipadají samy.
Jak hluboký je oceán a co znamenají šeptavé písně vln, když dovádějí s pobřežím.
Na co vzpomíná teplý vítr v listech palem a proč utichl, když doznělo šumění křídel laskajících oblohu.
Co vidí dvě zářící oči hledící do nekonečné noci.
Jaké příběhy chystá budoucnost. Kolik jí zbývá.
Proč mlčí srdce kapitánovo, když se noční nebe slévá s mořem a na svět shlížejí hvězdy a vítr dozpíval. Proč mlčí a proč je v tom mlčení štěstí.

Kwimbe těkala pohledem z jednoho kumula na druhého a zachmuřeně mlčela. Myšlenky v její hlavě na sebe vzaly formu vířícího kola oslepujících barev a především nulového východiska.
Mohla zůstat ve své jeskyni.
Mohla se stáhnout zpátky do ústraní.
Nebo mohla - měla - najít všechny ty bílé vetřelce a do posledního je pozabíjet, jako to měla v úmyslu dříve.
A přece..., jeden z nich jí učaroval. Svým klidem, soucitem a odvahou a..., ano, byl to idiot jako ostatní, měla ho prostě sežrat, když jí tak bláznivě čelil. Jenže to nešlo.
A vzdát se taky ne.
Dračice zařvala a rozletěla se k pobřeží.

Kumulové se k záchranné akci nepřidali, natož aby jí jakkoli napomohli. Seděli na místě, potřásali hlavami a hlasitým krákáním povzbuzovali svoje oblíbence, nebo se naopak pohoršovali, když někomu z námořníků uklouzla na skále noha. Když pak bílí lidé zmizeli mezi stromy, nikam se nehrnuli a s chraplavým hrdelním smíchem si vyprávěli o té zábavné příhodě.
Dokud mezi nimi s praskáním větví nepřistál muruk.
Dráčci vykvikli a menší z nich se pokusil pláchnout, ale Kwimbe ho přimáčkla k zemi a tázavě zavrčela na druhého, který se zmateně nafukoval a čepýřil peří na hrudi. Význam otázky byl jasný.
Kam zmizel její zajatec?

"To nemůžete myslet vážně, pane."
Neodpověděl hned. Namísto toho přelétl pohledem posádku, či spíše co z ní zbylo. Námořníky zkroušené tímhle podivným dobrodružstvím, za které zaplatili krutou daň, a nyní na pokraji vzpoury proti svému kapitánovi, který v tom pekle podle všeho přišel o rozum.
"Ujišťuji vás, že mluvím naprosto vážně, pane Hozere."
"To snad..., ale ne, ne. Tohle ne." Nadporučík si zcela negentlemansky odplivl. "Tohle nedopustím."
"Váš názor není směrodatný, nadporučíku. Obdržel jste rozkaz."
"K čertu s rozkazem."
K čertu - tak přesně tam se Hopewell chystal.
"Budu předstírat, že jsem to neslyšel. A teď už mi připravte ten člun."

Vzduchem zapleskala křídla.
Ještě než Kwimbe dosedla na okraj jeskyně a vklouzla dovnitř, poznala, že je něco špatně.
Sklonila hlavu, teď i tehdy. Zavětřila a nasála nozdrami pach vetřelců.
Vloupali se do jejího obydlí - cizí muži, zloději a podvodníci. Sebrali něco, co je její.
Dračice se s narůstající úzkostí rozhlédla po jeskyni. Její strach se mísil se spravedlivým hněvem; ten bílý muž byl pryč.
Se zvláštním pocitem odtrženosti a nereálna dloubla drápem do střípku vaječné skořápky. Zdráhala se uvěřit tomu, co jí napovídaly oči.
Zloději.
Vrazi.
Kwimbe otočila hlavu k ústí jeskyně.
Svět utichl, když do něj vykřičela svůj vztek.

Útěk z dračí skrýše byl hektický a plný úzkostných ohlédnutí a čas začal fungovat v onom paradoxním režimu, kdy zároveň svištěl jako vítr a táhl se jako starý med. Kapitán by jindy proti šplhání po strmé skále vznesl námitky, zvlášť teď, zvlášť po posledním nepodařeném pokusu, ale neměli na výběr.
Kámen se drolil pod prsty a mech, který na skále rostl, vlhce klouzal. A každé zašumění listí jako by s sebou přineslo řev vracející se dračice.
Jen představy. A kvapící čas svíral plíce tak, že se málem nedalo dýchat.
Uplynuly vteřiny. Potom staletí.
Kapitánova chodidla se skoro nesměle dotkla země.