DMD č. 11 pro 11. 4. 2019. Téma: Řekni vlkům že jsem doma

Cesta ke chrámu Povýšení svatého kříže vedla poutníky po starých schodech. Byly to dlouhé pásy země zpevněné na svých krajích žulovými kvádry, které zub času nejen notně ohladil, ale i vyzdvihl nad úroveň terénu.
Po schodech sbíhal pes. Šikovný hafan využíval kořenů vzrostlých lip, přesto mu činnost činila značné potíže.
„Hele, vlk!“ smál se Stopař.
„Farářův pes,“ zabručel Ministrant.
„Řekni pánovi, že jsme doma,“ vtipkoval Kněz.
„Jako děti jsme po nich jezdili na kole,“ prozradila Lovec.

Povstání potlačeno, staré pořádky udrženy.
Říkali tomu vítězství. Necítil to tak.
Jeho bratr byl mrtvý. Jeho manželku věznili v jejích komnatách. Kolíbala svého syna – dědice trůnu – v náručí a zpívala mu srbské ukolébavky… Čekala na verdikt Rady. Jérôme věděl, že mu Mira zachránila život. Jak ji mohl soudit?

Palác již byl nadohled. Zastavil koně. Nechtělo se mu tam. Věděl, že vlci již dorazili. Schází se v jednacím sálu. Čekají na příchod svého nového krále, aby mu sdělili své nenasytné požadavky.

Jérôme o trůn nikdy nestál. Bude si muset poradit.
Ušklíbl se. Odhodlaně vyrazil vpřed.

Projel branou. Byl doma. Vyjednávání započnou...

Žila byla tři zkušená prasátka, která věděla, že sláma ni dřevo je neochrání; že kotlíkový vlk je výživnou večeří. Nejmenší prasátko se vydalo do lesa.

„Achich,“ bědovalo hlasitě, „snad vlka nepotkám.“

Jakmilo potkalo, domů se rozběhlo. V cihlové chaloupce prasátka v krbu zatopila; kotel na oheň postavila. Vlk houkl a foukl; pak na střeše zašramotil. Šup do komína. V komíně se zasekl; štiplavým dýmem chaloupku zanesl.

Žila byla dvě zkušenější prasátka, která široký komín postavila. Přilákaný vlk houkl a foukl; na střechu nevlezl. Klika zarachtala; dveřmi vlka propustila.

Žilo bylo jedno nejzkušenější prasátko, které dveře zámkem vybavilo; uvnitř hladem trpělo.

Drahý strýčku,

přemýšlela jsem o Tvém výkladu. Jestli jsem Tě dobře pochopila, lze každou ctnost zdeformovat různými způsoby.
Předně záleží, zda pacient ctností disponuje v postačující míře.
Pokud ne, je třeba zaměřit se na ctnost opačnou.
Pokud ano, nabízí se zejména dva postupy:
Absolutizace, kdy se z prostředku udělá cíl. Z víry se udělá prázdné lpění na rituálech, z odvahy zbytečné riskování.
Přehnání. Z víry fanatismus, z odvahy neopatrnost.
Samozřejmě, nezbytnou součástí je vždy opomenutí podstaty ctnosti.
Neuškodí též drobné přikořenění pýchou.

Tvá Dezinvektila

P. S. Doneslo se mi, že se za mnou chystají z pekelné inspekce. Ať si přijdou.

Děcko odložilo košík stranou a prodralo se mezi vlčaty až k matce vlčici, aby se zahřálo. Přitulilo se a podivovalo se: „Vy máte velké uši! Vy máte velké oči! Vy máte velké zuby!“ Máma Vlčice si opřela mohutný šedý čumák o červený čepeček.

Ve vchodu do vlčí sluje se zaklínil obrovský chromý tygr.
„Dobrý den Šér Cháne, kampak, kam? Člověčí mládě je naše!“ řekl táta Vlk.

„Naskoč, škvrně, medvěd Bálú tě ponese! Kdepak bydlí babička? V chaloupce za lesem?“

Před chaloupkou stál myslivec Baldév: „Zrovna jsem tě šel hledat!“
Karkulka objala medvěda a poprosila: „Řekni vlkům, že už jsem doma!"

Večer je klidný, tichý. Ve větvích vítr šumí, do misky s vodou spadl list a rozvlnil hladinu.

Je po všem.

Nohy jsou čisté.
Úsměvy jsou tklivé.
Chléb je dobrý, měkký.
Víno je rudé, jako krev.
Oči svítí do tmy.

Vše již bylo řečeno.
Jako kdyby spali.

Kdo není na obraze - ten třináctý.
Odešel s křivdou, jsem to snad já.
Tys to řekl.

Pán hledí do stínů, keře voní myrhou, olejem, krví, suchým prašným sluncem. Páchnou léty věčnosti, nevděku, nepochopení. Lásky pramálo.

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

"Řekni vlkům, že beránek je doma", zašeptá a odpouští.

Když jsem se narodil, byl jsem nejmenší, pořád hladovej a navíc bílej.
Nevím jestli vadilo to, že jsem měl barvu jako krajina okolo a byl jinej než ostatní, nebo mě bylo mojí mamince líto, ale vzala nás jinam. Bylo tam tepleji a zem byla také tmavá a teplá.
Už jsme měli se sourozenci zoubky a začali jsme jíst maso a tak nám maminka chtěla ulovit jelena. Ale měl velké parohy.

Měli jsme co jíst, ale maminku už ne.

Pak se objevil ten člověk.
Podival se na mne a věděl jsem to, my oba.
Byl jsem doma.

Tu noc jsem proplakal.

"Co to čtete?" Zazní od protějšího stolu.
Němě natočí titul knihy k tazateli namísto odpovědi.
Řekni vlkům, že jsem doma
"O čem to je?" Ptá se znovu andělským hlasem.
"Ještě nevím, chci se to dozvědět při čtení," odhodlává se promluvit.
"Já to četl," přiznává se anděl, "jen jsem nevěděl, co říct." Sklápí oči a zas je zvedá. Mlčky se utápí v těch jejích.
V půlminutovém tichu (které nebylo vůbec trpné) přemýšlela, jak je možné něco ihned vědět. Vidět celou budoucnost a pochopit minulost v několika sekundách. Vždy k ní informace chodily tak trochu zázračně, ale tohle byla úplně jiná úroveň.

„Vodní hladina se leskne pod paprsky slunce. Je rovná jako zrcadlo, ani vlnka po ní nepřeběhne. Voda je průzračná, je vidět až na dno, ale občas zahlédnu jakési stíny připlouvající z hlubin.
Vejít do jezera se rovná sebevraždě. Stíny se vrhnou na kořist jako smečka vlků a hladina se zbarví krví.
Vím, že na mě číhají, ale nedokážu utéct. Jako kdyby mě k nim něco táhlo, jako by můj osud byl spojen s jejich.“

Večer ho viděli potulovat se po břehu u vody. Řekněte jim, že jdu, že už jsem skoro u nich doma, prý křičel. Pak vešel do jezera.

„Aha, to jsem netušila…,“ divila si Giulietta.
„Tak teď už to víš. Nejsem na to vůbec hrdý.“
Chápavě pokývala hlavou.
„To bych nikdy neřekla, že to může být tak zlé…“
Vito jen pokrčil rameny.
„Ve slušné společnosti se o tom moc nemluví. Kdyby se to dozvěděli tvoji bratři, půjdou na mě s holemi…“
„Ne, to ne. Oni takoví nejsou. Oni mají lovecké pušky.“
„To jsem hned klidnější.“
„Ty jsi ale hlupáček. Promítat kinoverzi Lawrence ve stranovém ořezu… Na co jsi myslel!“
„Pche! Jen ať přijdou. Budu čekat,“ vypnul rachitický hrudník, až to zachrastilo.
Vzápětí se oba rozesmáli na celé kolo.