Originální

Jé hele
hlava
vznáší se
v oblacích
ale nemá tělo!
nějaké tělo
by to chtělo...
asi postoupila
na novou úroveň bytí
ale je to bytí
bez těla
vůbec k žití?

Jak se to stalo
že hlava
v oblacích
se tu vznáší
a tělo
na dně Džbánu leží
venku něžně sněží
jestlipak
se uráčí
vyplavat nahoru
to tělo
ještě nezamrzla
voda
kdo tělu ruku podá

Pomocnou ruku
k ruce natáhne
vodní monstrum
neznámé
vyzdvihne
ho na hladinu
hola hola
hlava tělo volá
vzhůru do oblak
či ještě výš
když zabloudím
tak napovíš
hlava tělu
tělo hlavě
nebude to
zas tak
marné

Zahrát to správně. Vzdušněji. Dýcháme. Dýcháme a dýcháme. Vdechujeme vzduch. Rozumný, chladný a čistý. Vydechujeme, vydechujeme se. Jsme všude okolo, teplí, skuteční, bez naděje. Společně sami. Jsme si dechem, rozumným rozkladem. Rozevření a pustí. Dávající teplo. Zahrát to správně. Temněji. Zíráme na světlo, rozumné a čisté. Zíráme a zíráme. Vrháme stín. Pohlcujeme světlo. Do noci míří naše cesty. Cesty prázdných nebes. Plné naděje, chladné a čisté. Odejít a zůstat. Být mimo stín, být stínem. Dávat se obdarovaným. Přijímat světlo jako život tmy. Odtikávat v pospolitosti, odtikávat pospolitost. Zahrát to správně. Předávat si dech. Dýchat stín. Být si dost. Tolik hudby.

Ostré sluneční paprsky se jí zabodávaly do nahých ramen a její kotníky omývaly přicházející vlny. Vzduch byl vlhký a těžký, provoněný solí. Na sobě měla dvoudílné plavky a pareo, které kolem ní vlálo ve vánku. Tohle bylo její oblíbené místo, kam utíkala vždy, když měla příležitost. Tady mohla zapomenout na své problémy a být konečně sama sebou.

"Honzo, jdeme na oběd, jdeš s náma?" známý hlas ji vyrušil z myšlenek. Pomalu otevřela oči. Byla znovu v kanceláři. Na sobě měla oblek. Váha reality na ni dopadla jako hromada cihel.
"Ne, najím se dneska tady," odpověděla rychle. Už neměla sílu předstírat.

„Už jsi to četl? Archeologové našli v Egyptě zlatou sošku mravence.“
„No a?“
„S tou soškou je spojena kletba.“
„Jaká?“
„Každý, kdo se toho mravence dotknul, zemřel,“ pokračoval přiškrceným hlasem Milan.
„Všichni musíme zemřít,“ opáčil Pavel.
„Tohle je ale něco jiného, než přirozená smrt. Už zemřelo 34 lidí. Měli příznaky podobné choleře,“ nedal se Milan. „Teď se to přeneslo i na turisty. Kdo se na toho mravence jen podívá, pak onemocní úplavicí.“
„Počkej, brácho, ty pleteš dohromady mravence a faraonovu pomstu.“
„To ne! Vždyť si tuhle říkal, že máme v kredenci faraony. A celou dobu teď o jednom zlatém mluvím.“

"Lasius flavus!"
"Jasně, pojď dál. Nikdo tě nesledoval, že?" vzal ho za mikinu a vtáhl ho do místnosti. "Počkej, ještě tě zkontroluji, postav se támhle do světla a teď počkej... a je to. Jsi čistý!"
"Supr, dík. Máme problém."
"Já vím. Policie na hranicích nepouští lidi do země."
"Ano, a navíc o tom média píší jako o slintavce a kulhavce!"
"Koupil jsi ty zásoby?"
"Jasně, za koho mě máš?"
"Dobře, strč je do světla, ať zjistíme, zda se tam nenachází zlatí mravenci."
"Už se mi o těch mini dronech i zdá. Především, jak mě skenují zevnitř a přenastavují mou mysl."

Bylo ráno. Ve vzduchu se stále držel noční chlad, mnichům pracujícím v klášterní zahradě to však nevadilo. Nad hlavami jim zpívali práci a vzduch voněl lesem.
Mnich u bylinkového záhonu vzhlédl, když nad ním přelétl stín dravce. Povzdechl si Když se znovu sklonil k práci, jeho rty se pohybovaly v modlitbě.
Můj Pane, děkuji Ti za ptáky, kteří mohou volně létat. Já nemohu, proto ti děkuji, že mohu být zde v klášteře. Někdy bych však chtěl někam daleko, s hlavou v oblacích jako ten pták. Ale to mohou jen andělé. Prosím Tě, příteli, uzdravuj.
Otče náš, jež jsi na nebesích…

V zapadlé vesnici na konci Ithatského údolí vyhlížel z dokonale opracovaného kamene vchod do pravěkého chrámu. Blížilo se období Prázdného měsíce. Čas, kdy lidé mohli promlouvat s bohy na posvátné půdě, aby si mohli splnit přání. Nikdo nečekal, že to myslel vážně. Bohové nicméně měli smysl pro humor, a když před ně Brusimil předstoupil, vyslovil: "Chtěl bych mít nad vším nadhled, aby má hlava byla svobodná a bez starostí." Bohové se poradili a rádi splnili jeho přání. Pokud tedy uvidíte hlavu v oblacích, tak to se vám tedy rozhodně nezdá. Jedná se opravdovou hlavu Brusimila, která má nad vším nadhled.

"We're running out of ballistic gel dummies again."
"I know. Already placed an order."
"Please tell me you didn't order the fancy ones with bones and organs again. They're ridiculously expensive! Not to mention the results are pretty gruesome."
"Actually, I did. But don't worry, it's green 'blood' this time."
"Where do you get the money? I'm sure we would be way over budget."
"I film the experiments and put it on YouTube. We're pretty popular."
"Wait, is that why you bought that Phantom High Speed camera?"
"Maaaaaybe?"
"You you don't really wanna finish developing that massage robot, do you?

Jsem starý. Dvanáct let tvrdé práce uteklo jako voda. Jako obvykle si nasadím brýle, vezmu dřevěnou hůl a vyrážím na každodenní pouť. Už jsem ji absolvoval nesčetněkrát. Znám každou zatáčku, každý záhyb a každou prohlubeň. Poznám, kterým místům se vyhnout a která navštívit. Tentokrát to bude ale jiné. Tohle je totiž má poslední pouť a pak... Pak budu konečně volný. Procházím poslední částí stezky a předvádím opravdu dokonalou masážní techniku. Můj sliz se na lidské kůži rozkládá a povoluje všechny napjaté svaly člověka. Má práce masážního šneka končí.

***

"Tak, mí malí šnečci, pustíme se do práce. Ten člověk potřebuje vzkřísit."

„Doktor Livingstone, předpokládám?“

Legendární Stanleyho větu zná každý. Co se ale neví je, že Livingstone se z Afriky nechtěl vrátit, protože v zemi krále Kazemby chtěl najít poklad nedozírné hodnoty.

Dle místních zkazek v údolí tvaru žirafího krku se má nacházet akácie, která živí kolonii mravenců. Na svítání z jedné trnové hálky vylézá napít se nektaru mravenec, který je celý ze zlata. Kdo mravence chytí a za slunovratu vypustí u jižního cípu jezera Bangweulu na oltáři předků, tak ho zavede do místnosti plné zlata.

Jestli se to Livingstonovi povedlo, se neví, protože zanedlouho nato zemřel na malárii a úplavici. Náhoda?