DMD č. 24. pro 24. 4. 2020. Téma: Zakopaný pes

Hleděla směrem ke studni a přemýšlela. Zatím horko těžko zvládala oba světy, i když složitě. Známky v škole byli čím dál horší, jenže když se soustředila na matematiku, lidé dole umírali.
Bude se muset brzy rozhodnout. A v tom bylo to jádro pudla, ten zakopaný pes. Nad tou myšlenkou se pousmála. Vskutku, zakopaný pes. I když Inuyashovi by se asi nelíbilo, že ho přirovnává k pudlům.
Moderní svět měl její maminku, bratra, dědečka... Také medicínu, teplou vodu a bezpečí.
Jenže minulost skrývala její druhou rodinu. Čistý vzduch, pocit dobrodružství, vědomí, že může něco změnit a lidem pomoci. A také lásku.

Byli ostřílení bojovníci, mnohokrát hleděli smrti do tváře, zvykli si. Mnohokrát také viděli své spolubojovníky a přátele umírat, na to si nezvykli nikdy. Navíc… smrt Bouřňáka a Geslera byla výjimečná. Proto se sešli. Před skromnou mohylou obsahující dvě těla. Žádné dary, žádné ozdoby. Věděli, že ti dva, být živí, by se jako první vysmáli zbytečné sentimentalitě a hrobku vykradli.

„Co s tím psem?“ zeptal se kdosi. „Pohřbíme ho s nimi?“
„Není mrtvý, nevidíš?“ vyjel Šumař. „Snažil se jim zachránit život. A Gesler, jak jsem slyšel, potom zemřel, aby zachránil život toho psa…“
„Právě… vypadá, že by chtěl zůstat s nimi.“

"Let us cut to the bone now," Mawhub said, accepting a cup of tea (and surreptitiously checking it for poison). "You had something quite powerful here. And I want to know what and where it is."
The sixteen year old - oldest surviving son of the house - measured him with serious eyes.
"I'll tell you about it, but the gist is, my father had it on him... when you threw a building on his head. So if you want it, I can show you where to start digging."
"Son of a dog," Farouk spit grabbing a pick-axe. "Better be telling truth."

Huf huf huf... z té díry už mi kouká jenom hlava. Začalo to myšičkou (dobrá byla) a jak jsem se rozmáchl. Jsem tady zakopaný jak v zákopu. Ale když jsem si tu tak hezky zahrabal, tak si to uhájím...
"Jendo, co to děláš?"
"Montuji Šarikovi do toho jeho zákopu samopal. Kulomet bych tam neměl jak připevnit. Úplná obsluha samopalného hnízda. Škoda, že nemám fotoaparát."
"Co když z toho opravdu vystřelí? Samopal dětem do ručiček a domácím mazlíčkům do tlapek nepatří! Každoročně takto u pluku docházím ke třem úrazům, z nichž je každý čtvrtý smrtelný!"
"Se slepýma stejně moc škody nenadělá."

Je to nutné a přitom nevím, jak to udělat. Určitě s tím nebude souhlasit. A právě v tom je, milá Brandy, zakopaný pes.
Alžběto! Tys zakopala Piškota? Proč? Vždyť se po tom útoku přece uzdravil?
Ale Brandy! Jasně, že ne. Chci říct, že právě v tom je jádro pudla.
Alžběto… varuju tě… pudla jsi nikdy neměla! A jaderného už vůbec ne! Mluv rozumně!
Dobrá. Klíčové je…
Kde se tam zase vzaly klíče?
Brandy… prostě chci říct, že než začneme jakkoliv bojovat s tou čarodějnicí, musíme někam schovat princeznu a Kaitlyn. Chápeš?
Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsi to neřekla rovnou?

"Pepíku, co to tam Tom počítá?" ptá se Honzík.
"Náklady na bydlení pro nás."
"Je to drahé. A to počítám dobře. A taky nevím, kam dám klec. Do obýváku. A vybavení.
Ty peníze snad rostou na stromě?"
"Do obýváku dvanáct andulek nepůjde," říká maminka.
"Tak je rozdělíme. K vám půjdou čtyři, k nám půjdou čtyři a do obýváku půjdou zbylé.
Ale ještě je tu jeden zakopaný pes. Problém. Které kam. Já vím. Pepíček, Coco, Béďa a Izzy půjdou k vám. Honzík, Kiki, Ferda a Čiko půjdou k nám. Pepinka, Bonnie, Karlík a Monclík půjdou do obýváku. A je po problému."

Vesnicí se rozléhal nářek a úpění. Kontrastoval se štěbetáním papoušků a vzdáleným řevem jaguára. Ten snad truchlil taky, se zesnulým nejednou skřížili zbraně.
Vesničané se shromáždili u Domu mužů. Z něho vyšel náčelník, nesoucí tělo. Za ním vyšel šaman, potřásající chřestítky z jeleních kopýtek a ječivým hlasem sdělující bohům všechny hrdinské skutky mrtvého. Tělo bylo umístěno na nosítka a průvod se vydal do hor. Tam, v posvátné jeskyni, je už připravená jáma, vyložená kameny a prkny. Mrtvý tam bude v klidu spát se vším svým majetkem. Pelíškem, miskami na krmení i nejnovější hračkou - míčkem, který mu udělal šestiletý náčelníkův vnuk.

V té oblasti nebylo nic zajímavého. Možná se tam vydal jenom proto, že potřeboval pauzu, protože o nich nikdo neměl vědět.
To se dařilo, dokud se nezjevila ona.
Nejdřív ji jen slyšeli za sebou.
Když to přestalo být snesitelné, přiměli ho se zastavit a otočit.
Nazval ji psem.
Ať už si sami mysleli, co chtěli, od něj je to překvapilo.
Daleko víc je šokovalo, když tu urážku přijala a obrátila ve vyznání.
Přitakal její víře. S laskavým úsměvem, který předchozí povýšené odmítnutí usvědčil ze lži.
Splnil její prosbu a obrátil se k odchodu.
To ona byla účelem celé jejich cesty.

Los je vytažen, bylo rozhodnuto. Otec hrůzou ustrne, i tep srdce se zastaví. Jeho dcera?
Marné je bránit se osudu, marné prosit o milost. V bázni před takovou silou pokorně sklopí hlavu. Modlí se ke všem bohům, které zná, ale žádný ho nevyslyší.
„Jdi,“ kývne na dceru, v očích slzy.

A pak se stane zázrak. Princezna je živá, dav vítá rytíře, draka vedou za sebou, zkrotlého jak psa.
Nabídnuté peníze muž přijme, druhý den je rozdá chudým.
„Zabiji draka a zakopu ho daleko za městem, když přijmete dar křtu,“ prohlásí rytíř.
Dvacet tisíc lidí se zřekne pohanství.
Drak je poražen.

Procházíme prázdnou ulicí.
“Udělej to rychle. Jednou ranou. Miř na hlavu,” opakuje Igor.
Nechci to udělat. Tajně doufám, že puška, kterou mě vybavili ve výstrojním skladu kdesi v poli u Pripjati, selže. Koneckonců je sovětská.
“Co bude pak?” zeptám se.
“Pak?”
Nechci Igorovi vyprávět, jak jsme kdysi doma se sestrou a otcem pochovali fenku Mašku pod jabloň. Důstojně. Jako členku rodiny. Jenže Maška zemřela stářím na pohovce, nikdo jí nemusel mířit na hlavu.
“Normálně, náklaďák, kafilerka,” řekne Igor. A pak: “Dávej pozor, támhle jednoho máš!”
U vchodu do opuštěného paneláku sedí voříšek. S vodítkem. Když nás uvidí, začne vrtět ocasem.