DMD č. 24. pro 24. 4. 2020. Téma: Zakopaný pes

,,Takže ti prašíví kojoti ze sousedního klanu nám ukradli a zakopali válečnou sekeru?!" starý indiánský náčelník byl opravdu rozčilený.
,,Náčelníku, byl to pes. Zakopali našeho psa. Tesáka. Pamatujete? Byl už starý a lezl vám do náčelnického teepee. Nakonec jste ho vyhnal. Asi pošel poblíž jejich tábořiště, tak ho zakopali. Víte jací jsou bohové", uklidňoval náčelníka hlavní šaman.
,,Nemají si ho přivlastňovat! Byl to přece náš pes! Jenom my máme právo ho zakopat. Takže teď, všichni muži na koně!"
,,Náčelníku, máme jenom lamy."
Náčelník se zarazil. ,,Opravdu? Na tom nesejde. Tak na lamy!"
Šaman si povzdechl. Bylo na čase vyměnit náčelníka.

“Hm... jojo, jasně... pffff... možná...?” mumlal Dipper už několik hodin.
Mabel měla pocit, že ještě minutu a vyskočí z kůže. Vstala a dala mu pohlavek.
“Jau, co děláš?”
“Jsi hrozně hlasitý! Co to vůbec je?”
“Na to se snažím přijít! Ale pořád nevím, kde je zakopaný pes.”
“Ukaž mi to,” sebrala Mabel záhadný předmět ze stolu a než ji bratr stihl zastavit, do té věci zhluboka foukla. Z druhého konce se vyvalila nádherná hudba.
Mabel spokojeně vrátila svému šokovanému bratrovi hubení nástroj. Když opět rozevřela svůj časopis pro náctileté, jen poznamenala: “Doufám, že to nekřísí mrtvé nebo tak, ty vědátore.”

Samuel Elánius byl pro jednou v dobré náladě. Konečně to vypadalo, že se případ blíží ke konci, stačilo už jen proklepnout pár lidí.

Spolu s Karotkou právě mířili ke skupině žebráků, která údajně něco ze zločinu viděla.

"Třeba se od nich konečně dozvíme, kde je ten pes zakopaný," zabručel Elánius.

"Zakopaný pes? Neřekl jste mi, že je tu zvíře v ohrožení!"

Než ho Elánius stihl zadržet, vydal se Karotka k zapáchající skupince.

"Tak kde máte toho zakopaného psa?"

Hlas, který mu odpověděl, vycházel od země za kabátem Starého Smrdi Ruma. "My psi nikam nekopeme. Ale neměl bys náhodou psí suchar?"

Trvalo to snad nekonečnost, než Šumař omdlel. Ne na dlouho. Alespoň tak to vypadalo, protože krev ještě nezačala zasychat. Probral se sám. Podíval se na pahýl, který měl místo prstů, a málem omdlel znovu. Přemýšlel, že už prošel skoro vším, ale sadistickým mučením ne. Ne že by to u jiných neviděl. Nechápal, jak se to může někomu líbit. Nejhorší na tom bylo, že už si nikdy nezahraje na své housle. To mu trhalo srdce více, než cokoli do teď v životě.
"Jsi vzhůru?" zeptal se Soudce, "prima, tak pokračujeme, to by v tom byl zakopaný pes, abychom na to nepřišli."

„Já už nepiju,“ řekl Sirius a snažil se nemyslet na vyprahlé hrdlo. „Přestal jsem s tím,“ zopakoval, jako by nechtěl přesvědčit Jamese, ale především sebe. „Myslím to vážně.“
„Jestli se té flašky do rána nedotkneš, tak tomu uvěřím,“ prohlásil James, položil na stůl svůj dáreček a odešel.
Když se Kingsley nad ránem vrátil z práce a našel Siriuse zahryznutého do desky stolu a vrčícího na netknutou láhev skotské, odhodil aktovku, přispěchal k němu a sevřel ho ve vroucím objetí.
„Vsadil jsem se s Jamesem, že to zvládneš. Mám u něj dvě stovky. Jseš můj poklad.“
„Jo,“ zachrčel Sirius. „Jenom zakopat.“

Dělat šejdry je pro člověka dojíždějícího z Dobříše naprosto nelidské utrpení. Vstáváte ve tři ráno, abyste na půl pátou dorazili, kolem desáté skončíte, abyste ve dvě odpoledne mohli začít znovu někde jinde a definitivního konce šichty se dočkáte ve 20:25. Doma padnete do postele zbití jako pes, a pokud vás následující den čeká to samé, tak už dopoledne připomínáte mršinu onoho zbitého psa a večer dokonce vydáváte odpovídající pach.
„Dobrou noc. Pokus se nechrápat,“ loučí se manželka po telefonu, zatímco zavírám vrata vozovny.
„Klid, miláčku. Já dneska asi stejně nedolezu domů. Lehnu si na dvorku, ráno mě jenom zasypeš.“

K umeniu zlodejskému patrí mnoho vecí. Aj vedieť tančiť. Plesy sú vôbec pre mňa báječná príležitosť.
Sonine priority boli, ako sa ukázalo, trochu iné. Sálom sme nakoniec pretančili v trochu tesnejšom zovretí než sa na protokol sluší. Ono zakopaný pes pri tanci je viesť dámu tak, aby nemala možnosť dať nohy tam, kde ich nečakáte. Napríklad na vašu nohu.
S poslednými taktami krásnej hudby sme, trúfam si povedať celkom obstojne, pretančili až k dverám na druhom konci sálu, kde sme sa, za burácajúceho potlesku muzikantom, stratili.
Privítalo nás hrobové ticho, len kvapky vody stekali po perfektne vytesanej soche z rubínu.

„Něco jsem našel,“ hlásil Grannog ze svého výkopu. „Určitě fosílie.“
„Pch, jasně,“ ušklíbl se Wrako. „Nějaká okousaná kostřička od měsíc starý večeře, vsadím se.“
Grannog po něm mrsknul hroudu hlíny a pustil se do práce smetáčkem.
Pak vykřikl tak pronikavě, že i Wrako pochopil, že musel narazit na něco mimořáného.
„To je... to musí být aspoň sedmdesát milionů let staré!“ vykřikoval Grannog. „Jednoznačně éra lidí... to je pes!“
Skutečně. Z hlíny se na ně zubila lebka savce, tvora s vlastní termoregulací, který rodil živá mláďata.
Wrako ho popleskal ocasem po zádech až šupiny třeskly.
„Gratuluju, ještěre!“ zvolal. „To je jackpot.“

Štěňata už dávno spala. Fido a pan Havran seděli na lavičce před domkem, ještě stále vyhřáté sluncem, a pozorovali první večerní hvězdu.
Pan Havran se cítil velmi zvláštně. Stále cítil po křídly Fidovy silné tlapy, když ho dnes vytahoval ze štěněcí “pasti na lvy”. Oči mu občas sklouzly od hvězdy k psisku vedle něj. Nedokázal se soustředit na hovor.
“Tu jámu už jsem zasypal,” prohlásil Fido trochu zahanbeně.
Pan Havran prudce zatřepal hlavou. “Měl jste se tam na chvíli zahrrrabat sám, morrrdyje!” zakrákal hlasitěji, než měl v úmyslu. “Pak byste nezapomínal, že máte na na lupárrrny svých synovců dávat pozorrr!”

Letošní zima byla poněkud opožděná. Své tři metry sněhu shodila až v březnu, zato ale najednou.
Koho to nadělení chytlo venku, musel se o sebe nějak postarat.
Potom, co přešla fronta, nastal čas počítat ztráty. Chyběla jedna skupina a posel.
Proházet zapadanou silnici je práce pro vraha.
„Proč se s tím tak mordujeme. Do týdne přece roztaje. Je to zbytečný,“ stěžoval si Bledule.
„Chceš vystřídat?“ nabízel se Myšák.
Než Bledule odpověděl, jeho lopata zajela do něčeho nečekaného...
„Medvědí doupě! To je medvědí doupě! Von nás sežere!“
Z proraženého otvoru se ozvalo bručení... a vykoukla rozmrzelá tvář postrádaného posla.
Vykopali Psa.