DMD č. 24. pro 24. 4. 2020. Téma: Zakopaný pes

You can't teach an old dog new tricks.
Especially when he is lying low.
When he has dug himself in the middle of one of the world's most beautiful capitals.
But he can teach himself what he has always known.
The scenery changes. The days pass by. The windows hold. The horizon still stands. She answers the phone, hangs up some time after. The hinges creak. He takes out the garbage and gets his food delivered.
But he is here. Always has been.
For better, for worse. For richer, for poorer. To have and to hold.
Yourself.
Wherever.
For ever.

Toho večera se u lady Narboroughové sešla spíše komorní společnost. Lord Henry se necítil dobře a bylo mu skutečně líto, že se večeře nezúčastní, snad někdy příště. Alespoň tak to Dorianovi říkal, když před několika hodinami se zářivým úsměvem a kytičkou v klopě odcházel do klubu.

„Náš přítel má vskutku obdivuhodný talent. Je mu nevolno vždy, když pořádá večeři žena, která přesáhla třicet let,“ smála se lady Narboroughová. „Ach ano, mládí utíká rychle. Ale vy, Doriane, nevypadáte ani o den starší než při našem prvním setkání. Kde je zakopán pes?“
Dorian Gray se potutelně usmál. „Péče o pleť dělá zázraky.“

Cesta za Marigoldova neustálého žvanění ubíhala obzvláště pomalu.
„Víš, proč tě lidi nemají rádi?“ zeptal se ho básník. Geralt přemýšlel, co by řekl, aby ho donutil mlčet, ale věděl, že se to dozví tak jako tak.
„Proč?“ zeptal se odevzdaně.
„Ty se pořád tak mračíš! Vůbec se neusmíváš! V tom je zakopanej pes, Geralte. Proto nemáš práci, protože lidi si myslí, že jimi pohrdáš,“ vzdychl Marigold.
„Ale já jimi pohrdám. Alespoň většinou,“ podotkl zaklínač.
„Vidíš, ty jsi prostě hrozně negativní…“ mlel dál svou básník. Netušil, že jeho nejlepší přítel právě v hlavě spřádá plány, jak ho pozitivně sprovodit ze světa.

Na dvoře mlýna stojí Anděla, vedle ní Stázi, hrůzou bledá. U vrat černý myslivec, tma už pomalu rozmazává jeho rysy.

Mezi nimi mleči jako hráz. Mladí, neochmýření, bok po boku těch, kterým už mráz postříbřil vlasy.

„Co uděláš? Udeříš a zabiješ nevinného. Couvneš a udeřím já. O sílu tě připravím, o moc tě oberu. Pak tě nechám jít, abys mohla každou trpkou chvíli zbylého života litovat, o co jsi přišla. A nevinní stejně pomřou, jeden po druhém. Teď musíš volit, dívko s jménem anděla. Ať zvolíš cokoli, budeš mít na rukou krev. V čem se pak ode mne budeš odlišovat?“

Potetovaný přistoupí k ovladačům a otočí jimi nadoraz doprava. „Já to z něj dostanu, mě nic neutají". Má bolest se stupňuje, sténám, přístroj i já kvílíme napětím.

„Tak už to sakra řekni," cedí přes zuby ten nejvyšší. „Zjistím, co skrýváš".

Utrpení ukončí až tma, do které se propadám. Klidné bezvědomí léčí bolavé rány.

Tiché "Cink" ruší mou snovou noc. A znovu. "Cink". Je to pravidelné. Nenechá mne to spát, budí mě to.

Otvírám oči, vidím bíle zařízený nemocniční pokoj, sebe na lůžku připojeného na přístrojích a Kristy, která mlčky pozoruje grafy na jednom z monitorů.

„Bude to dobré," řekne tiše.

Les se v těch místech ježí. Všechno jako by křičelo: vypadni. Utíkej.
Jenomže přesně tohle v tu chvíli nedokážete. Protože to zkrátka MUSÍTE vědět. Takže jdete dál, prodíráte se ostrým trním, i když krvácíte a málem přitom uchcáváte hrůzou.
Už nejde zastavit.
A les to cejtí. Pánbuví, že se vám v tom snažil zabránit.
Jsem už starej, zubatá mi parkuje u přední verandy. Hned tak něco mě nevyleká. Ale tohle vám povídám - až tam dojdete, tam, kde je hlína prosáklá vodou a ptáci nezpívaj, NIKDY se neptejte, kde je zakopanej pes.
Je totiž pravděpodobný, že už vám vrčí za zády.

Tabitha prochází studeným, elektrizujícím sametem brány. Zavře oči, aby jí nezamrzly.
Když je otevře, je v šesté dimenzi.
Bičuje ji vítr točící se dokola, škube jejími vlasy, šeptá jí do uší nezřetelná slova zmírajícími hlasy svých obětí. Obrovská, hučící kruhová světa sahající do nekonečně.
Stojí přímo v oku hurikánu.
Mysli, mysli, mysli.
Světy jsou uzavřené a nevelké. Tenhle končí za větrnou stěnou. Stačí projít.
V tom není zakopaný pes.
Prohledala šest světů, temnotu, rajskou zahradu, prázdný svět barevných iluzí, pláž pod vodami, marťanskou poušť a teď oko hurikánu, ale malý František Jovan nikde.
Kde je?
A jak se tam dostal?

Jan se prudce zvedl od stolu. Musí ven! Mezi kamennými zdmi na něj všechno padá.
„Osedlej mi Hnědáka,“ křikl stroze na Martina. „A pojedu sám, nechci, abys mě doprovázel.“
Večerní chlad zmírnil Janovo napětí.
Co se v posledních dnech děje? Před nedělí přinesl šafář ze Svatavina dvorce zprávu o požáru sýpky. Včera někdo pokácel brtě. A nejhůř dnes ráno: ubitý ovčák a ovce pryč. Kdo se mi může mstít? A ta hádka s Jakubem? Ještě nikdy jsem na něj tolik nekřičel. Proč pořád obviňuje ujce Vladana? Vždyť je to bratr naší matky. Ví snad Jakub něco? Co mi zůstává utajeno?!

Spock nemohl usnout. První noc mimo izolaci, ve své kajutě, obklopen důvěrně známými předměty, které ho obvykle samy přiváděly do klidného stavu mysli. Tentokrát jeho útočiště nezabíralo.
Pokoušel se ponořit do meditace, ale jako kdyby mu na stěnu lebky něco neustále doráželo. Nepatrný, tichý hlas, který ho rušil v koncentraci.
Po několika marných hodinách snahy o zklidnění ukrajujících z jeho času odpočinku se rozhodl, že tomu hlasu dá prostor.
Ponořil se do svého nitra a vyhledal místo, odkud se ozýval.
Pak pochopil, kde je problém.
Když ve tři hodiny ráno lodního času stál u kapitánovy kajuty, Jim nebyl vůbec překvapený.

Studovat s Haroldem pokročilé přeměňování a podílet se na jeho výzkumech bylo inspirující, večery strávené poslechem hudby mne opájely a noci… noci plnily závratí.
A přece bylo něco špatně.
Nadhodila jsem svůj problém Lucce, zatímco jsem se bavila tím, že jsem Lukáškovi kreslila neumělé obrázky (k mému údivu se mu líbily) a učila ho dětské říkanky.
„Mluvili jste spolu o dětech?“ zeptala se opatrně.
Vydechla jsem poznáním.
Já závistivě okukovala Lucčino rostoucí bříško a Harold nekompromisně prohlašoval: „Nejsem zvědavý na to, aby mi nějaké batole umatlanýma rukama špinilo kalhoty.“
Když viděla, jak se tvářím, kývla.
„A v tom to vězí.“