Malazské knihy padlých (Steven Erikson)

„Jak jsme na tom, Tehole?“ Ruket si nacpala pusu další ústřicí. Obrovská prsa se jí přitom nadouvala.

Tehol polkl, zvedl pohled a zaostřil zrak. „Naše plány jdou podle plánů,“ usmál se šibalsky. Musel si upravit prostěradlo v rozkroku. Začínalo mu vadit.

„Potřebovala bych slyšet trochu víc.“

„Vlastním většinu stavebních firem v Lederu. A jejich dodavatele. A právě jsme rozjeli nový druh podnikání.“

„Něco, z čeho může mít cech Chytačů krys užitek?“

„Prodáváme dobré rady. Třetí kategorii po pár střížkách. Druhou kategorii po doku a první kategorii za vrchol.“

„Vrchol? Není to moc?“

„Ceny určuje trh, ne já,“ bránil se Tehol.

„Mizelo! Kde jsi? Kde sakra ta ženská je, když ji člověk zrovna potřebuje?“ odplivla si Pazderka a vyhodila z jámy další lopatu hlíny. „Tohle je přeci práce sapérů. Proč bych to měla dělat já?“ ptala se sama sebe a přitom vztekle vyhazovala jednu lopatu hlíny za druhou.

„A když potřebujete pomoc od kamarádky, ta se sebere a zmizí. Stejně jako vždycky.“

„Ale já jsem celou dobu tady,“ ozvalo se shora od okraje díry.

„Mizelo! Mistře Kápě, tys tady ale nebyla!“ vztekala se Pazderka.

„Kdybych tady nebyla, tak tady teď nejsem,“ ozvalo se dotčeně. „A přestaň, nebo ti neřeknu, co vím.“

„Dobré ráno,“ usmál se Tanal Jatvanar vlastnímu vtipu a zkontroloval upnutí řemenů držících končetiny spoutané osoby. Jemu osobně bylo jedno, kdo to je. Věděl, že vinni jsou všichni, a nezáleželo na tom, kdo byli před zatčením.

„Já nic neudělal,“ protestoval připoutaný ke skřipci. Do hlasu mu pronikla panika.

Tanal Jatvanar se nadechl toho sladkého oparu strachu, který připoutaného obklopoval. „Jistě, a o ničem nevíte,“ odpověděl Tanal Jatvanar. Tuhle výmluvu slýchal několikrát denně.

„Podle Lederských zákonů máte právo nevypovídat. Já sám doufám, že tohohle práva využijete co nejdéle,“ olízl si nedočkavě rty. Už teď byl vzrušený, a to ještě ani nezačal.

„Co budete dělat teď, pane?“ otázal se Bugg Tehola, který seděl na trůně.

„Když jsem teď nejmocnější muž říše, jsem v pokušení vydat několik pravidel.“

„Například?“

„Například pravidlo, kdy se v zájmu šetření bude muset každá slepice vyvařit v polévce alespoň třikrát, než ji budeš moci oškubat k další přípravě.“

„Není to příliš despotické?“

„Jsem císař, despotismus se ode mne očekává.“

„Rád bych připomněl, že Žanat bude proti,“ podotkl Bugg.

„Mohl bych ji nechat popravit. Jsem přece císař.“

„Řekl bych, že bude určitě proti,“ zopakoval Bugg. „Dejte si raději slepičí polévku.“

„Je ze slepice?“

„Peří to mělo,“ pokrčil rameny Bugg.

„Použít slepici jako návnadu byl mistrný nápad, pane.“

„Myslel jsem, Buggu, že za tu dobu, co pro mě pracuješ, víš o mé skryté genialitě,“ urovnal si Tehol prostěradlo.

„Skrýváte ji velmi dobře, pane.“

„Jsem i mistr skrývání.“

„Takže Ublala Pung sebere tu slepici a přinese nám ji k přípravě večeře?“

„To je plán, ano, nebo ji rovnou sní,“ odpověděl Tehol. „Buď jak buď, bude mít radost. A já rád dělám lidem radost.“

„Všiml jsem si. Kam vlastně jdete, pane?“ tázal se Bugg Tehola, který šplhal na střechu.

„Lehnout si a ty tady pokliď.“

„Když budu mít čas,“ pokrčil rameny Bugg.

„Karso! Nemůžeš tam vpadnout a všechny je povraždit. Je jich několik stovek a všichni jsou to zkušení bojovníci. Snad ani v tom tvém barbarském mozku nemůže být dost arogance, aby sis myslel, že přežiješ,“ namítala Samar Dev již po několikáté.

„Z tvých úst vychází příliš mnoho zbytečných vět, čarodějko,“ zavrčel Karsa Orlong a přehodil si svůj kamenný meč přes záda.

„Teď jdu bojovat. Až zabiju všechny nepřátele, tak se mnou ulehneš,“ oznámil jí zpříma. „Domluvil jsem.“ Po těchto slovech odešel.

Samar Dev tušila, že to bude přesně tak, jak řekl. Karsa Orlong nikdy neplýtval slovy a své sliby vždy plnil.

Vítr byl studený, ale Kallor ho sotva vnímal.

Viděl jen ji. Stříbrná liška, dítě… žena…stvoření… s mocí, která neměla existovat. Takové věci vždy končily stejně. Říše hořely. Lidé umírali. Věděl, jak to bude pokračovat. Už to viděl… mnohokrát.

„Je čas,“ řekl tiše.

Whiskeyjack neustoupil.

Hlupák.

Kallor zaútočil bez váhání. Znal sílu svého protivníka. Znal i jeho slabost.

Meče řinčely. Krev stříkala.

Vlastně si ho vážil. Ale co je smrt jednoho smrtelníka ve srovnání s během světa?

Jeden život za tisíce. Vždy to tak bylo. Vždy to tak bude.

Ignoroval její výkřik.

Dějiny ho jednou pochopí.

A pokud ne — přežije je.

Mocní se ho báli. Ubozí ho začínali uctívat. Byl krutý a nemilosrdný. Byl zraněný, zmrzačený, roztříštěný, tisíce let se svíjející v neustávajících bolestech.

Byl nekonečně trpělivý. Pomalu splétal nitky, rozvážně budoval síť. Čas pro něho nehrál roli. Věděl, že druhou šanci nemusí dostat.

Někteří z jeho služebníků to nechápali, nebo spíš odmítali chápat. Rhulad, nyní zvaný Císař tisíce smrtí, měl hrát důležitou úlohu. 

Zpomal, chlapče, zašeptal Chromý bůh, sleduje, jak se Rhulad propadá stále hlouběji do víru šílenství.

Potřásl hlavou. Má plán. Pomstí se. Utrpení jednoho mladého ctižádostivce ho přece nemůže svést z cesty. K trpícímu bohu patří trpící lidé.

Rhulad seděl zhroucený na trůnu.

„Kolik šampionů je na programu?“ vydechl tiše a tváří pokrytou mincemi mu projela křeč.

„Pět, můj císaři. Někteří z nich vás jistě zabijí. Nicméně i tak víme, jak to dopadne. Hroby pro ně již máme přichystané.“

„Dobře, chci, aby tam byla Nisall. Musí mě vidět. Musí!“ vykřikl zoufale do ticha trůnního sálu.

„Pošlu pro ni, pane,“ přikyvoval úlisně kancléř.

Náhle se Rhulad propnul jako luk, postavil se a rázným krokem se vydal pryč ze sálu směrem k aréně.

„Nezapomeň dnes zemřít, císaři, a Blouda prosím, ať už nadobro,“ vyprovázel odcházející postavu v myšlenkách Triban Gnol.

Čekal dlouho, čekal trpělivě. Dočkal se! 

Samozřejmě, měl řadu dalších, které ho slepě poslouchaly a obdivovaly. Bezduché loutky. Pohrdal jimi. Tato byla jiná. Jistě, zlomí ji, jako všechny ostatní. Už nebude výjimečná. Jen další epizodní postava ve hře, kterou s nimi potřeboval hrát.

Bidithal se zlověstně usmál. Karsa i Heborik byli pryč, nikdo ji nechránil.

Nejprve vzdorovala, ale rychle se poddala a jen tiše fňukala, když pomalu řezal. 

Musí to být, šeptal. Bohyně netvoří, pouze ničí. Máš být poctěna, že si tě vybrala.

Uvědomoval si, že jeho kroky neřídí Bohyně apokalypsy, ale jiný bůh? Trpící bůh? Ospravedlňovalo by ho to?