DMD č. 26. pro 26. 4. 2020. Téma: Prasečí tanec

Leželi v blátě a pláštěnka Kryštůfka Robina je chránila před deštěm. Pú nevěděl, jaký je den, ale cítil, že nebude jeho oblíbený. Radši by ležel u krbu a na klíně měl svůj hrnec. Víte který.
Byla tu ale záhada a záhady nikdy nemůžete nechat jenom tak.

"Jak dlouho už to dělá?" zašeptal Kryštůfek Robin.
"Dlouho," povzdechl si Pú. "Nejmíň od té doby, co našlo ten sud, co v něm Oslík kvasí višně."
"I'm singin' in the rain,
Just singin' in the rain...," hulákalo Prasátko a od kopýtek odstřikovaly drobné gejzíry. Bylo mokré jako týden naložené vepřové.
A šťastné jako nikdy.

Se zaťatými zuby upřeně hleděla před sebe.
„Zabila jste čtyři muže. Proč?“
Skočila mu do řeči: „Prasata to byla! Hnusná prasata, co si nic jiného nezaslouží!“
„Uklidněte se a odpovězte na otázku.“
Podívala se na něho, pak oči sklopila. „Moje matka se o mě v dětství starala sama. Brávala mě s sebou do práce. V noci po cestě zpátky… V parku nás přepadli čtyři muži a matku znásilnili. Mě si nevšímali, ale já si je zapamatovala. Nikdy jsem nezapomněla. Prasata!“
„Takže jste vzala spravedlnost do vlastních rukou.“
„Ano! A nelituju toho. S jakou radostí jsem si zatančila na jejich hrobech!“

Cestu mu náhle zastoupil zběsilý muž. Zanedbaný, zarostlý, vlasy špinavé a rozcuchané, pohled se mu divoce blyštěl. Hrudník samý šrám a zašlou krev, jak se do něho bil kameny. Šel z něho strach. Lidé ho několikrát spoutali řetězy, ale on je roztrhl jako nitě.
Trápili ho nečistí duchové.
„Synu Nejvyššího Boha, netýrej nás,“ škemrali. „Můžeme vstoupit do stáda vepřů?“ třásli se strachy.

Obloha ztemněla. Prasata uchopil větrný vír. Několikrát s nimi zatočil ve vzdušném tanci a pak je vší silou vrhl ze srázu. Vyděšený kvikot pohřbilo ticho. Jen vlny příboje spokojeně mručely. Občas zavýskly a olízly sliny nad nečekanou hostinou.

Byl únor, mrzlo, až praštilo. Na Stříbrné skále se opět schylovalo ke krveprolití.
"Uděláme to jako loni, nevím, proč bychom měli něco měnit," prohlásil Stein i přes námitky své drahé ženy.
Měl poslechnout. Prase po první ráně nestrnulo a nahodivši si kapitána na hřbet, prohánělo se po dvoře za veselí Steinovy rodiny i čeledě.
"Jaroši!" řval kapitán bezmocně, držev se prasečího hřbetu jako tonoucí stébla.
"Pusťte se, pane!"
Kapitán neslavně skončil v hnoji, prase padlo pod nůž Jarošovi.
Magdalena Steinová se zadívala na svého zneuctěného manžela.
"Prosím, nic neříkej," Stein zněl skoro plačtivě.
Paní Magdaléna vskutku mlčela. Mlčela velmi významně.

“Hermann Göring tančí jako prase,” prohlásil Kapitán.
“A když to říkáš právě ty, to už musí bejt,” odpověděl Bucky.
Krčili se vedle sebe v mrazu a tmě na ochozu hradu Wewelsburg. Přímo pod nimi, v sále plném zářivých světel se odehrávala hostina špiček Třetí říše. Totenkopfy se zpěvy a tanci, jak to nazval Bucky.
“Jaký je plán?”
“Teď šlápl Frau Göring na palec,” řekl Kapitán. “Ta žena trpí, ale statečně tančí dál!”
“Ještě chvíli a začnu s ní soucítit. Jaký. Je. Plán?"
Kapitán vytáhl pistoli, odjistil ji a zamířil na rozložitou hruď říšského maršála.
“Zbavíme Frau Göring trápení,” pronesl klidně.

Paní Bennetová, povznesena několikátým kalíškem, rozpřádá historku o útěku prasete; skvělý epos, který má své hrdiny (prase) i poražené (pan Bennet), dramatický zvrat a řadu poetických obrazů.
„Učiněný prasečí tanec,“ vybublá smích z úst paní Bennetové.
Pan Bingley to zaslechne a zvědavě přistoupí blíž.
Jane zbledne.
„Mamá myslí... takový... místní tanec,“ vysvětluje Elizabeth překotně. Manévruje pana Bingleyho pryč, do bezpečného přístavu společensky přijatelné konverzace.
„Vskutku? Ten mě musíte naučit tančit!“ rozzáří se Bingley.
„Jaký tanec?“ přitočí se Lydie.
„Pana Bingleyho... zajímají kroky prasečího tance,“ vysvětluje Elizabeth mdle.
Lydie nezachytí zoufalé pohledy sester, ale – neznámý tanec?
„Ale ovšem!“ sebejistě se roztančí.

Pozdě večer se k lijáku přidal ještě studený vichr. Proháněl se uličkami, vrhal proudy vody všemi směry, smýkal provlhlými spadanými listy.
Počasí, že by psa nevyhnal, myslel si osamělý pocestný v plášti s kápí.
Jenže věc, kterou potřeboval projednat, nesnesla odkladu.
Nebo možná už prostě nevydržel být sám. Zase se všemi vzpomínkami… které sice takhle určitě nezažene, ale ve dvou se budou snášet snáz. Teď, když už zase… spolupracují.
Na ponurém domě na kraji vesnice ve vichru divoce poskakoval plechový štít. Kančí hlava tančila ve větru. Za takového večera působilo rozsvícené okno lokálu nebývale útulně.
Albus Brumbál zaklepal a vstoupil.

Prasata žrala všechno. Na severu, daleko od obilných polí, neměla na výběr. Po všem, co jste jim hodili, se hnala. Obkroužila sousto jako kruh tanečníků, strkala do sebe, rvala se, poskakovala, kvičela. Za chviličku na zemi nezbylo nic.
Občas mezi ně spadlo neopatrné skřítě.

Podvečerní slunce kreslilo na palouk rudé pruhy. Elrohir mezi nimi našlapoval jako na kameny v potoce, krůček, počkat, krůček... V natažené dlani kousek jablka.
Zvířata cítila myšlenky. Bachyně si Elrohira nevšímala, jen mžourala očky na dospělé v pozadí.
Pruhované selátko větřilo, cupitalo.
Celeamin tajila dech.
Ale musela věřit téhle rodině, že v jejich údolí je bezpečno.

Slunce začalo hořet, pomalu padalo do moře a všichni Havajané spěchali domů, aby
stihli nastartovat elektřinu. Nikdo se na noc netěšil, všichni věděli, že se stejně
nevyspí. Od té doby, co připlula velká obchodní loď a přivezla kance, kteří jim
uprchli, je to každou noc stejné.

Přesně v 22:00, se vždy prasáci sejdou, pustí hudbu a trsají až do rána. Mnoho
odvážných jedinců se pokoušelo jim sebrat repro bedny a počítač, ale bez úspěchu.
Ten kdo se o to pokusil, se stal tanečníkem...

Možná se to dnes obrátí, šel jim domluvit prezident a to je pěkný vepřík i tak...

„Já ci plasátko,“ loudil Lukášek, který se nadchnul malými divočáčky v pražské ZOO.
„Prasátko nemůže bydlet doma, odbyla ho Lucka. „Je moc veliké a smrdí!“
„Todle nebylo veliké!“ Lukáškovi se po tvářičkách koulely slzičky. Nemohla jsem se na to dívat. Navíc měl narozeniny…
Největší problém byl sehnat sotva odstavené sele. Vykouzlit mu slušivé proužky a natrvalo zarazit jeho růst, už bylo snadné.
„Neboj, větší už nebude,“ ujistila jsem Lucku. „Je čistotné, hravé a inteligentní. Speciální odrůda miniprasátek ze Skotské vysočiny.“
„Bude se jmenovat Minelva,“ oznámil mi Lukášek důležitě a tancoval kolem s prasátkem v náruči.
No to je tedy radost!