DMD č. 26. pro 26. 4. 2020. Téma: Prasečí tanec

Jeden vlak, jedno kupé. U okénka sedí doktor Gorgulov a u dveří dívka Geng. On zírá do slovníku, ona na něj.
On nevidí francouzská slovíčka. Dívá se do Moskvy a do Prahy a do Berlína a do Paříže a vidí lidi, co nejsou lidi ale prasata, jak tančí a baví se a smějí se a říkají si diplomaté a jsou úplně slepí. Možná brzy tančit přestanou.
Koho vidí ona? Jen muže, co čte stále jednu a tutéž stránku.
"Objevil jste snad v tom slovníku recept na elixír nesmrtelnosti?" Odmlčí se, sklopí oči. "Jmenuji se Anna Maria."
"Promiňte," úsměv, "Pavel Timofjejevič."

Dům postavený uprostřed hlubokého lesa sice byl na jednu stranu podezřelý, ale lidé bývají tak naivní! A když se rozezpívala, její čarovné melodie krotily nejen vlky a lvy z okolí, ale i lidská srdce.

Pak už to šlo ráz na ráz. Vyjevení námořníci se nestačili ani pořádně rozhlédnout, a už je s úsměvem vedla k hodovnímu stolu, posadila na měkké podušky, a zahrnula jídlem a pitím (víno vylepšené vlastní recepturou).

Ovšem Kirké nedomyslela jednu věc. Když se námořníci proměnili na stádo vepřů, začal tanec.

Než je Kirké dokázala všechny proutkem zahnat do chlívku, její hodovní síň ten chlívek připomínala také.

The first time she turned up at his doorstep was unexpected. The meeting had been set up, but he did not plan ending up in his flat afterwards. It was a mess all around, he hadn't tidied up for weeks. Some clothes here, some books there, a sculpture made of wine bottles in the corner, a small collection of dust bunnies to keep him company all over the place.
But she seemed not to notice as she moved gracefully through the flat, only in her underwear, a glass of wine in her hand and a half-smile on her lips.

U rybníka Týnka není. Jen Adam, vlasy plné žabince a ponurý výraz. Na Dášin dotaz krčí rameny.
„Asi se tu mihla,“ připouští. „Ale k vodě nešla. Myslím, že zatočila k lesu.“
Dáša zbledne.
„Bachyně vyvádí mladé,“ špitne.
Má pravdu. Les je aktuálně nebezpečnější než místní louže.
***
„Kouzevnou byvinu,“ mumlá si zatím Týnka v hloubi hvozdu. Rybník zklamal. Byliny žádné, zato cosi, co neodbytně připomínalo vodníka. Nevadí, v lese určitě něco najde.
Týnka se protáhne dalším křoviskem a vykulí se na mýtinu. Vzápětí zapomene na byliny, princezny i čaroděje.
„Jé!“ zajásá nadšeně při pohledu na roztomilý taneček před sebou. „Pvuhovaný pvasátka!“

Poté co Wertrankell odešel, Alaemma de Licaragon osaměla.
Hvězdy na nebi jí našeptávaly, že je čas na malý odpočinek. Místo toho dobila hůl a spojila se s nejvyšší sférou, kde měla prověřený kontakt.
Domlouvání se s astrálníky je občas jako tančit s prasaty, tentokrát to ale šlo hladce.
Podzemí je stíněné, ale co se podívat kolem - a co třeba minulost?
A když už jsme u toho, třeba něco prozradí možná budoucnost.
Listovala obrazy a přecházela mezi liniemi toho, co může být.
Co vidí, to, co chybí, a co je zamlžené...
Probrala se.
Ti dole mají problém. Budoucnost s nimi nepočítá...

Přišly a padly.
„Myslela jsem, že jitrnice dostaneme, ne že si je budeme dělat,“ sténala Darja.
„A já? Víš co je to za hnus vyprat střeva? Voni pořád znovu, pořádně, votoč to… A to mám zrovna vegetariánské období!“ rozčilovala se Bibi.
„Mně míchat krev nevadilo,“ řekla zamyšleně Alex.
„Letos se jitrnice a tlačenky podařily!“ radovala se Maruška. „Pan Konopásek je skvělý řezník, doufám, že se mu povedou i jelítka. Jestli jim teda včas zhoustne ta krev. Alex, oni by ti trochu odlili, zkoušet v plných neckách, co udělá citrát s její srážlivostí, nebyl nejlepší nápad. Příště už nás asi nepozvou…“

Byl jednou jeden dvoreček a na něm žila různá zviřátka. Koza, ovce, husa a prase Thor.
Prase Thor bylo dobře krmeno a trávilo pokojné dny v louži chladivého bahna.
“Teda Thore, ty ale vypadáš,” řekla mu jednoho dne koza. “Takový tlustý prase jseš!”
“To jooo,” přisadila si ovce. "Udělej se sebou něco!”
A husa, ta si už vůbec nebrala servítky.
“Měl bys začít třeba aerobik. Nebo závodní tanec. Dostaneš se tak do formy!” kejhala.
A jak tak kejhala, nevšimla si, že stojí na okraji Thorovy blátivé louže. Thor zívl, převalil se na bok, a milou husu zalehl.

Ponaučení?
Nenaser prase.

Někdy si svině, co si žijou jako prasata v žitě, protože se včas dostali ke korýtku, chtějí trochu vyhodit z kopýtka.
Nejdřív si zajdou na nějakou prasárnu. Dobré prase všechno spase.
Pak se kouknou na pár čuňačinek v chlívku.
To je by je hned povzbudilo k dalším chlívárnám, kdyby ovšem nebyla tlustá jako prasata. A líná jako prasata. Kéž by tak viděla zlaté prasátko, hned by věděla, co si přát.
Horší je, když dojde na sviňárny.
Ovar by mohl vyprávět. Nebo Čune(ˇ)k.
Jenže na každou svini se někde vaří voda. To bude tanec.
Doufejme. V tom aby se prase vyznalo.

Sláva! Maminka si pro ni přijede. Bětka se raduje. Moc se těší domů.

Dědoušek jde s nimi. Vede kolo, přes řidítka objemnou tašku. Nízké paprsky sluníčka se odráží od skla svítilny. Na silnici tančí odlesky. Bětka zvesela poskakuje v reji prasátek.

V Mechově strne. Na zastávce autobusu stojí plno lidí. Míří na ně hlaveň tanku. Zlověstné ticho. Ani děti nedutají. Nacpaly se s maminkou do vlečňáku. Celý vibruje. Setřásl všechny pasažéry. Jsou natěsnaní. Cestou nikdo nemluví. Strach jako roubík. Dusno. Bětka okénkem vidí silnici obroubenou z obou stran tanky a obrněnými vozy. Všichni mlčí, jako by mohli hovorem vyprovokovat střelbu.

Grievous pádil chodbami svého doupěte teď plného nevyžádaných návštěvníků. Generál pevněji sevřel v rukách lightsabery a zrychlil. Elegantně zabočil do chodby, přeskočil schody a... vanilka?
Víc si pomyslet nestihl, protože mu podklouzly nohy a Grievous se nedůstojně zřítil na zem. Kluzkou. Bublinkatou. Vonící vanilkou.
Generál vztekle zachroptěl a pokusil se vstát.
Nohy mu klouzaly, chvíli to vypadalo jako moderní balet, pak zvítězila nepřítomnost tření a gravitace. Grievous zaťal do podlahy drápy, ale marně. Jeho taneční kreace trvaly asi dvacet minut, než nalezl pevnou zemi.
Dál v labyrintu se nad obrazovkou smíchy hroutily Republikové síly.
"Dávám deset bodů."
Další výbuch smíchu.