DMD č. 26. pro 26. 4. 2020. Téma: Prasečí tanec

Žena vystoupila z vlaku. Na vodítku za sebou táhla... prasátko?
Obrátil se na Marcelu, ale ta bezradně pokrčila rameny.

Kira a Tuli se vztyčili, prase začmuchalo. A tři vodítka se najednou napnula pod tlakem tří rozzuřených zvířat. Odvěký tanec lovce a kořisti, hluboko pohřbené instinkty, dosud nepotlačené.
Zoufale se pokoušel provazy v ruce nepustit. Psi se podařilo zklidnit, až když kořist zmizela v podchodu.

„Prase na vodítku... Ta ženská musí být šílená,“ povzdychl si.
Marcela se ušklíbla. „Ono totiž nechat si vlastním synem vnutit dva psy je vrchol rozumnosti.“
Nadechl se k odpovědi, ale nakonec jen pokrčil rameny.
No jo.

„Počkej,“ zarazil Fred Hermionu, která dělala, že odchází. „Co zajímavého?“
„Příští týden má Scamander třetí výročí zvolení ministrem. Chystá velkou oslavu. Pozváni budou všichni jeho skalní příznivci. Všichni, které podaroval svými medailony. I Lenčin táta. A Ron. Ještě, že jim George vyměnil ty očarované kamínky za neškodné.“
Fred se rozzářil. „Všichni? Všichni, kteří už tři roky spokojeně chrochtají u ministerských korýtek, budou tančit oslavné tanečky? A všichni najednou na jednom místě? Kalifornské víno tam nejspíš poteče proudem… Tohle je příležitost!
Pošli hned sovu Georgeovi a Lence. Americké prázdniny skončily. Mám takový nápad, ale nutně tady potřebuju mít svého živého brášku.“

Přišla na řadu dámská volenka. Alena se na ní těšila, protože celý večer čekala na příležitost si zatancovat s Honzou.

Celý taneční kurz na něm mohla oči nechat. Párkrát s ním během promenády navázala rozhovor, jenže vždy to bylo spíše povrchní. A po každé lekci Honza hned zmizel.

Dnes byla závěrečná hodina. Alena rázně vyrazila za Honzou. Těsně předběhla dvě kamarádky.

Jenže dnes bylo vše jinak. Z Honzy cítíla silný zápach alkoholu a cigaret. Ani tancovat se s ním pořádně nedalo. Alena byla ráda, že jí nezvrkl kotník.

Po tancování šla raději s holkama na víno. Na kluky času dost.

Jedním pohybem svlékne kalhoty i slipy, až čertík vyskočí jako ze škatulky, a vykročí z jejich brejlovité dvourozměrnosti s hlavní pohlaví namířenou ku dveřím. Otevře je, osvětlena zezadu, tmavá a se svatozáří; sálá nahá Sára. Chce, on, překročit hráz, prosvítit tvář, smést nevinnost.
„Vepřík vrtí ocáskem!“ zalaškuje, ona, a někde vzadu v mozku se rozbzučí jak dotěrná moucha rozum, něco není v pořádku!, ale více v područí jiného orgánu a vnějších rukou; jak raka nasměrují k posteli za zády. Přitiskne se Nikolas vším a stoupá výš a nejvýš, když mu sirnatě zašeptá do ucha: „Na vlastní zabijačce tančí jen prase!“

Písničku flašinetáře právě přehlušil křik.
„Nemůžete dávat pozor, ženská?! Od rána vyvářím a vy mně prádlo shodíte na zem? Vypadá, jako by po něm tancovala prasata,“ rozčiluje se pradlena.
No, nó, ty naděláš, rozhodí ruce korpulentní žena. „Jak tě vůbec napadlo, že jsem to byla já?“
„Viděla jsem tě,“ přešla taky k tykání poškozená.
„Lžeš!“
„To ty jsi lhářka!“
Jekot se rozléhá dvorem. Přivolal sousedy. „Lidičky, přetížila šňůru, až praskla. Teď to svádí na mne.“
„Že tě huba nepálí. Přetrhlas jí, když jsi ji podlézala!“
„Mrcho!“
„Těžko říct, která má pravdu“ přemítá žena se džbánem.
Co přihlížející, to jiný názor.

Richard měl rád rodokmeny. Byly tak přehledné a dalo se v nich škrtat. Na zdi měl obrovský rodokmen se všemi příbuznými od Edwarda III. až ke svým malým synovcům, v tajné schránce jen náčrtek s přeživšími. Se zatím přežívajícími.
Svoji cestu k trůnu viděl jasně. Byl devátý v pořadí. Někdy stačí počkat, někdy intrikovat, někdy vraždit. Čekání neměl rád.

Přijel posel.
Bratr ho zval na slavnost, ale mezi řádky se skrývalo Radši nejezdi, tvůj temný vzhled i duše se nehodí ke hrám a slavnostem.

Jako prasata čekající na porážku. Tančete si ty svoje dvorské tanečky. Řezník už je na cestě.

„Dost, stop!“ vykřikne nesmyslně velitel clony Komárek, když utichne poslední samopal. Došly náboje. „Vzdejte se, vyjděte s rukama nad hlavou!“
Autobus vklíněn pravým předkem do transportéru. Vysklený, s unikajícími dušemi. Když otevřou dveře na straně řidiče, vypadne jak cedník děravý Jan Novák. Po silnici od českého celniště se blíží tmavý vůz, až po něm sanitka.
„Přežil někdo?“ ptá se důstojník Státní bezpečnosti.
„Dva z nich. Ale to cikánské prase už si nezatancuje!“ snaží se Komárek.
„A řidič?“
„Toho museli zastřelit únosci!“
„Samozřejmě,“ stačí tajnému jediný pohled na dílo zkázy, „přebíráme v plném rozsahu vyšetřování! Pod naším dozorem proběhnou i pitvy!“

Opět je to tady, práce stála dva týdny, a nyní je nutné, posunout se dál.
S velikým odporem se k tomu vracet, mě nakonec okolnosti donutí.
Zapínám svůj počítač a pokračuji v prasečí krasojízdě.
Je těžké být začínajícím vědcem v oblasti etologie zvířat.
Zkoumám úplně vše.
Kvičí hlasitě? Lehá si správně? Nejsou pod ní selátka?
Projevuje dostatečnou pozornost nad svým početným potomstvem?
(protože vrhy jsou opravdu velké!)

Ajaj.

Selátko pod matkou. A ta bez reakce.
To vypadá na špatný záznam, tohle je přesně to co nechci.

Ajaj.

Co ti dva prcci v rohu?
Zase si koušou ocásky!
Jasný pig-dance.

Poznamenám.

Zástupy očí sledovaly horizont v napjatém očekávání slunce. Telesterion praskal ve švech, tolik lidí toužilo stát se mlčenlivým svědkem mystéria. V okamžiku, kdy se světlo dotklo posvátného kamene, na nádvoří vstoupila Déméter, vložila posvátný klas do rukou eleusinského krále Triptolema a naučila ho zasít obilí.
Dav propukl v jásot a začal se oddávat rituálu. Nejprve je třeba obětovat tučnou bachyni. Kněžka panna a kněžka matka malují posvátnou krví zvířete znamení na čela. Poté začínají poznamenaní tančit kolem obětiny v projevu nejvyšší úcty k bohyni. Vonný kouř halí celé nádvoří, mystérium vrcholí únosem Persefony.
Poté přišlo zasvěcení účastníků.
Jaké? Dodnes nevíme.

Lesovik, pán šumavských lesů. Havraní peří, kančí morda.
Tyčí se nade mnou, prastarý běs páchnoucí pižmem. Horečnaté pulzování jej obklopuje, žhaví střep v mé hlavě.

Víříme v divokém tanci, rytíři odráží lesní démony. Martin šikuje obranu.
Tlející listí odvanu severákem, šlahouny trní obsypou šípky. Strávila jsem nejmocnější čaroděje Šumavy - ani lesovik mě nepřekoná. Klesá.

„Čas oběti, vědmo,“ chrčí přes kly. „Odevzdej všechnu svou moc a uzdravíš les.“
Ohlížím se, zmatená. Karlův smutný úsměv – tak o tomhle mluvil?
Hlava pulzuje. Ne. Tohle jsem neslíbila.
Sklapnu ruce, krev lesa prýští.

Meč do mých zad vniká silou, která mi sráží věnec z hlavy.