DMD č. 29. pro 29. 4. 2020. Téma: Trh

„Každá doba,“ vyprávěl Myšák, „má svoje obludy. Před lety to bylo strašidlo komunismu. Zabývalo se hlavně cestováním. Obcházelo Evropu.“
„Pěšky?“
Myšák zaváhal. „Myslím, že tenkrát ještě auta nebyla. Ale to je jedno. Teď máme příšeru Trh. Ještě strašidelnější.“
„Čím?“
„Má dlouhé chapadlovité ruce,“ vymýšlel si Myšák, „vlastně jenom jednu ruku, na které je nejpříšernější, že je neviditelná. Když nemáš dost peněz nebo zlata nebo čehokoliv, co potřebuješ, chytne tě neviditelným chapadlem pod krkem a trhne. Proto se tak jmenuje: Trh!“
Sovátko potěšeně zahoukalo. Milovalo strašidelné příběhy.
„Přijde na nás?“
„Ne. My všechno, co potřebujeme, máme. Trh si může trhnout chapadlem!“

Dřív se chodilo pro drby na tržiště, dnes do hospod. Nenápadně jsem poslouchala dvě postarší kouzelnice u sousedního stolu.
„Slyšela jste, že Harold nemůže?“
„Co jako? Přijít sem?“
„Ale houby, něco jinýho, však víte… Byl prej u léčitele a ten mu řek, že je to úplně beznadějný.“
„Vopravdu? Jakože už nikdy???“
„Jak jsem koupila, tak prodávám.“
„A takovej to byl štramák.“
Ozvalo se uchechtnutí.
„Ještě je, ale…“
Zamnula jsem si ruce. Brzy to budou vědět všichni.

Moje kouzlo impotence bylo účinné a naprosto neodhalitelné. Podle propočtů bude spolehlivě fungovat nejméně čtyřicet let.
Jestlipak bude Harold v devadesáti ještě pořád štramák?

„Je libo magii, hůlku nebo plášť?“ láká Honza Puškvorec.
„Čaj o páté, vztahovou novinku, potutelný úsměv, co byste ráčil?“ ptá se úslužně Jasněnka Almarová.
„Elektron, cytoplazmu či hypertrofii?“ narovnává si brýle Vincent von Saint-Scientimus.
„Perník, perník, prodávám perník!“ vyvolává u zaopatřovací sítě záchodové pomoci kalič Vera.
Prodírá se slovy a motivy, černá duše.
„Chtěl bych něco temnějšího,“ obrátí se na ryšavce s liščíma očima.
„Zkuste Káju Rampoucha!“ ukáže drápkem na stánek vzadu.
„Na místě vám můžu zabalit třicet deka genocidy, dvě kila katastrof nebo půl litru šikany!“ vnucuje se Karel.
„Já bych něco… romanticky krvavého…“
„Si to prodávejte sám, chytráku!“

Následující týden se nezastavili. Málem ani nejedli a nespali.
Ron tajně zatkl a zavřel do izolace tři nejméně významné ministrovy příznivce.
Hermiona vařila mnoholičný lektvar.
Lenka malovala druhý Fredův portrét.
George s Fredem se zavřeli v laboratoři.
Potom se Hermiona přidala k dobrovolníkům připravujícím sál na oslavu. Navrhla vylepšení výzdoby. S instalací jí pomáhali tři nevýznamní ministrovi příznivci.

Dnes nastal den D.
Všichni nenápadně čekají na svých místech v sále plném netrpělivých hostů.
Konečně!
Velké dvoukřídlé dveře se s trhnutím otevřou. Stojí v nich oslavenec, ministr kouzel Rolf Scamander. Za frenetického jásotu a ohlušujícího potlesku pomalu kráčí k vyvýšenému pódiu.

„Vstaňte, odsouzený Bareši,“ velí bachař, „konečně se dostavil pan soudruh prokurátor.“
„Chtěl bych… chtěl bych kněze,“ vysouká ze sebe vězeň.
„Moc koukáš na zápaďácký filmy, vrahoune,“ odsekne vrchní obsluha oprátky, „tady nejsme na nějakym kapitalistickym tržišti, co nabízí pozlátka!“
„Je svatýho Mikuláše,“ hlesne Robert.
„Dyť právě! Moc se necukej, ať se mi neutrhneš a já jdu někdy domů za dětmi!“

Prezident ČSSR udělil in memoriam státní vyznamenání Za statečnost při ochraně života studentů říčanského gymnázia řidiči Janu Novákovi, který byl zákeřně zavražděn teroristy. Vyznamenání odevzdali manželce zástupci politické správy Pohraniční stráže a správy SNB hlavního města Prahy a Středočeského kraje.

V záblesku poznání ji ze sebe strhne a vyskočí. Zářivě směje se tvář už ženy, nohy roztaženy: a je to škleb démona a krvavá řeka. Rozeběhne se ke dveřím, uklouzne a padne s rukou nataženou k úniku, který se sám od sebe uzavírá.
Na kratičký okamžik, přitahován svou zkázou jak Lotova polovička, pohlédne zpět a vidí jen dva do sebe v kolmici zakleslé chrlící chřtány: řehot a moře. Pohyb vzhůru, na nohy, zarazí teplá vlna příboje. Znovu klesne, tentokrát tváří rozstříkne rudou hladinu.
Zvedne se, červený novorozenec, dobrodí se k dobru?
Okno jak trhovkyně nabízí hvězdy a prostor a únik.

Je to jako na trhu. Jen to zboží se chválí samo doslova. Letíte a slyšíte lákavý zpěv ze všech stran.
“Přistaň v mém bejváku! Jsem mladý a krásný!”
“Jsem svalnatý a sexy!”
“Jsem naprostý machr a ta jizva je hrdinné zranění z vyhrané bitvy, rozhodně jsem nedostal na frak!”
“Miluji tě! A tebe a tebe taky!”
“Udělám ti dvojčata!”
“Udělám ti trojčata!”
No neke, a kde vezmu třetí bradavku?
“Má lásko, mám krásný byt a krásná křídla!”
Ale tebe znám, můj oblíbený! Stavím se.
Pak letím dál.
“Jsem zralý štramák a mám mladého spolubydlícího!”
Tebe taky znám! Jsi můj oblíbený...

Znáš to, není to žádná novinka, docela typické místo pro úklid lidí. Prasečí farma, tady se zkrmí úplně všechno.
Turisté, studenti, mladé holky - ty stopařky mám na mysli, motorkáři, to jsou ti nejlepší dárci. No, jako není to vůbec pěkný. Ten, co nám velí to má rád pořádně surově, s nikým se nepáře. Což bych Ti asi neměl psát, ale tobě věřím. Sama si se ptala, kde jsem. Jsem přeci na brigádě v horách, u prasat.
Někdy chodím i na trh, tam už je potřeba zbraň. Ty orgány musíš mít v chlaďáku. A pod pultem.

Měj se mamko.

Tvůj Dadan.

Hynrek se opřel o vlhkou zeď a svezl se podél ní do plesnivé slámy. Udělal dobře? Rozhodně. Štěstí by neměl s dívkou, která chtěla buď nejdokonalejší manželství, nebo nejkrutější muka a smrt. To jsem tedy hrdina, vzdychl si.
Najednou se po temné kobce rozlilo mihotavé světlo. "Ustup," vyzvala ho Blubka.
Sotva uskočil, když ze zdi odlétl velký kámen.
Pjernarkrach vzpíral kamenné bloky jeden za druhým a zahazoval je kamsi do příkopu. "Až po vás, rytíři," uklonil se Ukuk a pokynul rukou k nouzovému východu.
"To jste..." nadechl se Hynrek.
"To jsme chtěli," shrnula za všechny Vúšvusula. "Ale teď fofrem odtud!"

Nakupovat chodil moc rád. A úplně nejraději chodil na trh. Bylo tam takových zajímavostí, všechno si mohl důkladně prohlédnout, prozkoumat, očichat, zkrátka v trhu jeden vždycky ví, co kupuje, no né?
Rozšafně a pomalu chodil s košíkem mezi stánky a prodavači a prodavačky mu úslužně vybrané zboží do košíku hezky naskládali a ještě ho s úsměvem pohladili.
„Seš blbá? Takový pěkný jabka? Tydle mu dej, stejně prd pozná!“
„Dovolte, paní, ale na tom seznamu jasně stojí čerstvá jablka, né nahnilá, tak bych prosil ta čerstvá,“ zabručel.
Zatímco manžel křísil prodavačku ze mdlob, Maxipes Fík s čerstvými jablky spokojeně odcházel domů.