Vraždy z prestiže (historie)

„Kucí, co se stalo?“ přikluše s očima navrch hlavy k bráně závodu ČKD Slaný Václav, „Prej něco s mámou?!“
„Ty seš, vole, marnej,“ obrátí ty své vzhůru Robert.
„Musíme tě přeci pod nějakou záminkou vytáhnout,“ šeptá Milan, „s matkou nic není!“
„Z práce? A proč?“
„Vašku,“ drtí mezi zuby Robert, „utíkáme na Západ!“
„Dyť jo,“ klepne se do čela zapomětlivý, včerejšek trochu zamlžen, „počkejte chvilku!“

„Co teď?“ zeptá se kompliců, když se vmáčkne dozadu do trabantu.
„Potřebujeme zbraně.“
„Aby měly dobrý hlavně!“
„Hlavně levně,“ uzavře ping-pong předních sedadel Milan. „Zadarmo.“
„Vím o dobrý hájence u Zbrašína!“ pochopí i nedovtipný Václav.

„Jsme tam!“ zavýskne Václav, jakmile projedou pod zabezpečovací závorou, „Dokázali jsme to, kucíí!“
„Porazili jsme komouše!“ řehní se Milan, „Svoboda, volové, i pro cikány!“
„Před námi je tank!“ vřískne Robert.
S prvními výstřely se všichni tři únosci vrhnou pod sedačky. Řidič sebou trhne a zhroutí se na volant. Autobus jede dál, proti proudu hvízdající řeky.
Prudký náraz do transportéru na okamžik zastaví štěkání samopalů.
Z pneumatik probodených hřebíky uniká vzduch, sype se sklo. Práskne výfuk.
Jako na povel spustí kanonáda, zběsile mačkají spouště, dokud není i ten poslední z nejposlednějších zásobníků prázdný. Přes tisíc nábojů.
Zákeřní teroristé nevypálí ani jednou.

„Vstaňte, odsouzený Bareši,“ velí bachař, „konečně se dostavil pan soudruh prokurátor.“
„Chtěl bych… chtěl bych kněze,“ vysouká ze sebe vězeň.
„Moc koukáš na zápaďácký filmy, vrahoune,“ odsekne vrchní obsluha oprátky, „tady nejsme na nějakym kapitalistickym tržišti, co nabízí pozlátka!“
„Je svatýho Mikuláše,“ hlesne Robert.
„Dyť právě! Moc se necukej, ať se mi neutrhneš a já jdu někdy domů za dětmi!“

Prezident ČSSR udělil in memoriam státní vyznamenání Za statečnost při ochraně života studentů říčanského gymnázia řidiči Janu Novákovi, který byl zákeřně zavražděn teroristy. Vyznamenání odevzdali manželce zástupci politické správy Pohraniční stráže a správy SNB hlavního města Prahy a Středočeského kraje.

„Neobvyklost projednávané věci je v tom, že naše socialistická společnost už nezná takový projev nejbrutálnějšího vyjádření občanů ke společnosti,“ deklamuje prokurátor.
„Odsuzují se… Robert Bareš k trestu smrti a… Václav Bareš k 25 letům odnětí svobody nepodmíněně,“ vynáší rozsudek soudce.
„To je omyl! To je… podvod!“ křičí šokovaný Robert.

„… na obranu nespravedlivě stíhaných,“ řekne v bytě na Karlově náměstí Otka. „Musíme hledět i na všechny ty, kterých se zastáváme! Barešovi jsou na rozdíl od nich vinni, jen trest je nepřiměřený!“
„Aby z nás nebyli ohleduplní sobci!“ rozčílí se Věra, „nezapomínejme, že ti pitomí kluci se jen chtěli dostat za hranice!“

„Podívejte se, Roberte,“ začne vyšetřovatel kolegiálně, „vy stále vypovídáte, že jste vůbec nezačali střílet… Řidič byl ale zabit kulí z kulobrokovnice!“
„To není možný!“ vyrazí obviněný.
„Rozmyslete si,“ nasadí ostřejší tón Kurvát, „co je a co není možné… Milan si svou verzi může vykládat leda v pekle, ale vy asi nechcete špagát, co? My máme pochopení, uvěříme, že střílel cikán, své si už odpykal! Vy se z toho vysekáte, recidivista vás navedl, že?, my taky, všichni budou spokojení! Změníme výpověď, rozumíme?“
„Že nedostanu trest smrti?“
„Je to jediná vaše šance!“

Tahal za kratší konec provazu, na kterém ho jednou oběsí.

„Dost, stop!“ vykřikne nesmyslně velitel clony Komárek, když utichne poslední samopal. Došly náboje. „Vzdejte se, vyjděte s rukama nad hlavou!“
Autobus vklíněn pravým předkem do transportéru. Vysklený, s unikajícími dušemi. Když otevřou dveře na straně řidiče, vypadne jak cedník děravý Jan Novák. Po silnici od českého celniště se blíží tmavý vůz, až po něm sanitka.
„Přežil někdo?“ ptá se důstojník Státní bezpečnosti.
„Dva z nich. Ale to cikánské prase už si nezatancuje!“ snaží se Komárek.
„A řidič?“
„Toho museli zastřelit únosci!“
„Samozřejmě,“ stačí tajnému jediný pohled na dílo zkázy, „přebíráme v plném rozsahu vyšetřování! Pod naším dozorem proběhnou i pitvy!“

„V krimu se musíš naučit všemu,“ machruje Milan, „ bejt ženská i chlap, mejt hajzly, makat na dílně, čórkovat výběrově, do knihovny zajít pro papírky na cíga! Úplnej Ferda mravenec, bílé tváře! A hlavně mít čich na svině! Šádek je svině skvrnitá!“
„Já tam byl taky, vole,“ odporuje Robert. „Věřil bych mu, když nám nechává řidiče!“
„Já chci spát,“ rozhodne většinu Václav.

Za ta léta už zfunkcionatěl, pocit kulky zaměřené do týla nepoznal nikdy. Kráčel rozhodně, autobus doprovodil až k zabezpečovací závoře. Zkontroloval, že jsou děcka venku, když přiběhl velitel brigády, že volali Němci. Únosce standardně vydají.
Jenže jde o prestiž.

„Co se děje?“ ptá se rozespale Vilma, „Kdo to byl?“
Landmann, hlavní policejní komisař z Grenzpolizeipräsidium München, zavěsí sluchátko, přistoupí k lince a natočí si vodu.
„Volal Lang ze Schirndingu,“ řekne ustaraně, „z Československa se k nám prý snaží probít teroristé s autobusem plným rukojmích. Jestli komunistům vydáme únosce!“
„Tak to snad není těžké rozhodování!“ sekne žena, „Nebo je v tom nějaký zakopaný pes?“
„Právě že jo,“ mne si bradu muž, „nemůžeme jim věřit ani slovo! Nevíme, zda jsou to skuteční teroristé, skuteční rukojmí, ba i o autobusu musíme pochybovat… Instrukce velí jasně: vydání údajných zločinců probíhá vždy diplomatickou cestou.“

„Vašku,“ sykne Robert, „budeš celou dobu mlčet! Musíme se tvářit jako bezcitní teroristi!“
„A vy holky,“ houkne Milan, „buďte hrůzou bez sebe…“
„My jsme,“ pípne jedna.
„Neblbněte,“ rozhodí ruce Václav, „my vám…“
„Drž hubu, jde zvíře!“

„Vy máte své plány,“ mluví na dostřel generál Šádek, náměstek ministra vnitra a velitel Pohraniční stráže, „já zas své rozkazy. Nepropustíte-li všechny děti, na Západ se nikdy nedostanete! Za druhou, zadržovací závorou je Německo. Doprovodím vás až k ní. Máte mé čestné slovo vojáka, že jakmile budou všichni venku, máte cestu volnou!“
Jedno ho vojenská a soudružská kariéra naučila bezchybně: lhát bez nejmenšího uzardění.

„Tvým úkolem,“ informuje velitel chebské brigády náčelníka pohraniční roty Pomezí, „je autobus na Západ nepustit, ať je v něm kdokoli!“
„Soudruhu,“ zalapá po dechu nadporučík, „to je proti čtrnáctsetsedmdesátce!“
„Příkaz shora,“ dí ustaraně major Charvát, „přímo od nejvyššího.“
„A máš to, Mirku, nějak písemně?“
„Kurvadrát, Pepo,“ vylítne nadřízený, „když poručí menstruovat, budeme menstruovat! Pošlou-li rozkazy k zvýšení naší porodnosti, splníme je! Tak to je, tečka. Nepotřebuješ papíry.“
„I když tam zůstanou děti?!“
„Šádek je vytáhne! Jede sem.“

Na silnici mezi zabezpečovací závorou a státní hranicí NSR tiše rozmisťují pohraničníci železné brány a prkna s hřebíky. Lesní cestou přijíždí obrněný transportér.