DMD č. 29. pro 29. 4. 2020. Téma: Trh

Procházel jsem tržiště se zvířaty, když jsem uviděl muže, co bičem švihal koně. Zvíře vyděšeně ržálo.
Neudržel jsem se. „Proč toho koně bijete?!“
„Co se do toho pletete!“ Muž byl rudý vzteky.
Nechtěl jsem ho tam nechat. „Dost! Koupím ho od vás.“
Muž přestal s bitím, podíval se na mě a vyřkl cenu. Souhlasil jsem, zaplatil a koně odvedl domů.
Spokojeně ve stáji žvýkal seno.
Druhý den jsem se z novin dozvěděl, že onen muž byl na tržišti nalezen mrtvý.
Pak jsem článek dočetl do konce. Mužovu smrt způsobilo rozdrcení lebky. Prý jako kdyby ho několikrát do hlavy kopl kůň.

Koník měřil cestu svižným krokem. Hlavou pokyvoval do rytmu. S nebe se zvolna začaly sypat sněhové vločky. Šimraly na tvářích studenými prstíky. Zdobily huňatou hřívu jemnou krajkou. Vítr šípal do uší. Frances si přitáhla si kabát těsněji ke krku. Sněžení zesílilo. Pobídla koníka do klusu. Nemělo smysl se déle zdržovat. Skřivánek čekal.

Tam, kde se cesta vyšplhala na nízký pahorek, zastavila. Na okamžik. Jediné nadechnutí.

Výstřel odnikud rozčísl vzduch. Trhla sebou. Kůň leknutím odskočil. Sevřela hřívu. Tak tak se udržela v sedle. Dlaní sjela po spoceném krku. Rozhlédla se. Pak vyrazila v před. Do přístavu.
Příliš dlouho otálela s návratem.

Přemýšlel o vesmíru, o hvězdách, o nekonečnu… aby nezešílel. Pak přišla chvíle, kdy už se v dalších úvahách bez číselných údajů neobešel. Ale co počít? Mnohé z nich zapomněl a miniaturním okénkem by neproletěl ani ptáček, natožpak kniha. Z vězeňské knihovny mu nosili vždy jen jednu knihu na deset dní a většinou to byl nějaký pamflet.
Modlil se, prosil Boha o pomoc. Když mu pak o hodinu později přistála v cele učebnice astrofyziky, na nic nečekal. Dva dny nato si náčelník věznice knihy povšiml, bachař mu ji obratem vytrhl, ale bylo pozdě. Všechno, co potřeboval, se už mezitím naučil nazpaměť.

Leydenforz, Hydraščuk a Alaemma z bezpečné vzdálenosti pozorují trhlinu.
Zkoumají, analyzují, přemýšlejí.
"Musíme to co néjdřiv uzávřít, zvětšůje se."
"A kdovíco skrz to může prolézt, " dodala Alaemma, "jenomže já už jsem na pokraji omdlení a bez energie, poslala jsem vám sem všechno..."
"Ja též dost unavény. Enérgie ještě trochu mam, ale na tóhle málo."
Leydenforz hrábl do torny: "Poslední tři pentavriy, a zásoba energie." Vytáhl tři stříkačky a zářící tridekaedr velikosti grepu. "Než se do toho pustíme něco bych rád zkusil. Vidíte ty výjevy? Jsou z blízké i vzdálené minulosti, ale prostorem omezené na blízké okolí. Jeden mě obzvláště zaujal."

Dohodli sa, že sa stretnú o deviatej pred bránou trhoviska.
Silvia čakala na dohodnutom mieste, ale Florián sa neukázal ani po štvrťhodine. Dokonca nebral ani telefón.
Silvia si už začínala robiť obavy, no vtedy v diaľke medzi ostatnými stánkami a davom ľudí zahliadla nápis „Kaktusy“ a hneď vytušila, kde sa Florián zdržal.
Našla ho zabratého do rozhovoru s predavačom.
„Silvia! Pozri, čo som objavil!“ privítal ju celý rozžiarený a ukázal jej kaktus, čo vyzeral ako zelená chobotnica. „To je Astrophytum caput - medusae, už dlho ho nemôžem zohnať, je strašne vzácne...“
V tej chvíli zistila, že mu žiadne výčitky robiť nedokáže.

On byl prostě ze staré školy. Narozen v nejlepší době první republiky, osvojil si způsoby té doby. Ani válka, ani následné dění, nikterak neotupily jeho potřebu být k ženám galantní.
Tak se občas stávalo, že naše maminka, po příchodu ze společného nakupování, zatínala pěstičky a po tatínkovi šlehala nepěknými pohledy.
"On, on... Tos neslyšela..." málem jí trefí šlak. "On ti té bábě šedesátileté hned: ´Děvenko a krásná slečno!´ Tsss..."
"Ale Amálko, víš, že nám odložila tu hovězí kližku a na řízečky. To musíš být milá. Tož, Starušenko moja, už se nezlob." uklidňoval maminku tatínek.

Starušenka byla o sedmnáct let mladší.

Jednotka se připravovala k přesunu na východ.
"Wernere," oslovil mladého poručíka velitel eskadry, "zaleť s touhle depeší do Abbeville. Vezmi si Bückera, Messerschmitty už jsou zabalené na převoz."
Se zmíněným cvičným dvouplošníkem kdosi kdysi přilétl, a stroj už u eskadry zůstal.
Dva mechanici se povalovali na trávě a pozorovali jeho odlet.
"Ty, Heinrichu, kdy jsme naposled dělali údržbu na tý stojednatřicítce?"
"Ani ti nevím, Hansi. Ale to bude v pohodě, co se na tom může potentovat?"
O půl hodiny později, vysoko v oblacích, se náhle ozval ošklivý zvuk a z dvouplošníku byl rázem jednoplošník.
"Ah fick mich, nicht schon wieder..."

Muži kmitají sem tam, snaží se zachránit, co se dá.
„Strhněte tuhle zeď,“ rozkazuje velitel. Horko vysušuje hrdlo, saze nutí ke kašli.
Stříkačka, z které doposud padal proud vody na hořící budovu, zarachotí a zmlkne. Požární hadice splaskne, muž, který ji drží, strne.
„Veliteli! Došla voda! Ve studni už nic není!“
„Sakra! Zrovna teď, už to vypadalo, že ten oheň zdoláme! Jiná studna?“
„Není, pane!“
„Pozor!“ ozve se křik, vzápětí ohromná rána. Zeď varny je stržena. Veliteli zajiskří v očích.
„Sem s hadicemi!“
Pivovar ve Stříteži je jediným místem, o němž se ví, že tam byl požár uhašen mladým pivem.

"Chápu vaše obavy, veliteli, ale aspoň ta stará budova najde uplatnění."
"Zloději tam budou mít žně!"
"Bude přítomna Palácová i vaše Hlídka."
"Bude docházet k podvodům!"
"Které budou patřičně prošetřeny a potrestány. Lidé se navíc brzo naučí nevěřit všemu, co se na Zdi píše."
"Bude docházet k nelegálnímu prodeji!"
"Ustavím komisi, která se tím bude intenzivně zabývat a každý podezřelý obchod prošetří. Navíc, nastavení jasných pravidel rozhodně všechny nešvary omezí. A se zbytky si určitě hravě poradíte, veliteli."
Elánius mlčel. Patricij ho, jako obvykle, udolal argumenty.
"Stejně byste to měl zakázat."
Vetinari zavrtěl hlavou.
"Není proč."
Elánius odcházel.
Zatracený Marketplace!

„Co je s ním?“ zeptal se Ublala a zmateně hleděl na Tehola potácejícího se místností, snažícího se zřejmě vymotat z několikametrového obvazu a vydávajícího nesrozumitelné skřeky.
„U kohokoli jinýho bych řekla, že se ožral jak hovado,“ odpověděla uvážlivě Šurk, „ale u něj jeden nikdy neví…“
„Měli bysme mu pomoct,“ navrhl nejistě.
„A ty víš jak?“
„Trh… trh všechno vyřeší,“ vykřikl Tehol.

Šurk s Ublalou se na sebe podívali. Ublala, ne bez problémů, Tehola znehybnil. Šurk odbalovala obvaz. První vrstvy šly snadno, ale u té přiléhající ke kůži musela pořádně zabrat. Tehol zavřískal.

„Že by nemyslel tenhle trh?“ napadlo Šurk opožděně.