Zavařování snů

Celý seriál zpětně nazvaný Postýlka z mramoru, naleznete na mých stránkách - http://julieaeliska.blogspot.com/search/label/post%C3%BDlka%20z%20mramo… Tamtéž je možno dohledat i vše ostatní, co bylo k zavařování snů napsáno a zveřejněno.

Ten telefonát jí zmrazil krev v žilách a z mozku udělal nepoužitelnou kaši. Každá máma doufá, že z nemocnice jí nikdy volat nebudou.
Seděla u jeho postele. Vypadal normálně. Až na tu bouli na čele. I ta byla vlastně normální. Vždycky šel do všeho po hlavě. Už od prvních pokusů o plazení.
Pohladila ho po ruce. Doufala, že ji chytne za prst jako to dělal, když byl maličký. Doktoři mluvili o otřesu mozku a možném neurologickém zranění.
Adam náhle otevřel oči.
"Červík na dubu zlatolistém dříme," řekl a široce se usmál, jak by snad to, co vyslovil, dávalo perfektní smysl.

Adam zase spal v její posteli. Ani se neobtěžovala kupovat dětskou postýlku. Nijak zvlášť se k ní netulil ani netiskl, ale sem tam v noci zakňoural a uklidnil se, až když ho podrbala na bříšku.
Ve dne byl pořád v pohybu.
"Ne ne, to je maminčin šuplík," zakývala prstem.
Adam zvedl hlavičku a rošťácky se usmál. Vzápětí šuplík znova otevřel a zakousl se do něj.
"A šmitec," oznámila mu a za hlasitých protestů ho odnesla.
Každý měsíc odesílala do Izraele hlášení a každý měsíc do něj se škodolibým zadostiučiněním psala, že Adam je úplně normální dítě.
Vlastně byla dost šťastná.

Dítě vám zničí život. Roztříští ho na kousky a pak vás donutí sestavit z nich život nový. Jiný. Nikdo neříká, že nemůže být lepší. Jen je to zatraceně velká piplačka. Spousta mravenčí práce.
Františka si nedovedla představit, jak by si s narozením Adama poradila Alena. Jak by snesla ztrátu všech malých rituálů, které strukturovaly její dny. V Praze by byly tak dosažitelné. V Praze by po ztraceném životě musela truchlit. Ale ve Wellingtonu si užívala permanentní změnu a vývoj. Hledání nových rytmů. Učila se znát Františku. Učila se být Františkou. Matkou a příležitostnou donašečkou. A hlavně se učila milovat Adama.

Alena nikdy nebyla ten typ, který si pokrývá zdi fotkami a police má plné alb se vzpomínkami. Měla pár pečlivě zálohovaných adresářů s digitálními fotkami, o které kupodivu nepřišla, protože jednu kopii prozíravě uložila i v cloudu. Jenomže když čekala Adama, všechno se změnilo. Nechala si vytisknout a ukládala si obrázky ze všech ultrazvuků, pravidelně si fotila břicho a dokumentovala dokonce i nákupy miminkovských věcí.
Gréta Majerová už byla po smrti, ale Adam měl (musel mít, ne?) také otce. Alena věřila, že mu jednoho dne tohle všechno ukáže a že ho to bude zajímat.
Jen ty zdi měla pořád prázdné.

Kolektivní nevědomí se napájí z mnoha pramenů, nicméně pohádky, mýty a legendy jsou tím nejsnáze poznatelným. Práce s nimi je pro výzkum snů zásadní.
Alena z toho vyšla ještě dobře. Novozélandský projekt byl vyloženě zajímavý. Kategorizace pohádek ji bavila, kolegové byli laskaví a nadřízení vypadali, že budou mít pochopení pro potřeby matky samoživitelky. Přesto ale stála ve Wellingtonu na pobřežní promenádě, dívala se na šedou neustále se pohybující masu vody a myslela na křišťálové studánky hladké jako zrcadlo. Myslela na vzdálenost a na dveře, které zavřela.
Adam se jí v břiše zavrtěl. Zašeptala mu několik slov, která nedávala žádný smysl.