Autorův výběr 2020

Pomáhat a chránit znělo z policejní porady,
pár přítomných vyjádřilo ke své práci výhrady.

"Mám tu dělat zápisy a zatím..." kdosi kňourá,
"šéfové mě používaj jako uchošťoura."

"O razii u bezďáků jistě víte z doslechu,
po šichtě mám ještě melouch u majora v pelechu."

"Děláš práci všeho druhu, asi ti to láme tuhu,
politoval kdosi tužku. I pouta maj pěknou fušku -
- na smrdutých zápěstích i ve službičkách lásky,
nejtěžší je ale šichta pro výplatní pásky.
Tohle vůbec není k žití,
přináším prý čísla k zblití.
Vlčí vytí ozývá se z policejních hrdel,
když si se mnou na služebně vytírají... (B) "

Cítím to hned – prasklá struna ve smyčcovém sólu.
Smírčí kámen puknul, vlákna kouzla leží přetrhaná. Srdce bubnuje na poplach.
Zrcadlo nemám - voda v tůni poslouží. Hledám.
Můj trhaný dech, šelest jeho tepu, vyděšené hlasy splétají ohlušující kakofonii.

Zabořím prsty do mechu. Rovnováha.
Hladina zrcadlí bledou tvář, pot a modřiny. Zkrvavený obvaz pod žebry.
Nepřežije noc, šeptá chór beznaděje. Selhalas.
Nasaju vůni Šumavy. Předivo kouzla nestihnu obnovit. Na dálku ho nevyléčím.
Váhám. Bojím se.
Jde o Martina.

Dotknu se hladiny. „Půl tvé krve. Půl bolesti.“
Chvíle zamrzla v jediném, čirém tónu. Magie zpívá.
Dál jen tisknu ránu pod žebry a sténám.

Lesem se nese smích, jasný jako křišťálová srdce zvonků.
Běží ruku v ruce pěšinou. "Pojď, chci ti něco ukázat."
Plavé kadeře ověnčené. Pomněnky, rozrazil rezekvítek a slzičky panenky Marie.
Jsou jako koruna pro královnu.
Přiběhli na paseku, k ohradě.
"Co... co jsou zač?"
Podivná vyhublá stvoření, samá noha, samá ruka, šedá kůže, oči žádné. Ústa jako velká temná díra.
"To jsou naše strachy. Zavřeli jsme je tu, aby nás neplašili."
Modré oči hleděly na ně se stálým úžasem i láskou.
"Chodíme jim zpívat, vyprávíme o odpuštění."
Někteří byli trochu průhlední, roztřepení v okrajích.
"Víš, oni se pak rozplynou a zmizí."

Zástupce šéfa Cechu lovců Rollandis dorazil do práce.
Cestou do své pracovny se zastavil v dohledovém sále a pohlédl na mapu.
Vytřeštil oči a popadl se za hrudník, jak se o něj málem pokusil infarkt.
Přeběhl chodbu do spisovny, kde v poklidu sedělo několik činovníků: "Vyhlaste poplach! Pošlete posla na radnici a hlavně na magickou universitu! Patnáct spatření draka, to budou nejméně tři kusy!"
Starší administrátor Golflam odložil knihu a dýmku: "Zadržte, to nebude třeba."
Vstal, popošel k brunátnému zástupci a pošeptal: "Jenom nám došly kolíčky pro medvědy. Tak jsem vzal ty zlatý... Vždyť draky už tisíce let nikdo neviděl..."

Stěna mého pokoje je plná magických barevných proužků.
Jsou tlustší, tlusté, tenké i úplně nejtenčí.
Jsou vysoké, středně vysoké i malé.
Hrají všemi barvami, když je jen tak přejedu očima, zahlédnu žlutou, oranžovou, fialovou, zelenou, modrou, červenou, bílou, černou…
Nehýbají se. Tiše, bezhlesně čekají na chvíli, kdy se k nim někdo přiblíží a vezme je do ruky.
Mám ráda jejich vůni, ráda se probírám jejich obsahem, pokud se do nich ponořím, nevidím, neslyším, čas dosáhne naprosto jiné dimenze – utíká mnohem rychleji, než jindy.
Jsou to mé brány do světů fantazie, do světů budoucnosti, do světů historie.
Jsou to mé knihy.

Myslela jsem si, že tě znám. Že poznám, jak se zrovna cítíš, jestli jsi smutný nebo veselý, i když to téměř nedáváš najevo. Každý tvůj pocit byl jako naladěná struna, která se rozezní a já poznám její tón.
Bylo krásné poslouchat zvuky tvých tónů, jak vytváří neslyšnou hudbu, která rozechvívala mé srdce. Každou nepatrnou změnu jsem vycítila, každým vláknem nervů ji registrovala. Bylo to jako cítit svěží vánek a hřejivé sluneční paprsky.

Proč už nic necítím? Utichly snad ty struny v tobě, že jejich hudba není slyšet? Ne. Tvá hudba zní dále, ale už to nejsem já, kdo ji slyší.

Maminky dobře ví, že děti milují drobnosti, kterých by si dospělí ani nevšimli. Ty nejmenší z nejmenších, nejposlednější z posledních, které podle maminkovských uklízecích pravidel patří do koše. Tam skončil i ošoupaný kamínek z pokoje pětiletého Septima Weasleyho. Ten řev, když to malý zjistil, si Cedrella bude pamatovat do smrti.

Aby jí starší Septimus vysvětlil, proč synátor vyvádí, vzal je do mudlovského muzea, (to je ta výhoda, když se provdáte za muže, který nemá omezené názory nějakou pochybnou čistokrevností). Tam ji ukázal podobné nepodstatné kameny s otisky pravěkých rostlin.

Na to si vzpomněla, když uklízela odřené mudlovské autíčko nejmladšího syna.

Děti vesele křičí mezi domy. Jejich hlasy uklidňují. Dnes je teplo, máme co jíst. Musíme si takové chvíle střádat do nelehkých časů.
Do časů, které nás obnaží na dřeň. Sedřou z nás všechny lži a líbivé představy. Ukážou nás nahé.
Miloval jsem všechny své děti. Trpěl každým jejich strachem i bolestí. A bál se, že zopakuju chyby svého otce. Proto jsem neupřednostňoval žádného ze svých synů. Právě to mi můj prvorozený vyčetl, než odešel za vlastním osudem.
Často na to myslím. Myslím na vlastní odchod z domova, na bratra, kterého jsem zabil. Myslím na otce, na bolest v jeho očích.

Zavřeli jsme Boha do karantény
Do prázdných vylidněných kostelů
Do prázdných vylidněných srdcí

Zavřeli jsme Ho do knihy
Do písem učenců
A debat teologů
Ale do modliteb ne

Zavřeli jsme Ho do nereality
Do kobky Darwinovy teorie
A útrob velkého třesku

Překroutili jsme Ho k obrazu svému
A zapomněli
Že mu tak předáme to nejhorší z nás

Zavřeli jsme Boha do karantény
Utekli na stezku agnocistismu
Z Vánoc udělali žranici
A z Velikonoc svátky opilosti

Bůh je mrtev, pravil Nietzsche
A my jsme ho zabili
Ale mýlil se - On není mrtev
My Ho jen zavřeli do karantény

Pustíme Ho ven?

Mladý muž ležel v trávě a sledoval oblohu.
„Kdybys mohl něco změnit,“ obrátil se na Společníka, „začít od začátku, všechno předělat - udělal bys to?“
Starší se usmál. Smutně. „Změnit - a neztratit Tě?“
Přikývnutí.
„Ne. Vím, že bych mohl, ale ne.“
Syn se usmál. „Hodně by se tím zničilo...“
„Ano. Svět by byl lepší, ale kolik dobra by pro něj skončilo v zapomnění? Představa, kolik svíček by muselo být uhašeno pro oheň... Dusí mě.“
„Tolik je máš rád?“
Jeho úsměv byl jako čistý vánek.
„Tolik mám rád to dobré, co jsi jim dal.“
Stiskl mu ruku.
„Jejich svíčky... planou silně, Tati.“