Téma č. 00 - Akta banánového háje

Zahradník klečí v trávě, umazané vrásčité prsty se zlehka probírají sazeničkami. Tu se dotkne kořene, tady pohladí lístek a rostlinky se radostně zachvějí. Syn ho z dálky užasle pozoruje, znovu a znovu překvapován laskavostí každého jeho pohybu.
Zahradník si povzdechne, otře zpocené čelo.
Syn přijde blíž, zlehka sevře jeho dlaň.
„Je čas.“
„Já vím.“
V dlani svírá sazeničky, do poslední chvíle nerozhodný, banány či jablka? Nakonec rostlinu zlehka položí do připravené jamky, zahrne hlínou. Strom vyroste během okamžiku.
Je čas rození i umírání, čas sázet i čas trhat.
Za pár dní se Adam i Eva obléknou.
Ráj je najednou prázdný.

Jako rodič zjistíte spoustu věcí. Třeba, že vás strach, že dítě neslyší, je úplně neopodstatněný. Dítě slyší, rozumí, jen na vás prostě hází bobek. Často a rádo.
Pokud nejde o ponožky. Ponožky rozumí, ponožky ochotně podá (hodí tak nějak vaším směrem), nechá si je nasadit (přibližně), jen když to bude znamenat, že se dostane z ohrádky. Aby se okamžitě rozpláclo na podlaze a udělalo si bouli jako zeměkouli. Nejlepším tišícím prostředkem je v takovém případě druhý rodič (ten, co neměl během nehody hlídku, tudíž otec) a banány. Na každou bouli minimálně jeden. Taková sladká pilulka. Co furt dochází, do háje!

Procházeli místností plnou obrazů ze života J-oh-uiovů. Zapsáni byli hned u vstupu.
Na všech plátnech se vesele usmívali J-oh-uiové, při nákupu, v práci, v jiné práci a ještě v jiné.

Dědeček si zhnuseně odplivl a pronesl. „Akta banánového ráje."

„Cože dědo?"

„Nech jej, K-or-ine. To je takový povzdech, skoro zapomenutý. Kdysi dávno na určitých místech byly háje plné dobrého, obalem chráněného ovoce. Bylo ve slupce, tu jsi sundal a lahodné chuti jsi se nemohl nabažit. Měl jsi pocit jako v ráji, jako my se máme tady. A ty obrázky ti to mají připomínat. Ale dědu to teď už nějak nebere....."

Byl poslední den měsíce, čas zúčtování.
„Nezhublas, jak jsi slíbila!“ zahřměl hlas shůry. „Přiznej se, čím jsi hřešila tentokrát?“
„Jedla jsem jen samé zdravé věci,“ pípla jsem zkroušeně. „A každý den ušla pět kilometrů!“ dodala pevnějším hlasem.
Shůry zašustily papíry.
„Vidím tu čokoládu…“ zavrčelo to.
„Jednu tabulku jsem jedla tři týdny!“ namítla jsem odbojně.
Ticho a papíry.
„Pořád jíš chleba…“
„Chleba musím! Křupavou houstičku jsem neměla už celé měsíce…“
Víc papírů, rozpaky. Nakonec vítězosláva.
„Ha! Tady to mám! Akta nelžou!“
„Co?“ znejistím.
„Hřešíš každý den.“
„Jím zdravě!“
„Kdo hubne, nemlsá banány. Vyměň je za ředkvičky!“
Kruci, udal mě banánový les!

Král bramborových lidí se zvolna probírá složkou. Není spěch. Prosebník klečící před trůnem nikam neuteče. Král líně klouže prsty po banánovém papíru a vychutnává si jeho strukturu.

Čas se táhne jako med.

Král zvažuje, zda složku prolistovat znovu. Rozhodnutí svého kolegy, krále banánových lidí, už našel. Je vynalézavě kruté, ale nepostrádá humor. Jak by taky ne, když přímo Banánový král vypracoval převratnou metodu záznamu soudních rozhodnutí na odsouzené.

Rimmer se s hrůzou vytrhne z halucinace. Zatřese hlavou a nevěřícně pohlédne na své kanafasové šaty a maňáska navlečeného na ruce.

Panu Filutovi se zachvěje sval pod levým okem. „Musíme jít,“ zašeptá.

„Zde je jasně psáno:
‚V šest hodin, šest minut a šest sekund si pan Pecka kýchnul a nepoužil kapesník!‘
Víte jasně, že to je porušení našeho řádu! Za neuposlechnutí jakéhokoli nařízení je trest požití celé řady banánovníků, a to i s kořeny! Pokud trest nebude splněn, je provinilý za trest nesplnění trestu proměněn v banánovník samotný!“

Tisíce a tisíce banánovníků plodily statisíce banánů ve žlutozeleném háji, který tak mylně působil jako ráj.
Kdyby přišel někdo zvenčí, neviděl by, že banánovníky už dávno nejsou plodem přírody, ale zvrácených praktik.
A kdybyste jim to řekli, neuvěřili by, ani kdyby se dřevem dusili.

„Blázen, co?“ dumal advokát Waldhof nad šálkem odpolední kávy. „Plánovat skleníky na pěstování banánů! Mein Gott, v Malešicích?!“
Starší koncipient Norbert Krása si o banánovém háji, respektive skleníku, kus za Prahou také myslel svoje.
„Kdyby tak dobře neplatil, odmítnu!“ pokračoval šéf. „Nehmen Sie die Akten a prostudují to, Krása. Solchen Landstreit zvládnou hravě. Jsou schopný právník.“
„Děkuji, Herr Doktor.“
Waldhof potáhl z dýmky. „Jsou u mne přes dva roky, rigorosa cum laude, přemýšleli už nad vlastní praxí?“
„K advokátské zkoušce mohu nejdříve po sedmi letech…“
„Natürlich! Ale měli by uvažovat v předstihu. Hlavně nad Finanzsituation. Musejí se dobře oženit, Krása!“

Při vyklízení skříně objevím na vnitřní straně dveří shluk barevných oválků. Třicet let staré etikety z banánů. Nechápu, proč to tu mamka nechávala.
Barvy vybledly, odlepené okraje se chvějí v průvanu. Jedna nálepka se mi snese k nohám. Je bílá, s obrázkem tukana. Bývala vzácná.
Jako kdybych se propadla v čase, slyším klapnout dveře v předsíni. "Pojďte mi pomoct s taškama, děti! Přivezli banány, budete mít k svačině." "Měli se samolepkou?" vydechnu jako tenkrát a na kratičký okamžik ucítím chvějivé vzrušení. Maminka ve vzpomínce se tajemně usměje.
V očích mě zaštípe slza.
Možná už vím, proč to tu mamka nechávala.

Zpětně viděno, akty Jakuba Nýra a jeho přítelkyně z údajně banánového háje v Egyptě byly vypuštěným pokusným balonkem, legií vyslanou na výzvědy. Nafotil je bůhvíkdy (byť nikoli pradávno, neb milenky střídal jak odpovědný občan respirátory), na Instagram však zavěsil uprostřed nejtvrdší všeobecné karantény (ach, ty oxymórony!). Reakce pobouřené, ba všechny velké zpravodajské servery Nounejma, jímž tímto nejmovaly, odsoudily. Vlna rozhořčení Jakuba nezajímala, pečlivě počítal příznivce.
Tady leží moc na ulici, jen zvednout.
Krátce poté přišel s ideou e-Hřbitovů, digitalizací míst posledního odpočinku.

Většina šílených šlamastyk zplozena z cynických nápadů malých čertíků, kteří vystrčí růžky v nepravý čas na nepravém místě.

Odpolední slunce se právě dotklo vršku banánovníků. Náčelník na terase haciendy spokojeně odložil své dokumenty. Napil se koktejlu (nikoli banánového, samozřejmě). Už skoro nevzpomínal na světovou katastrofu, která ho málem smetla. Naštěstí jeho rádcové opět nezklamali. Lidé pochopili hrozící nebezpečí, přijali dokonce i včasné uzavření země. Jeho banánové háje je dostatečně zásobovaly. Zachránil národ. Situace venku už málokoho zajímá. Zvykli si. Pracují. Kromě několika, kteří stále ještě zůstávají v izolaci. Manželka chce zase letět na nákupy. Dobrá, ani tohle nevadí. Všichni přece vědí, co pro ně dělá a jak to má jeho rodina těžké. Láskyplně pohladil zrakem plantáže zářící žlutí.