Tisserands (originální fandom)

Dívala se za bývalou chráněnkou Domu se smutkem, který jen těžko přenechával místo naději.
Od počátku tušila, že svědomí nedovolí modrooké dívce sáhnout na život, nad kterým měla plnou vládu, ač ho ještě nedržela v rukou.
Matka zase věděla, že úkryt v pevných zdech světic římské církve by pro mladou ženu byl trnitý ne tolik pro vnímaný hřích, ale pro čirou pevnost její rodné víry.

Sklonit hlavu musela stejně. Čekal ji venkov a role, kterou neznala.
Biatris jí k vozu přinesla balíček pozorností navíc.
"Všechno už mám s sebou," usmála se Gertrud s dlaní na břiše.
Vdovec Rovier potřebuje syna.

"Vojsko seberou, to už je na jistotu. Je to jen otázka času."
Biatris se bezděky otřásla. Tváří v tvář lidské hlouposti jí statečnost nechyběla. S leskem zbraní a hladem plamenů to bylo jinak.
"Odejdu co nejdřív."
"Obrať se na Montségur. Za ty tři roky od Shromáždění docela rozkvetl," usmál se nevesele Bertrand. "Je tam klid a bezpečí."
Netušila, jak opuštění domova přenese přes srdce, ale rozum měl navrch.

"Paní Biatris?" čeledín Dobrých křesťanů přešlapoval ve dveřích na dvůr, když odcházela.
"Joios, že? Povídej," vyzvala ho pozvednutou dlaní.
"Kdybyste tam nebyla spokojená... moje teta má tím směrem malé hospodářství na samotě."

...nebudu ti déle už o tom vypisovat, srdce mi puká jen pomyslím na tvé. Dobře jsi před rokem učinila a omlouvám se ti, že jsem pochybovala. Jisté je, že kdybych v tu dobu nebyla zde, už bych nebyla vůbec. Takto se mi podařilo shromáždit kolem sebe v krátkosti některé naše ženy z Mirápeis i zdejší a společně budeme hledat bezpečné přístřeší jinde, zde rozhodně zůstat nemůžeme. Ty však jsi sama a bez podpory. Prosím zvaž ještě své kroky. Vždy můžeme dál kráčet společně, i kdyby to nakonec bylo přes hory. Pošlu ti znovu zprávu z nového útočiště.

Jos.
Pam.
F.

“...a tak při svém pádu strhl z nebes třetinu andělských duší a uvěznil je do pozemské hmoty, kterou sám přetvořil po svém. To jsou lidé, my všichni, naši sousedé a bližní, odsouzení k vezdějšímu soužení, než se duše rozpomenou a vydají se zpět k Bohu. V jejich probuzení leží váš úkol.”
"Hej, a potrestal ho někdo?" špitla za pokrčenou dlaní Claria.
"Koho?"
"Zlého, ďábla, přece."
"Hmmm... ne? Tedy i samotný pobyt na zemi je trest a jestliže je tu s námi..."
"Takže nastrčil lidi, aby to odnesli za něj?"
"Učíš se rychle, sestřičko."
“Ty, Bibi, není ten ďábel trochu zbabělec?” 

Přesvědčit otce, že dcera dávno mrtvého ztroskotance a ženy, která doslova vlastníma rukama a slovem postavila pevné základy nejstaršího domu Dobrých křesťanek ve městě, je výhodnou partií, se zdálo téměř nemožným. Zdálo se, že boháč prohlédl, až když na vlastní oči spatřil, jak se upracovaná druhorozená dokáže v jeho látkách nést a jaké má oko pro barvy.

Guilhèm Tolzan zatím vedl boj na dvou frontách. Ryba dosud spokojeně plující s proudem se potřebovala opřít o zapomenuté roky učení, oprášit založené svazky a zjistit, jak se rozvazuje vlastní jazyk, než s ním Domenge Lobetová byla ochotna prohodit více než 'dobrý den.'

Tam na straně polední možná nečekají ženy, zlaťáky a sláva, ale přístup k námořnímu obchodu, volání Stolce a jistota hranic tváří v tvář drzému Aragonu, ty rozhodně ano.

Tahání za nitky zpovzdálí se nevyplácí, slovo sebejistých pánů odnáší vítr jako prach. V hrdých panstvích po koruně ani pes neštěkne.

Rychlý plamen války dusí kamenné zdi a jedovaté bažiny. Rytíři krále opouštějí jakmile splnili závazek, aby je vystřídala slabost, které neunikne. V patách se mu města i hrady obracejí zpět na zpupnou stranu.

Vytrvalé čekání a nevyhnutelná ruka osudu jsou tím, co nakonec zlomí jihu vaz. Svatý král přihlíží hraběcímu pokání.

"Maminko..."
"Už vím, dušinko," zarazila Domenge Biatris hned ve dveřích. 
Přítelkyně jí stála po boku, oči přikované k zemi.
"Ale jak?"
"Posaďte se," zvala je ke stolu, kam kuchařka právě odložila kouřící džbánek. "Margo pořizovala na večeři ryby. Ten bídák si tě naneštěstí ještě bere do úst," zamračila se, než Gertrud přistrčila kalíšek.
Biatris se ulevilo. Jestli je maminka na jejich straně...
"Nemusíš mluvit, děvče. Stejně jako jsi nechtěla, aby o tobě rozhodovala moje sestra, nebudu zde mít poslední slovo já. Ta těžká volba je tvoje, ale na všech cestách tě můžeme doprovázet."
Proud slz se konečně prodral na povrch.

Barvírna nikdy nešla Catarině pod nos, svou přítelkyni od výprav ke kádím častokrát zrazovala. Pro kupecké děvče se to přece nehodí.
Výsledky horké, smrduté a nebezpečné práce ji však okouzlovaly a opakovaně se obdivovala sytým odstínům, které si Biatris i její matka zvlášť oblíbily.
"V tom moři modré se vaše červená dobře hledá," smála se. "Z jaké rostliny ji dělají?"
Kamarádka ji zavedla do stínu olší na břehu Hersu.
"Tyhle nanicovaté žluté špendlíčky?"
Biatris se rozesmála.
"Nebarví květem, má milá. Tři úrody sežerou Lunelovic krávy, než se dostane na barvíře. Všechna síla je v kořenu. S cínem barví do růžova."

Malé dlaně upatlané až k zápěstí. Dobrý pocit z podílu na kouzlu chleba, mrzutost ze ztvrdlých krustiček za nehty.
"Stačí, Bibi, stačí," moc se to pro tebe nehodí.
Chvění strun pod rukama, zpěvavý krásný tón, který by podepřel zvonivý hlas. Zloba na kulhavý rytmus, na prsty, které neposlechnou, co by ucho slyšet chtělo.
"Stačí, Bibi, stačí," zkus něco jiného.

Pak jí dali do rukou vlákno. Vřetánko a přeslici. Uslyšela klapot a šustění stavu, rozpomněla se na štůčky, mezi kterými si hrála. Spatřila duhu barev osnovních nití a musela znát jiskru kouzla jejich zrození. Její duše zpívala možnostmi.

Nikdo neřekl "dost."