Snad už zítra

Na nemocniční chodbě se sejdou čtyři otcové. To není začátek nejapné anekdoty, ani epizoda argentinské telenovely. I když, přiznávám se bez mučení, cítím se trochu jako prošedivělý Fernando vláčený přívalem emocí vyvolaných ledva nabytým statusem otcovství. Je to smutná realita protiepidemických opatření těchto dnů.
„Další,“ zahlaholí sestra, „máte dvacet minut. Vypnout mobil. Rouška, dezinfekce, návleky na boty, plášť.“
Čekám až přijdu na řadu, abych využil svého času s Ledňáčkem, než pustím dovnitř dalšího čekatele na rodinné štěstí.
Každý z nás vstupuje na oddělení intenzivní péče s pokorou. A s nadějí, že zítra si už svého drobečka odneseme v košíku domů.