Amber

Ganelon mě čekal u nesedlaných koní. Slíbil jsem mu ukázat Arden, když zrovna není plný bestií chaosu. I tak mne bodalo u srdce, když jsme projížděli kol ohořelých stromů. Posledním velkým požárem jsem byl vinen já.
„Oznámil jsem jim - svým sourozencům - že budu pouze regentem,“ odpověděl jsem na Ganelonovu důrazně nevyřčenou otázku.
„A skutečně to tak i chceš?“ Tuhle už vyslovil.
„Přemýšlel jsem o tom. Dlouho. Strašně jsem se ožral u svojí hrobky a ráno jsem věděl, že jo, chci. Už o korunu nestojím. Sám jsem se tomu divil.“
Ganelon si mne prohlížel ještě déle a zkoumavěji, ale neřekl nic.

Hnali jsme se o závod, my i koně, v bujaré radosti z jízdy. Cválali jsme alejí javorů omamně vonících sladkostí jara, až jsem se na okamžik zasnil.
Moje klisna v té chvíli udělala čest všem pomluvám o bělouších a vyrazila bezhlavým tryskem.
Deirdřin plavák nás následoval.
Ve všem.
Bojoval jsem s šimlou o každičký kousek kontroly.
Deirdre mizela v zatáčce, nebyla na tom lépe než já.
Šimla byla zakousnutá do udila, krk napjatý. Věděl jsem, že je zle.
Stoupl jsem si do třmenů a skočil salto nazad.
Šimla zmizela za zatáčkou.
Doufal jsem, že Deirdřin hřebeček pochopí rychle, že vyhrál.

V horečkách a zimnici jsem bezděčně bloumal po paláci. Krev, hořící temnota a šílenství útočily na mé smysly a drásaly mysl.

Dlouhá chodba ověnčená tapiseriemi.

Cítil jsem, jak se do mé mysli vrací řád a mé myšlenky zase začínají být víceméně uspořádané. Pohled na ni mne vždy nesmírně uklidňoval.

Dame à la licorne – Dáma s jednorožkou – největší skvost pozemského středověkého umění, byla stejně tak klenotem zde ve městě všech měst.

Samozřejmě, že to, co viselo zde v komnatách amberského paláce, byl originál. Davy turistů ve speciální expozici v pařížském Cluny obdivovaly pouhopouhý padělek. Respektive vynikající falzifikát, který mne stál nemalé jmění.

Probudil jsem se potlučený bolestí lásky vtělené v každém šrámu, který zasadila svou delikátní rukou na mé tělo předchozí noci. Těšilo ji krotit a mne to druhé, neb pro muže mého postavení to bylo více než osvěžující.

Pořád jsem byl přikovaný k posteli ve věži kdesi ve Stínech. A sám.
Ta zrzavá mrcha!

Vyvolal jsem Vzor a spektakulární marnost mého konání mi připomněla, jak blízko jsme byli Dvorům. Sykl jsem bolestí a sáhnul po Logru. Šlo to. Rozesmál jsem se nad možnostmi, které se mi tím otevíraly. Stíny se pohnuly a já byl volný.

Vyrazil jsem dohonit svou příští královnu.

„Přední nástavby dejte zvednout. Chci tam tři,“ prohlásil rezolutně admirál.
„Pane, naše flotila...“
„V Begmě mají tři. A na galéry další řadu vesel jako ve zbytku Zlatého kruhu! Naše loďstvo musí držet krok s dobou.“
A s konkurencí. Což je ostatně totéž.

„Král!“
Všichni povstali. Luke přejel pohledem stůl: „Takže, pánové. Zahodíme tyhle nemodernosti. Chci trup galéry a nástavby z karavely. Zadní nástavby výš než přední… zde jsou výkresy“.
Vrchní admirál nehnul ani brvou, když král hodil na stůl role papírů se znakem amberských královských loděnic a nápisem „přísně tajné“. V Begmě puknou vztekem.

Nový král Kashfy se zkrátka vyznal.

Byli mu v patách už hezky dlouho. Chvílemi si myslel, že už je setřásl, ale pořád se objevovali. Litoval, že si při průchodu Stínem neopatřil víc zásobníků.

Schoval se v jednom z opuštěných domů a horečně probíral Trumfy.
Konečně kontakt.
„Vypadáš hrozně,“ řekla Flora a prošla skrz, aniž by se neobtěžovala ptát na detaily. Na chvíli zmizela v chodbě a když se znovu objevila, strhla Randoma k zemi. Ozval se výbuch.

„Miluji ruční granáty,“ vzdechla Flora zasněně. „V každém Stínu, kde fungují, jich s sebou pár nosívám. Šetří to trapná nedorozumění. A čemu že vděčím za celou tuhle návštěvu, bratře?”

Není to ona.
Našeptávala má chladnokrevnější – nebo lepší, záleží na okolnostech – část, když dvojice biřiců vedla na hranici dívku v lehké košili.

Lorraine, dívka, co slula jménem téhle země. Obě v sobě nesly odlesk Avalonu, jež jsem míval.

Šla hrdě, bez hlesu, stále vonící jarem a naší společnou nocí.

Není to ona. Moje líbezná avalonská láska je pryč, stejně jako Avalon.

Když plameny olízly hranici, její tvář se protáhla do nestvůrného šklebu a jazykem Dvorů, jemuž jsem rozuměl toliko já, zaskřehotala: „Amber bude zničen!“

Nebyla to ani Lorraine, kterou jsem krátce miloval. Nikdy jí nebyla.

Černý kruh vychrlil další monstra.

„Vaše císařská milosti!“ velitel posádky Pražského hradu polekaně pokleknul. Nikdy si zcela neuvykl, že se císař často zjevoval jakoby odnikud, ale ne nadarmo mu i jeho lidé potají přezdívali Liška.
„Až zítra začne útok, napadneš se svými muži malostranskou mosteckou věž a dům saského vévody. Kacíři nesmí vědět, kam se dřív podít!“ Rozkázal a jak přišel, tak odešel.

Do tábora u Nového hradu trvala cesta Stínem déle než koňmo, ale za námahu to stálo. Ještě večer poslal posly s falešnými rozkazy, věděl, že je husité zadrží a přeskupí se podle nich.

Nazítří císařští hladce vyhráli.

Bleys měl Benediktovy doktríny rád.