Amber

Od té doby, co přestala Merlemu zvedat telefony, měla pocit, že uvadá.
Ten den, kdy ji vzal na tu prazvláštní procházku, ten den se ho začala bát a utekla od něj. Ten den se ale také dotkla něčeho většího než ona sama. A brzy strach vystřídala lítost a prázdnota. Nechyběl jí ani tak on, jako to, co jí letmo ukázal a hned zase vzal.

Zakrátko poté přišla ona – Viktorův Mistr – a prozradila jí, že to, co tolik postrádá, je dotek Moci, a odvedla ji kamsi pryč.
„Dopřej si, co ti náleží,“ ponoukla ji.

Julie bez zaváhání vkročila do pokřiveného Vzoru.

Plameny tančily a hladily dekolt o trochu hlubší, než by lovecká kazajka nezbytně vyžadovala. To ona mě pozvala mě na lov. Já vybral zapadlý Stín, který kromě soukromí nenabízel vlastně nic.

Zavadila o moji dlaň, když přikládala do ohně. Vylétly jiskry a já je samozřejmě musel rychle hasit, aby její záplava božských havraních vlasů nedošla újmy. Hráli jsme tu hru s Deirdre oba.
Beze studu?
K čertu s otcem i jeho zákazy.
Nevím, kdo koho nakonec políbil první, ale u polibku rozhodně nezůstalo.

Nad ránem si uřízla pramen vlasů a vtiskla mi ho do dlaně. Věděl jsem, že na rozloučenou.

Styl mori nebo něco dramatičtějšího?

Benedikt zamyšleně prohlížel nejnovější semenáčky, na čele šmouhu od hlíny, jak si v horkém dni otřel tvář. Mírný úsměv, klidný jas v očích, vnitřní radost meditujícího mistra. Tu zastřihnout výhonek, tu zalomit lísteček, tu přiohnout větvičku. Sakury dovezené ze Země zrovna rozkvétaly.

Vzal do ruky květináč se semenáčkem, u nějž nejvíc váhal o tvaru, a vykročil mezi staré bonsaje.
Rudý javor, co zasadil ten rok, kdy naučil Finnda šermovat šavlí. Ume švestka, co byla ještě nevykotlaná, když Deirdre poprvé vzala do ruky sekeru. Sandin kyselý výraz, když ochutnala miniaturní kumquaty… měl svou zahradu vážně rád.

Otevřel jsem oči a zatraceně blízko nad sebou viděl tmu. Má ospalá mysl začala horečnatě přemýšlet, v jakém Stínu jsem a co se dělo včera.

Rakev. Probudil jsem se v rakvi.
Ne.
Za přepážkou kolem sebe slyším a cítím další lidi.
Cela.
Mimoděk mě polil studený pot, roztřásl jsem se. Má cela v amberském hradě…
Ne, ta byla dávno minulost.

Do nosu mne udeřil pach levné napodobeniny amerických cigaret.
Země.
Uklidnil jsem se, ač jsem měl pořád okno.
Zašátral jsem kolem sebe a rozsvítil na nápis “Welcome to Capsule Hotel Osaka Namba 1.”

Snad bude jejich snídaně lepší než probuzení.

Vmáčkl jsem se hlouběji mezi žaludy. Pode mnou otec vysvětloval své manželce, že se s ní rozvede, a čím dál víc rudnul. Bylo by zábavné to sledovat, kdyby na protější větvi neseděla sýkorka.
Jsem idiot!
"Co bych dal za to, kdybych to mohl sledovat jako malý nenápadný červík!"
To není věta, kterou řekneš sestře Fioně, obzvlášť, když je opilá.
Doufal jsem, že otec odejde, než si mne ten tlustý opeřenec všimne.
Snést potupné odhalení, nebo být snězen?
Naštěstí to tatík rychle vzdal a utekl Harliným nadávkám.
Imaginoval jsem Vzor a s nesmírnou úlevou nahatý a po hlavě spadnul do podrostu.

Červík sedí na dubu,
brhlík hopká nahoru,
červík hlodá ve dřevu,
brhlík volá: “Hlady nebudu!”

Ardenský hvozd vždy vzbuzoval vzpomínky na příjemné chvíle, i když obvykle měly podstatně dospělejší obsah než říkanka, jíž mne dvorní mistr lovčí seznamoval s trpkou realitou koloběhu života.

Iííí. Iííí.
Volání sokola ve větvích stromů mne přimělo zpozornět.
Iííí, zavolal jsem v odpověď.

Pták poslušně slétl z oblohy na mou nastavenou levici. Výstavní kousek, jak dokládal bílý smaltový kroužek na jeho nožce. Pohladil jsem pírka na dravčí hlavě a bryskně mu zakroutil krk.

Toužil jsem po klidné procházce. Ne aby mne špehovali Julianovi zvířecí nohsledi.

„Oči ti dorostly. Jistěže,“ přerušil Brand moje vyprávění. „Za rok? Dva?“
„Tři,“ odpověděl jsem. „Erik si myslel, že to bude napořád.“
„Erik byl hlupák. Byl bych mu řekl, že se časem uzdravíš. Nebo ne, neřekl, a pak sledoval, jak ho dohání jeho chyby.“ Brand se dostával do jedné ze svých nebezpečně volatilních nálad.
„Ty by sis vsadil, že by si s tímhle naše vrozená regenerace poradila?“ řekl jsem.
Brand se zasmál a založil si ruce za hlavu, levou nohu skrčenou: Viselec.
„Nevsadil, věděl bych. Zkušenosti z mládí. Rád bych to rozvedl grafičtěji, ale,“ podíval se na kobereček pod sebou, „ne.“