DMD č. 12. pro 12. 4. 2022. Téma: Zrzavec

"To dá ale práci, svázat ty zatrolené vojáky!" nadávala Anežka "To jsi je nemohl zabít?"
"Ty bys radši kopala hrob?" oponoval Jiří.
"Já bych je podřízla, zastřelila, zmlátíla a vykostila!" naštvala se Anežka. "Jako tenhle zatracený uzel! Klatě!"
"Klid, to nebude tak špatné..." chlácholil Adam.
"Vždyť se mi rozvázal už po dvaadvacáté!"
"Musíš ho pořádně utáhnout!" radil ten zatracený zrzavec, kterého svazovali. "Já vám to říkám pořád, akorát mě vždycky praštíte kame- au!"
"Je to hrozná mládež, ani nepřítele svázat neumí!" nadával druhý voják.
"Jestli nesklapnete, vyzkoušíme návrhy mojí sestry!" naštval se Jiří.
"A nemohli bychom se raději svázat sami?"

Celý život Martina definovala jedna vlastnost. Jeho láska k matematice. Vzorečky viděl všude, miloval komplexní čísla. Měl sice ojedinělou barvu vlasů, ale matematikou vyčníval víc.

Ve škole byl většinou sám a počítal si příklady. Samota mu vyloženě nevadila. Ale měl touhu mít někoho s kým sdílet radosti z tajů a krás matematiky.

Jednoho léta ho rodiče poslali na matematický tábor. Martin ze začátku měl obavy, nevěděl do čeho jde.

Už cestou ve vlaku mu však bylo jasné, že to bude super. Jen potřeboval novou identitu, protože tady matematiku milovali všichni.

Přezdívka Zrzavec se uchytila rychle.

Od té doby jezdí často.

Na podzim bývají hory nejkrásnější. A možná vůbec nejlepší je ta nevyzpytatelnost – ráno se nad štíty líně vyhoupne slunce vykoupané v mlze a večer je obloha vyfoukaná, vzduch ještě vlhký od přestálé bouře voní ozónem a svahy jsou čerstvě pruhované sněhem. Nikdy nevíte, jestli vám počasí dovolí vyrazit nahoru - jenže na tom nezáleží. I kdybyste od rána do večera seděli u jezera s odrazy zezlátlých modřínů a hor oděných do rzi, bude ten den stokrát naplněnější než desítky stejných, unavených dní tam daleko a dávno, kde tomu člověk říká doma, když zrovna není tady.
Tady je totiž doma nějak víc.

Rozvážku pizzy by si jednou za život měl zkusit každý. Jde totiž o poměrně pestrou práci. Zvláště pak ve městě, které není vaším rodným. A tuplem, když při tom během noční směny vozíte na spolujezdci ožralou kamarádku, která se vám snaží vyplakat na rameno všechny ty vztahový problémy, co teď se svým "miláčkem" zažívá! A vy teď kvůli nějakýmu pošahanýmu ZRZAVCI máte hlavu jak balon!
Slyším snad někoho říkat, že má podobnou zkušenost? Já říkám - víte kulový!
Jo a vám, kteří jste se celou dobu těšili na nějakou tu historku, radost neudělám. Nevyzbyli na ni totiž slova. Tak třeba příště.

"Tohle je náš člověk?" zeptal jsem se Káčka nedůvěřivě.
"Jo, je to Zetko." řekl s klidem Ká.
"To snad ne," nevěřil jsem mu.
"To víš, že je to von," ujišťoval mě pořád. "Co se ti nelíbí?"
"Vždyť je to bezďák," ukázal jsem do vedlejší uličky, kam jsme zatím jen váhavě nakukovali.
"Ty jsi ale fouňa."
"Tak to zase ne. To si vyprošuju. Ale tenhle týpek nemůže být přecilegendární vůdce převaděčů, Zrzavec."
Sjeli jsme ho oba pohledem. Jedna noha, druhá dřevěná, špinavé cáry oblečení, miska na drobné. Slepené zrzavé vlasy.
"Ale jo, je to on," uklidnil mě Ká. "Popis přesně sedí."

Kdesi hluboko v útrobách staré Prahy vrzly dveře a v kuželu světla se vypotácela trojice místních štamgastů. Chvíli se motali dokola jako tříhlavá saň, potom nabrali kurz a odpluli uličkou za krčmou někam směrem na Malou Stranu. O několik ulic dál potkali kolemjdoucího. Saň se zastavila a chvíli ho zkoumala.
“Chlapi, no tohle? Vždyť je to Zikmund, liška ryšavá,” prohlásila první hlava.
“Pořádně mu to osolíme!” přidala se druhá.
“Bij, kdo v Boha věří!” vykřikla třetí.
Kolemjdoucí na nic nečekal a dal se na úprk.
“Dnes není můj den!” myslel si Zrzavý Józa za běhu. “Dnes opravdu není můj den!”

Bojím se spousty věcí. (Blechatci bych to nikdy nepřiznal, ale ten neumí číst, takže si to tady nepřečte, a vy mu to ROZHODNĚ nebudete říkat.)

Silného větru. Je hrozně hlasitý a vlající záclony jsou strašidelné.

Té čůzy s dlouhými drápy, co mě zkouší chovat a páchne smradlavou vodou.

Že uvidím dno misky.

Veterináře. No comment. (Vy se nebojíte veterináře?!)

Ale to není nejhorší.

Nejhorší je, že poté, co jsem víkend proválel na gauči, proháněl Odieho, a a Jon mi podstrojoval lasagne a drbal mě za ušima....

... Jon ráno odchází.

(Co když už nikdy nepřijde?)

No, a proto nemám rád pondělky.

„Zbývá nám poslední místo,“ oznámil místopředseda Naberrie, který sepisoval konečný seznam kandidátů.
„Navrhuji Naisu Oyello,“ řekl předseda Joaree, „všichni vědí, že je pracovitá a bezúhonná.“
„Hloupost,“ přerušil ho marketingový poradce Xissih. „Je absolutně nevýrazná. Lepší bude Sheev Palpatine.“
To se předsedovi nezdálo: „Říkal jsi přece, že cílíme i na pracující třídu. Další aristokrat tomu nepomůže, ne?“
„To je sice pravda,“ připustil Xissih, „ale je výřečný a ta jeho zrzavá hlava se bude na billboardech vyjímat. Dejte na mě.“
„Na tom něco bude,“ souhlasil nakonec Joaree. „Kdo je tedy pro Palpatina?“
Mezi delegáty NLS – Nabooské lidové strany – se zvedl les rukou.

Arcivévoda to na sobě pozoroval už delší dobu, ale nedokázal to pojmenovat. A snad ani nechtěl. Kdyby svým inklinacím dal jméno, musel by přiznat, že je má. Co na tom záleží, když může být jako všichni ostatní? Milovat správně, žít spořádaně.

Orlando byl zvláštní, ale v lecčems také stejný jako ostatní. Dokázal přitažlivost k němu regulovat, usměrňovat do estetična. Ty zrzavé vlasy...

Když se z Orlanda stala Orlando, mohl své city rozvíjet svobodně a nemohl se té představy nabažit. Nabídl jí svou ruku a její odmítnutí ho zdrtilo. Dokonce přiznal, že ji miloval už v mužském těle! Nebylo to dost.