DMD č. 3. pro 3. 4. 2022. Téma: To za mých mladých let

Za okny se sype sníh. V kamnech praskají polena. Voní uzené, klobásy a zelí. Víno teče proudem. Okolo stolu sedí tři ďasi a nahá dívka a mastí taroky.
"Ksakru! Na koho si budem stýskat, až přijdem i o boty? Rusalko?"
"Budiž, jsem dítě močálu a moře."
"Spíš dítě štěstěny. Nepřejdeme na kostky? To je hra našeho mládí!"
"To nechceš, dvě kostky a deska jsou první hra, kterou si pamatuju."
"Znáš passedix?"
"I azzahr."
"Smekám."

"Poslyš, Rusalko, nezůstaneš do slunovratu? Máme víno od moře, budeš jako doma."
"To bys musel mít pivo z ječmene i pšenice."
"Zírám. A dohodnuto. Vybereme pivovar."

Sychrávy den. Vitr syčak nepřijemny, jak nacisti v čtyryačtyrycátem.

V prořídlé frontě na příděly bylo lautr hovno, co dělat - musel si pomyslet postarší pohublý penzista ve zmijovce, a proto, tak jak to důchodci dělají, zanotoval znenadání do větru: “Jóó, to za mejch mladejch-”
“Zavři zobák pražáku,” napomenula ho před ním stojící dáma v kloboučku: “Kam se to dneska poděla spisovná mluva?”
Zatímco žena dále spílala natočená směrem k důchodci, dvě vyžle ji obracely kapsy kabátu, a rovnou i kabelky.
“Dobrej džob, ne?” Zakřenilo se potichu jedno na druhé.
To - plné ruce práce - pokrčilo rameny: “Easy - ale jinak dost shitskej den.”

Jednou jsem natáhla ruku k otevřené knize,
mezi řádky se vynořily čísi neviditelné prsty
a pevně ji stiskly, snad na pozdrav,
snad aby mě vyzvaly k tanci
v rytmu naivních, sladkobolných veršů.

Svět se houpal na vlnách cizích slov,
rozkvétal encyklopedickými pojmy na sněhobílých loukách,
nad nimiž šustili motýli papírovými křídly.
Lesní stromy voněly po drahocenných úlovcích z nejvyšších polic antikvariátu
a v inkoustových oceánech číhaly příšery
pokryté třpytivými šupinami ukrývajícími tajuplné poselství o podstatě světa.

Za jediné odpoledne
bylo možné překonat vzdálenost několika světelných let
a přeci
zůstat ležet.

To bylo kdysi.
Teď už se na knihy jenom práší.

Tony ulehl na kavalec ve své cele. Na mysli mu vytanuly vzpomínky na jeho nešťastný odchod z rodné planety před patnácti lety.
Neměl se vracet.

***

"Brácho, tady jsi. Už jsem se o tebe bál. Musíme rychle do kasáren," vykřikl mladík v uniformě Vesmírné stráže.
"Já... odlétám, Petře," odvětil Tony.
"Cože?! Teď? Během útoku?" vytřeštil oči bratr.
"Musím."
"A jak se odtud chceš dostat?"
Tony pohodil hlavou směrem ke stíhačce.
"Takže sis vybral?" zeptal se ledově Petr, kterému došlo, že Tony nežertuje.
"NEMĚL jsem na vybranou," odvětil Tony, bleskovým pohybem vytáhl pistoli a vystřelil. Petr spadl k zemi s prostřeleným ramenem.

"Oh yeah, and remember this one?" Kerry grabbed Johnny by the shoulder, pointing to the poster on the far wall. "Epic, man. That was like,our third gig?"

"Fourth." The voice startled Kerry every time. Funny how that worked; he had no problem seeing Johnny in the body of this burly woman with the purple undercut, but the voice...!

"Fourth! Fuck, that was a long time ago."

"Longer for you than me."

"We were so young, choom."

Johnny looked at him askew, arms crossed under his breasts. Fucking breasts. "A lot of things were different."

Kerry swallowed. "Yeah man. Yeah."

"Víte, to my, když jsme byli mladí," řekl Remus a smutně se pousmál. "Taky jsme to neměli nejjednodušší."
"Ale jak vidíš," Sirius dal svému příteli pusu na tvář a usmál se. "Zlepší se to."
Harry si povzdechnul. To se jim to snadno mluví. Oni už se teď nemuseli skrývat.
"Jak jste to řekli ostatním?" zeptal se.
"Ani nevím," přiznal Sirius.
"Protože byls na mol," zasmál se Remus.
"Každopádně, přijali to v pohodě."
Harry pokýval zamyšleně hlavou. Nebál se nikomu říct, že je bisexuální.
Znovu si povzdechl a stisknul Dracovu dlaň ve své.
Jenže jejich vztah přicházel ještě s dalšími komplikacemi.

"Já těm mladejm už vůbec nerozumim. Včera sem do hospody přišel chlapec, měl kalhoty na velkou vodu, modrý vlasy a náušnici v nose. Tak se ptám, co si dá a von, že sojový laté. Šel jsem se poradit s Máňou do kuchyně, cože to je, no měli jsme akorát nějaký mandlový mlíko bůhví odkud, tak mu povídám, že teda jenom jako ty mandle a on se na mně tak podíval, skoro slzy ve vočích a povídá: "Chtěl jsem podpořit vaše flou a trošku apgrejdovat místní byznys, ale nejde to." a šel. To by se dřív nestalo, to pil každej pivo."

Otřásl se. Ten bláznivej samozvanej policajt snad fakt myslel vážně, že k soudu půjdou pěšky.
Se zákonem už oplétačky měl, ví, jak to chodí.
Jak to má chodit!
Nesmí vás bít, a přes hlavu už vůbec ne!
Máte nárok na telefonát!
Vezou vás autem!
Bejvávalo. Pak přišla ta pitomá změna a všichni se museli uskrovnit. A když se konečně po letech vrátí k řemeslu, tak tohle!
A do toho prší.
A on je mokrý.
„Ta zatracená goretexka teče!“
To dřív přece nedělaly!
„Ještěže jsi mi připomněl, to je důkaz,“ luskl Jestřáb prsty a bundu mu sundal.
Pak bylo teprve mokro.

“Tak děti, rovnou do školy, nikde se nezdržujte a hlavně se s nikým nebavte. Víte že tu obchází nějaký ten zombie virus.”
“Ano maminko,” odkývaly děti.
“A dejte si pozor ať vás nechytnou komanda Farmářské Korporace. Rozemleli by vás na hnojivo.”
“Ano maminko”
“Pcha, ta dnešní mládež! To za mých mladých let…," ozval se z vedlejší místnosti stařešina rodu. “Zombie viru jsme tehdy ještě říkali corona, než to zmutovalo. A farmáři kradli akorát tak rusákům tanky.”
“Kušuj dědo! Takhle kazit dětem hlavu pohádkami. A pozor na masožravý kopretiny…” vyprovázela děti ze dveří bunkru.
“Jó, taky pamatuju, ty přišly na podzim…”