Arkánum

Coen odpálil míček. Ten chytil bizarní rotaci, obletěl skupinku stromů, cvaknul o přilbu projíždějícího cyklisty a byl by zapadl rovnou do jamky, kdyby se mu za cenu vlastního omráčení nevrhl do cesty vyplašený holub.
Zatímco Coen vybíral hůl, formuloval jsem dogonskou kletbu smůly, ale všiml jsem si, že máme společnost.
„Á, už jdou kašpárci, tak to doťukni, já je pozdravím.“ Vyzval jsem kolegu.

„Noční hlídka, okamžitě vystupte ze Šera!“
„Jak vidíte, jsme v realitě a hrajeme golf. Jaký máte problém?“
„Analytické oddělení zde zaznamenalo třicet dva zásahů do reality čtvrté až třetí kategorie!“
„Dohrajeme a pak to všechno spočítáme, kluci.“

Seděl jsem za stolem v pracovně a dvě hrany z místní smečky mne už začínaly štvát, tak jsem jim zkusil naznačit, že agresivní chování na návštěvě je nevhodné.
"To si jako myslíš, že nás vyndáš tou stříbrnou šavličkou?" Ukázal levý ranař pohledem na ozdobu zdi za mnou.
"Myslíte tu postříbřenou mamlúckou šavli? Určitě ne, to je památka na Napoleonovo tažení do Egypta. Výzvu ke slušnému chování uvidíte viset za sebou."
Oba se jako pitomci otočili a zahleděli se na moderní afghánský koberec se vzorem kalašnikovů. Když se podívali zpátky na mne, hleděli do ústí jednoho z nich.
"Láduju stříbro. Vypadněte."

Sedím na posteli a pláču. Už nikdy nesmím za svými sourozenci. Nejsem hodna, protože... Protože jsem chtěla žít?! Měla jsem svou touhu pohřbít jako moje sestra?
"To by byla samozřejmě pitomost." Pravila paní, která se postavila do čela mé postele - na hlavě rudou čapku, přes rameno nonšalantně přehozené kopí. "Pohřbívat cokoli předtím, než to umře, je hloupé." Řekla ta v nohách postele, bílá a vyhublá, opírající se o meč.
"Kdo jste?"
"Spravedlnost."
"S, ehm, doprovodem."
"A co...?"
"Řekněme, že blatantní odmítnutí tvých snů o ženství a hrdinství panem Ovečkou nám nepřijde úplně fér."
"A že je více vládců více světů."

„Přenechám ti korunu, pokud tě to učiní šťastným.“
Obří satyr s tančícíma očima, které přesto ladí k chladu jeho podstaty pokleká před útlým princem Léta ověnčeným zlatými květy.
„Panovat sám je smutné, usedni po mém boku, příteli. Přísahej,“ usmívá se potutelně Léto.

---

Věčný plamen Snění plane opět v zemi smrtelníků a opuštěná zámecká zahrada znovu rozkvétá. Do trávy prší květy magnolií, jarní závoj halící Léto a Zimu stojící si po boku. A letní princ září, neb je králem svého snu a jeho je i Sen o štěstí.

---

„Příteli, víš, že ta košile, co jsi měl dnes na audienci, byla moje?“

„Excelence, rozhodli jsme se oslavit uzavření smíru mezi Y'ha-nthlei a Adlivunem předložením ultimáta Japonskému císařství, což vás, předpokládám, při vašem rozhledu a inteligenci nepřekvapuje.“ Na japonského generálního konzula v Anchorage se upírá pohled vypoulených, nemrkajících očí.
Japonec přelétne pohledem sloupce znaků napsaných sépiovým inkoustem na vydělané rybí kůži. Chvěje se a potí se mu čelo. „To je šílenství! Takovému terorismu se Jeho Císařská Výsost nikdy nemůže podvolit!“
Posel se usmál, čímž odhalil několik řad jehlovitě ostrých zubů.
„Uvidíme. Fungovalo to už na Féničany. Porovnejte zisky japonských korporací ze zboží přepravovaného po moři s výnosem z lovu velryb. Jste ostrovní stát...“

"Ti trapáci si vážně pozvali někoho z Thule..." Sledoval jsem letadlo na přistávací ploše loveckým monokulárem na trojnožce a komentoval vystupujícího pasažéra.
"Jasně, zahraniční experti jsou teď v módě," odpověděl Coen, pozorující dveře letadla dalekohledem na své oblíbené dvojnožce ráže .50.
Přiostřil jsem. "Cíl potvrzen."
"Seš si jistej?"
"Vysokej blonďák, boty Hugo, kabát Boss, aktovka taky... Módní vkus z mládí nezměníš. Byl bych si jistej, i kdybych neviděl obličej shodnej s fotkou a auru řádovýho prstene pod rukavicí. Taky od Bosse. Sejmi ho."
Zaburácela rána.
Nácek sletěl ze schůdků a umazal si epesní kabát.
"Dočista ztratil hlavu." Potvrdil jsem zásah.

"Pod médskými meči rudé, Ninive teď naše bude, město patří vítězům..." Plakala nad zkázou míst, kde si mohla hrát na člověka.

Obešla roh a zahleděla se na mužíka s arkebuzou.
"Člověka s vlčí duší jsem už dlouho neviděla... Skoč do náhonu!"
Ty oči se Ukkovi vryly do paměti. Pokryl ho ledový pot a mrsknul sebou, aby splnil příkaz.

Bosýma nohama laskala popelem pokrytou dlažbu a dokončila čtvrtý verš Ošklivé průpovídky.

Švédští marodéři dokázali odhadnout, jak rychle uniknout ze zapálených domů. S plamenným drakem, který vyšlehl z oken a uchvátil je do spárů, až apoštoly na jejich hrudích bouchaly, ovšem nepočítali.