Skrytý

Býval subalterním úředníkem říšepána. Celý život měl dobré nápady, ale nikdo mu nenaslouchal. Přestože se vyznal v mnohém, byl jeho názor skrz naskrz zbytný. Nikoho nezajímal, i když byl chytrý a... ano, musí se uznat že i přehnaně ambiciózní. Byl úředníkem úředníka - radou rady. Byl občanem druhé kategorie s prvotřídními postřehy, třeba: "Nenos na hlavě toho netopýra, vypadáš jak vocas." Věděl, že v něm je mnoho... že má světu mnoho co dát. Nejenom všední posluhu zvonílkům zvonečkem... Jenomže DOBRO, ve strnulosti vlastního "já na bráchu - brácha na mě", o jeho přínos nestálo... Tak teď... teď všem ukáže. A všichni uvidí!

"Kdybys ji, Bille, viděl!" oslovil pivem ovíněný básník už poněkolikáté svého přítele na dvoře hospody. "Ty její vlasy! Jako zlato. Její oči! Jako slunce! Její rty! Rudé jako korál! Umíš si to představit?"

"Umím," odpověděl Bill nezaujatě a prohlížel si muže i ženy bavící se kolem.

"A ty její prsa! Určitě budou jako sníh." Básníkův hlas se opilecky rozpil, stejně jako představa zlato-rudo-bílé bytosti v mysli druhého muže.

"Náhodou," namítl Bill a ukázal bradou na tmavou dámu procházející kolem, "tahle je taky pěkná."

"Pche! Na tu mojí nemá! Vždyť má vlasy jako dráty!"

Bill se nechtěl hádat, tak pil dál.

Skončil jsi! Jaký to je vědět, že ve světě už pro tebe není místo... (chichotání) Víš ty proč to budu já, kdo zvítězí? Protože jsi to věděl vždycky! A měl jsi z toho strach... Celej život jsi byl zbabělec, kterej přede mnou jenom utíkal. (podívá se mu hluboce do očí) A vždyckys' věděl, že tu na tebe čekám. Že budu znamenat tvůj konec. (rozmáchlé gesto) A že s tím nic, ale vůbec nic nenaděláš. Nikdys' nebyl víc než jenom pacient sebe sama. Ubohá troska paláce z výhrad. Hrdina z povolání? Nikdy víc! Jen já. (otočí se a odchází od zrcadla)

„On to myslel dobře.“
„Mohl mě zabít!“
„Ale nezabil. Chtěl tě jen chránit.“
„Bez něj bych byl ve větším bezpečí.“
„Varoval tě. Kdybys ho poslechl, tohle by se nestalo.“
„Kdybych ho poslechl, tak se raději zabiju sám.“
„Takhle nemluv!“
„Je to pravda! Kdyby mě nechal být, všechno by bylo v pohodě.“
„Ty si vůbec nevážíš toho, že mu na tobě záleží, víš to?“
„Nemá mu na mě co záležet, nejsem jeho starost! Kdyby zůstal kde má a nevrtal se v mých záležitostech-“
„Takže ty bys byl raději, aby dál slepě otročil svému mizernému pánovi?“
„A dej s tím Spožúsem pokoj!“

Bedlivě prohlížela displej, zda se neobjeví další tečka. Pak by byl postup jasný - nenápadný ústup.

Tečka zůstala osamocena. 

Rozhodla se tedy opatrně postupovat dál, zbraň připravenu k okamžitému použití. Tvor byl za mírným hřebenem, který se zdvíhal před ní. Brzy jej uvidí.

Cože?! Člověk! Celý špinavý a zablácený. Proto jej dron zaznamenal tak pozdě. 

"Pomoc, pomozte mi," ozval se muž chabým hlasem.

"Počkej chlape, počkej, nejdříve sken, pak poznáme co s tebou dál." Eremi vytáhla z lékařského balíčku ruční skener. "Stůj," okřikla znovu muže a připojila zařízení k displaji. Rychlý pohyb skenerem v oblasti hrudi. Ten pohled znala. Byl tam. 

Dneska přišli naposledy. Přinesli ti poštu. Probíráš se nepřehledným množstvím spodního prádla od fanynek. Stručný řádky od Džejdýho. Prej nic ve zlym. Ostatní kluci z party se tě snažej trochu povzbudit. Ti lemplové ti přirostli k srdci. Další obálka. Ucho. Leprák děkuje, víc už prej neopadává. Nevábnej prosakující balíček nejspíš z Germánie. Herrr... zbytek zpáteční adresy nepřečteš. Pan Em děkuje za zefektivnění linky na chleba. Protestní nóta spolku mrtvých proti tomu, aby se pohřbívali sami. Autorizace rozhovoru pro bulvární Quelle. Přepálená účtenka za nemalý množství rybářskejch prutů a... docela nenápadnej lístek. Je od táty... "Dnes nezapomeň zemřít." Povzdech. To nasere.

Přinesla jsem jí láhev té nejlepší whisky.

"Jsi anděl, který chce ulevit mému utrpení?"

"Vypadám jako anděl?"

"Nikoliv, ale modlila jsem se k Bohu, aby se nade mnou slitoval."

"Bůh mě neposlal... ale mám alkohol."

"Dobrá."

Pár pohárů to trvalo, ale nakonec se rozpovídala. "Nejvíc mě neděsí myšlenka smrti," prohlásila. "Ale to, že všechno, co jsem vykonala, k ničemu nebylo. Že na mě lidé zapomenou. Včetně mé dcery."

"Anno, věř mi. Svět si tě bude pamatovat napořád."

Záhy poté jsem se strojem času musela vrátit do své doby. Ale jak jsem slíbila, na padlou královnu Annu Boleynovou jsem nikdy nezapomněla.

Zázrak byl, že po výbuchu vůbec někdo přežil. Špatná zpráva — že emzáci. Kulometčík zůstal po střetu s amputovanou rukou, tak z něho byl pistolník.

„Larson?“ zařval jsem do chodby. Ornella zaklekla u rohu.
A poslala tam pro jistotu dva zábleskové granáty.

Křišťálová noc..

Vtrhli jsme za roh.

Ležel tam dr. Dragunov.

„Vstávejte!“

Místo něj vstalo 5 slizounů.

TrRrRrRr!

Teď už mě ta kyselina pálila nejen v podrážkách, ale i na prsou.
Druhý zázrak. Kdyby se to dostalo do očí, byla by to konečná. Konečná vystupovat to ale byla pro Ornellu...

Zbyl jsem sám.

Pistolník to totiž nezvládl a zastřelil se.

František si pohvizdoval, vycházela mu nová kniha a byl tu brzy, takže stihne se Štěpánem ještě prohodit slovo o jedné koncepci systému magie.

Otevřel dveře do učebny a instinktivně se přikrčil, z čelního místa na něj mířil vazoun raketometem. Na místě vedle mariňáka se ještě k tomu rozpouštěla nějaká odporná hmota.

To jsem si ten houbový čajíček udělal nějako silnější...

No dveře začal zavírat, až když spatřil na další židli mrtvolu otroka. Zacouval nikoli strachy – viděl už horší věci, třeba u Mistra ve sklepě – ale protože to zasmrdělo tak, že si málem nablil na pracovní obuv.

A to se neodpouštělo.

Omlouvám se, že ruším, ale jaký hnojivo používáte na pokojové kytky?

Uhm... Prosím? Já do nich vždy hlavně dávám sedlinu z kávy, ale jinak prostě směs... Nevím, hele, nemám moc teď čas.

Aha! Díky, tak já si nějak poradím.

Počkej, zas to neberte tak moc osobně.

Já si to neberu osobně..

Vážně?

Vážně.

Určitě ne?

Ne, co si myslíte...

Ty tečky působí, že si to berete osobně. Můžeme to probrat víc později, teď na něčem pracuji.

Oč se jedná?

Ale... To je... Uhm asi jedno. Nezajímavá věc.

Něco s kytkama? Nebo? Máte rád i kresby, že?

Kytky. Vra- cože?

Cože?!