Arkánum

„Situace je neúnosná-“
„Chtěls´ říct, veliteli, ‚jsme pěkně v prdeli‘…“
„Ahem, ano,“ odkašlal si kapitán. „Musíme požádat o pomoc Fae…“ Bezmocně svěsil hlavu: „Návrhy, koho na Dvoře kontaktovat?“
„Shrňme si možnosti,“ začala poručík Čepelová. „Král Soddisfár – indisponován. Král Caolte – naprosto nepředvídatelný. Krystal – mám husinu, jen o ní mluvím. Drak – děkuji, nechci vidět Pardubice hořet. Spravedlnost – redcap…“
„Aidan?“
„Ten púka, co vede irskou hospodu? Pravda, bezpečný – na Fae – ale nepatří Dvoru…“
„Protože dostal královskou tohle, výjimku. Pač ho má Léto rád a dá na něj. Večer k němu zajdu popít. Známe se dlouho, klapne to.“
„Zjevně jsi naše jediná naděje, strážmistře.“

Velitel pardubické Hlídky sní sny prodchnuté pravým Sněním: lehkostí bezstarostného bytí, sladkou vůní šeříků a nadcházejícím létem, v nichž nemají místo hrůzy postupujících bestií Abyssu, které nelítostně pohlcují přátele napravo a nalevo, až zbývá jen on…
Sní a do jeho snů prší květy magnólií.

Nahoře v sále Dvůr slaví, jak to umí jenom Fae.
„Vymyslels´ to skvěle, Králi,“ volá rozjařeně rádkyně Bianca.
„Che, rekonvalescenční středisko pro spojence, v paláci, u Věčnýho plamene, tolik Snění zdarma, asi prasknu,“ škytá Spravedlnost, na rudé čapce placku STAY CALM AND KEEP DREAMING.
„Ale jsou u toho šťastní, ne?“ mrkne spiklenecky Léto na svého spolukrále.

“Necítíš se hloupě, smrtelník proti synu Yogsothota?“ Zasmálo se monstrum rdousící muže. Vzápětí mu odskočila hlava pod drtivým úderem do brady.
“Ne. Protože. Já. Jsem. Adam. Kadmon. A. Žádný. Klifotický. Svinstvo. Tu. Nemá. Co. Dělat.“
Vyrážel ze sebe Coen hebrejsky zatímco pěstmi rozbíjel démona.
Pořezaný, požahaný, duši orvanou na dřeň se přes své opuchlé ruce podíval na beztvaré bezživotné nic. „To bylo nečekaně snadné!“ Zasmál se a omdlel.

„To, co ten šílenec dělá, je neslučitelné - prostě s ničím!“ Nechápající hlídkaři nakládali bezvědomého muže. „To protože každý kousek toho šílenýho Žida je velmistrovská Kabala!“ Vysvětlil velitel. „Ale vždyť nekouzlí!“ „No právě...“

Díval jsem se na most Pavla Wonky přes svůj oblíbený suvenýr z Mali a formuloval dogonskou kletbu smůly.
Dodávky z půjčovny nebývají v nejlepším technickém stavu, a američtí kultisté, pardon, turisté, značně překračovali rychlost, takže se není co divit, že minivan dostal smyk, prorazil zábradlí a zmizel i s pasažéry v Labi.
Zanořil jsem se také a pochechtával se do masky uzavřeného dýchacího přístroje cestou k vraku s nožem v ruce – někteří se určitě chránili zaklínadly a je potřeba je dorazit. Zděšení svědkové tragické nehody uvidí jen další vlnky na hladině...
Zbývá zdržet Whateleye osobně, a to je na Coenovi.

“Ani ne tak bílá vrána, jako corvid od mouky. Krkavčí mlýn si hlídá konkurenci. Koho maj vlastně za patrona, Světlonoše?“ Sledoval jsem opeřence přelétajícího Labe.
„Je to ještě pikantnější, Nyarlathotepa. To víš, černá ovce mezi Prastarýma, radši by si se světem hrál, než by ho ničil…“ Opravil mne Coen.
„Ale ne že by se předřel...“
„On si najde jiný pískoviště, my máme smůlu… Ale stejně, Whateley z Dunwichskejch Whateleyů na Polabským poli…“
„Velký karty jsou rozdaný, hraje se o to, co zbývá. A kdo by očekával syna Yogsothota v Pardubicích?“
„Po loňsku? Asi každej, kdyby se vědělo, že ještě žije.“

Dva ranaři se sklonili nad velkoplošným tiskem. Zobrazoval prastarý pergamen, nejspíše vyfocený skrytou mikrokamerou. Bohatý diagram všech světů Yggdrasilu vhodný pro mystické cestování.
“Dobrý, jen třeba do Arkádie bych nelez, ta celá propadla Abyssu, jen Fomoři a svinstvo.” Načrtl Lambert fixem znamení.
“Podmořský světy uctívaj Cthulhu odjakživa…”

A výčet pokračoval dlouho.

“Někdy si říkám, proč si prostě neprostřelíme hlavu.” Prohodil Lambert při pohledu na plachtu skoro celou překrytou černými výstražnými značkami.
“Protože jsme Plánu mnohem užitečnější, když střílíme do hlavy ty zmrdy, vole, nedělej ze sebe emo!” Shrnul celou svou etickou ontologii v jedné větě brilantní teolog a kabalista Coen.

“Takže vaši průzkumníci jsou zaseklí v té baště, obležení Fomorama a potřebujou ústupovou cestu. Dobrý, chápem, umíme. A možná se tam včas dostane podpora od Celestiálů. Jak se poznáme? Friendly fire, falešný agenti a tak?”
“Z toho si nedělejte hlavu, gentlemani, pokud dorazí, bude velice… Očividná.”

V moři démonicky znetvořených těl se pohybuje ostrov bílé a zlaté. Nespočet očí se otevírá a zavírá na šestici křídel. Z ozubeného kola korunujícího zlatovlasou hlavu svítí enochiánská sigila a plamenný meč se rozrostl v ohnivou řeku, která vyčistila cestu až k baště.

“Zatracenýho archanděla vážně nezfalšuješ.” Prohodil Lambert k Coenovi když dobíjel granátomet.

„Stejně mi to připadá nedobré.“ Znechuceně konstatovala křehká černovláska sedící na trámu.
„Ječmen je pokropený, začíná klíčit, to je ta chvíle, kdy do sebe natáhne cokoli. Časem prověřený postup.“ Odvětil rarach stojící vedle ní a pokračoval v odvazování poklopce.
„Tohle mi vážně vysvětlovat nemusíš. Ale není škoda zničit tolik sladu?“
„Sládek nás urazil!“
„Tak mu třeba... Uřízněte ucho.“
„Zrovna ty bys někomu uřízla ucho, Rusalko?“
„Nevím... Možná kdysi někoho zabili, protože mne urazil. Právě když dělal slad... Nebo to byl sen? Ale to pivo pak bylo docela zajímavé.“ Zasnila se dívka.
Rarach vytřeštil oči a upuštěným nástrojem si poskvrnil nohavici.

Nejdražší Titánie, královno Léta,

svěřuji tento list šepotu větru a svitu posledního předbeltinového úplňku, doufaje, že Tě zastihne i navzdory temnotě proudící do Arkádie a přinese Ti naději.
Jásej.
Nalezli jsme v starobylém městě Pardubice trosky Zámeckého království a pozvedli znovu plamen Snění, poslední v pozemském světě.

Poslové královny Mab se tu s námi střetli, jak jsi předpokládala.

To jejich plamen Snění teď ozařuje trůn, který patříval drahé Auroře, která již není. Trůn nynější Argondie. Můj trůn. A mého spolukrále. V poslední baště krásy vládne Léto a Zima bok po boku.

Tvůj gambit nevyšel.

Tvůj milující bratr

Caolte
Král Argondie

“A nyní přichází na řadu soubor hliněných destiček z Lagaše.” Halasí vyvolavač. “Původ v soukromé sbírce profesora Armitage. Jedná se o soubor korespondence a domácích záznamů nalezených ve vykopávkách domu B35 roku 1912, během expedice Miskatonické university. Kdo ví, čí vzpomínky k nám na nich promlouvají skrze tisíciletí? Klínopisné texty osobní povahy jsou velice vzácné, a na aukcích se prakticky neobjevují, což ctění dražitelé jistě ocení ve svých příhozech.”
Dáma v černém závojíčku pod módním kloboučkem vrhla zlý pohled na záda natěšeného zástupce MET musea a zašeptala svému advokátovi: “Zde nemáme limit, sestřin recept na krém proti slunci musím mít!”