Komunitní klub klaďasů

Tři koťátka rostla jako z vody. Brzy jsme začali řešit nevyhnutelný problém. Mikeš sice své potomky hbitě cvičil, ale tak nějak bylo jasné, že trvale je kolem klubovny ochoten tolerovat jen Nevěstu.

Zrzavý kocourek jako jediný zdědil Mikešovu dlouhou srst. Po neznámém předku zdědil také křivé nohy a pomačkaný obličej. Odvezl si ho výstřední pán na koštěti. Bohužel brzy zemřel - ale než jsme se o všem dozvěděli a pro kocoura přijeli, adoptovala ho jakási školačka.

Černou zelenookou kočičku si vzala jedna stará paní ze země Taškářů.

A poslední, malého černého kocourka, dostala ševcova rodina z Hrusic. Pojmenovali ho po otci.

Částečně za to mohl fakt, že Mikeše jsme si nepřivezli, nastěhoval se k nám sám.
Pak tu je skutečnost, že ten kocour je Osobnost. Osobnost prostě nemůžete šoupnout do přepravky a odvést veterináři, aby mu ušmikl rodinné stříbro.
Dále, klubovna je hluboko v lesích. Široko daleko žádné stavení, natož stavení s plodnou kočičí populací.
Zkrátka, nějak jsme v tomto ohledu zaspali.
Probuzení bylo náhlé a nečekané. Nenápadně se přitoulala Nevěsta. Nebo ji Mikeš tajně přivedl. Nevíme. Prostě se jednoho dne předseda probudil a na peřině vedle sebe našel cizí želvovinovou kočku s třemi čerstvými koťaty. A Mikeše hrdě stojícího stráž.

Klubovnu hluboko v lesích jsme chtěli, abychom se vyhnuli návštěvníkům, kteří ji ve skutečnosti nehledají. Vesměs se nám to povedlo, zcela ne. Občas dorazí tací, kteří nehledají nás, nýbrž klid, mír a samotu.
Na loučku kousek pod naší začala jezdit skupinka z jedné nadace zaměřená na praktikování jógy. O naši společnost nestojí, tak je necháváme být. Mikeš nicméně nabyl názoru, že k dosažení správné míry zenu je nezbytná jeho asistence.
Vzali to sportovně. Někteří dokonce Mikeše zapojili.
Při zcela náhodné ranní procházce správným směrem lze tak vidět variaci na Pozdrav Slunci s kocourem balancujícím od ramen po zadnici cvičící osoby.

"Jsou to k..."
Nejnovější doručovatel se začínal uklidňovat. Nebo mu začínala docházet slovní zásoba.
Od kolegů byl poučen, že má auto nechat na křižovatce a pokračovat s něčím méně technologicky složitým. Poslechl. Přeložil poštu i balíčky na bicykl - a spletl odbočku.
Co přesně se na stanici stalo, nevíme. Jen, že se doručovatel neskutečně naštval. Ne však na obyvatele stanice, nýbrž na své spolupracovníky. A že zjevně trpí obsedantní fixací na slova začínající na "k".
Postupně kolegy nazval k mimo jiné krysami, kikoty, kojoty, krávami, kozami, kriply, karasy, krkavci, kretény, kazisvěty... A pár dalších, které mi předseda s Drahouškem zakázali opakovat.

Mezi zeleninovou zahrádku a sad zasadil Jean několik rybízových keřů. Letos měly poprvé pořádnou úrodu. Záplava malých hroznů červených kuliček všech odstínů byla doslova pastva pro oči. I při ponechání části úrody na keřích pro ptactvo jsme natrhali několik škopků.
Pak nás přerušil příjezd pošťáka s trakařem dožadujícího se podpisů na doručenku. Skupina opeřenců na okolních stromech se nenamáhala tajit své úmysly, jen co se vzdálíme.
Abych jim zabránil přivlastnit si i naši část, přehodil jsem přes vrchovaté škopky deku. Zapomněl jsem, že se na ní celé dopoledne válel Mikeš.
Takže teď všichni sedíme kolem stolu a vybíráme kočičí chlupy.

V hlubokém lese je paseka. Na pasece chaloupka. Kolem chaloupky sad a zahrada. O sad i zahradu se stará Žán. V chaloupce žije Ould Šetrhend. Umí hezky vyprávět. V chaloupce žije také Drahoušek. Drahoušek je výborná kuchařka. Žijí tam i pan Dušín a kocour Mikeš. Mikeš je černý, ale nenosí boty a neumí mluvit.
Všichni v chaloupce mají rádi děti.

Od chaloupky vede cesta. Vede na křižovatku. Z křižovatky vede další cesta k druhé chaloupce. Plné perníku. V této druhé chaloupce žijí Vlk a Ježibaba.
Vlk i Ježibaba mají také rádi děti. Ale jinak.
Děti, nechoďte do té druhé chaloupky!

Pro dlouhé zimní a jiné večery máme v klubovně pořádnou sbírku deskových, karetních a společenských her.
Máme klasiky jako Člověče, nezlob se, Dostihy a sázky, Z pohádky do pohádky nebo Monopoly.
Máme moderní hity jako Carcassonne nebo Osadníky z Katanu.
A spoustu dalších. Karak, Toulavé věže, Kreveťáky a Krabčáky, Kvedlaly z Kvedlinburku, Spící královny a mnohé další.
Drahoušek zbožňuje Pelíšek a Ostrov koček. Zpětně už chápu, co mi tím chtěla naznačit.

A pak tu máme jednu, kterou vymysleli v Záchranné stanici záporných postav v rámci terapeutického workshopu a pracovník nám ji věnoval za tři láhve ostružinovice.
Předseda ji odmítá hrát.

Když se Jean zrovna nerýpá v záhoně ani nevěnuje stromům, pozoruje ptáky. V životě klubovny se to projevuje dvojím způsobem. V první řadě výrazně vzrostly rozpočtové položky slunečnice, lojové koule, hřebíky na stloukání budek a jiné ptačí potřeby, které si nedokáže opatřit svépomocí. (Jednou navrhl, že kdybychom si opatřili krávu, bylo by více much a třeba by se u nás uhnízdily vlaštovky. Realizaci návrhu zmařila skutečnost, že nikdo z nás dobytku nerozumí.)
V druhé řadě se občas Jean, který jinak za rok nasbírá desítky bobříků mlčení, o svých pozorováních rozpovídá.
Věděli jste, že takové vrány šedé většinu roku žijí samotářsky?

Vysoké, kožené, staromódně střižené, pod vysokou borovicí. Majitele nevidět. Jen Mikeš obcházel kolem, pomrskával ocasem a občas zaprskal.
Pokrčili jsme rameny a boty odnesli pod střechu. Mikeš zůstal pod borovicí.
Přišel ráno. Nažral se a místo své obvyklé ranní rutiny (vytrousit co nejvíce černých chlupů na nejsvětlejší dostupný kus předsedova oblečení) si mňoukl, abychom ho pustili ven.
To nám bylo podezřelé. Šli jsme s ním.
Z borovice se rychle, ale neohrabaně sesunul zrzavý černě pruhovaný kocour.
Zahlédl nás a prosebně se zadíval na boty stojící před prahem.
Mikeš zasyčel. Předseda ho okřikl. Cizí kocour bleskově doběhl pro boty a zmizel.