Andulčí blog

"Andulčata, věděli jste, že jste se narodila jako holá kuřátka?"
"Fakt? Jsem krásný, přece!" urazil se Monclík.
"Ano, vyvinulo se vám peří, ale každému jiné. To je geneticky dané."
"A jsem já vůbec ve vývinu, ještě?" zeptal se Karlík.
"Ano, možná ještě trochu povyrosteš."
"Když jste byli malinkatí, tak jste byli hodní, ale jak jste vyrostli, tak je někdy s váma utrpení," řekla maminka.
"No jo, když byli v pubertě, tak s nimi přežít byl boj."
"Ale ve vývinu jsou vlastně i dospělé andulky, budete se vyvíjet až do konce života," řekl jsem.
"Ten čas ale letí," vzdychla si maminka.

"Ahoj, co ti visí doma?" napsal mi kamarád.
"Třeba nějaké obrazy, pochvala ředitele školy..." přemýšlel jsem.
"Nám visí doma lapač na moly!" pípal Monclík.
"Ten taky, a máme tu i můj absolventský list," psal jsem dál.
"Tome, co furt vymýšlíš?" zeptala se maminka.
"Ale, píšu, co nám visí doma."
"Dobrý den, vítejte v Německu," pípla mi SMS.
"Co, já tady datluju do mobilu a už jsem mimo ČR," podivil jsem se.
"Doma nám taky visí netopýr, spí tam," připomínala se Pepinka.
"Ano, ten taky. A jdu zpátky do Česka, nebo mi bude viset pokuta na nástěnce." Jsem totiž bez pasu.

"Andulky, jdeme k pramenům. Ale jelikož jsou horké, vy tam nemůžete."
"To je škoda," vzdychaly.
"Ale kdybychom jeli do Mariánských Lázní, tak bychom byli blízko k pramenům řeky Teplá. Když půjdeme do historie, tak k pramenům tady jezdil jeden pán jménem Karel IV. Ale většina lidí má k pramenům respekt, dokážou totiž opařit," řekla maminka.
"Se není čemu divit, když mají přes sedmdesát tři stupňů," přidal moudro Karlík.
"Ale k pramenům té říčky bychom se mohli někdy podívat," navrhl jsem.
"Hele, a kde my budeme, když vy budete v pramenech?" zeptal se Honzík.
"Vy budete zase v kopru," řekla maminka.

"Ty brďo!" pípaly andulky.
"Tohle je snad zosobnění rovnováhy!" užasla maminka.
"Chodil tak vysoko bez jištění!"
"To víte, když to budete cvičit, také můžete být zosobnění rovnováhy.
Já to dělám už pět let, začínal jsem ve dvaceti cm a s žíněnkama. Teď jsem se dopracoval na tři metry bez žíněnek."
"To chci zkusit!" zařval jsem.
Zkoušel jsem chodit po provaze a celkem mi to šlo.
"No tak vidíš, chlapče, když budeš trénovat tak budeš taky jednou zosobnění rovnováhy."
"A nemůže se mi něco stát?"
"No, jednou jsem si zlomil nohu. Ale nevzdal jsem se a šel si za svým snem."

"Andulčata, víte, jak jste se narodila?" zeptala se Pepinka.
"Jo, já vím!" hlásil se Karlík.
"No to jsme se vyklubala z vajíček, jako Fénix ze svého popela."
"Ano, narodili jste se svépomocí."
"Ale Karlíku, ty vajíčka Pepinka a Kiki snesly," namítla Bonnie.
"Bonnie, my jsme vajíčka snesly a vy jste se sami bez naší pomoci vyklubali," pípla Pepinka.
"A kdo to byl ten Fénix?" zeptal se Monclík.
"To byl bájný pták, co se dokázal narodit ze svého popela, a příště poslouchej!" napomenul ho Pepíček.
"A proč se nemůžeme taky narodit ze svého popela?"
"Protože nejste bájní ptáci," uzavřela debatu maminka.

"Smíchovské nádraží!" ozvalo se.
"Co to je za hlasy z hlubin?" zeptaly se andulky.
"To je rádio," odpověděla maminka.
"Aha," píply andulky a šli jsme ven.

"ÁÁÁÁÁ pomoooc zlodějii!" ozvalo se.
"Zase hlasy z hlubin?" zeptal se Pepík.
Hlas utichl.
Zanedlouho přijela policie a stanice byla uzavřena.
Andulky se zeptaly: "Proč to zavřeli?"
"Ticho, hlásí to!" sykla maminka.
"Vážení cestující, stanice je uzavřena z důvodu osoby v trati. Pojede náhradní autobusová doprava."
Ozvaly se další hlasy z hlubin: "Máme tu kabelku!"
Maminka zavolala další policii že jsou tam zloději.
Hlasy z hlubin už se nedaly poslouchat, tak jsme jeli dál.

"Pojďte sem!" řval Karlík.
Pepík si začal brousit zobák o židli.
V tom ale vylezl Červík.
"Ahoj," říkal otravným hlasem. "Já jsem Červík a chci zničit židli!
A každý, kdo mi v tom zabrání, toho taky zničím."
"Hele, vole, červ, pojďme ho sezobnout," nabádal Monclík Karlíka.
Andulčata se pokusila sezobnout Červíka, ale nepovedlo se jim to.
Přišel Tom a zeptal se: "Co to tady provádíte?"
"Noo, my..."
"Ničíte židli! Zpátky do klecí!"
"My ne, to Červík," štěbetala Bonnie.
"My tady máme červy?"
"Červík na dubu! Dělá ostudu!" ozvalo se ze dřeva.
"Ani se nehni, červe! Já tě dostanu! Si piš!"

Ach, stala se u nás katastrofa,
z Kytice zmizela strofa.
Kdo to asi udělal?
Nevím, postihu se bál.
On se totiž schoval,
obrazy maloval.
Potom si boty obouval.

Nešel vlastně do lesa?
Zatáhla se nebesa.
Do lesa šel, to já vím,
proto vám to vyprávím.

Co když ho zasáhne blesk?
Andulče udělalo plesk.
Katastrofa to zas není,
možná jen hospody plení.

Bojím se o něj, píplo andulče,
bálo se, že se cestou potluče.
On je sice šílený, ale to není pravděpodobné,
jen když ho včela do ruky bodne.

Byl to bratr, věděl jsem,
nebyl nikde, jen se schoval za lesem.

"Pepík objevil na stole bublifuk, pojďme se tam podívat!" řekl Karlík.
Šly jsme tedy na stůl a přišel i Tom.
"Andulky, bude zábava," řekl.
Začal do něčeho kulatého foukat.
"Jééé, bublinaaa!" ozval se řev.
"A teď, fouknu a bublina zmizí." Foukl.
"Aaaaaaaaaaaa, bublina zmizelaaaaaaaa!" řvala andulčata.
"My chceme bublinuuuu!" skandovaly.
"Bude," řekl a foukl do toho kulatého.
Bublina se objevila.
Bublina létala a andulčata byla fascinována.
Pak ale přišel Tomův bratr.
Vzal bublifuk a foukal na nás bubliny. Bratr byl vyhozen.
"Andulky, s bublinou může být zábava, ale myslím že už stačilo."
"Dobře," povzdychly si a už byly v kleci.

"Monclíku, my zamlada taky kradly slovníky. Česko-anglický, německo-český..."
"Kde?" zeptala se Čiko.
"V knihovně. Tom si nás dva přivezl jako andulčata a bydleli jsme v kleci v obýváku, u knihovny."
"Jo, za našich mladých let," přidala se Kiki, "jsme bydleli s Pepinkou u chovatele. Ten nás měl prvně v karanténě, ve své pracovně, a tam jsme společně ukradly slovník spisovné korejštiny, pamatuješ?"
"Ano, pak nás hnal za ostatníma, že prý jsme zdravé až moc."
"Až já budu mít mladé," vzdychl Monclík, "nejspíš budou krást jen nekvalitní literaturu typu Deník malého poseroutky. A budu jim vyprávět, jak jsme kdysi kradly slovníky."