Krutá budoucnost

“Tak co, šprti? Jak to vypadá s mými bojovými roboty?”

Generál s hrudí plnou medailí se procházel výzkumnou laboratoří.

Vedle něj cupital inženýr v plášti.

“Finalizujeme ovládací program…”

“Výborně. Pamatujte, celé se to musí vejít na disketu. Vrchní velitelství kyberdivize běží na DOSu.”

“Ale pane…”

“Seškrtejte nějaké zbytečnosti. Nechám to na vás.” 

***

Generál se krčil v bunkru. Venku jeho kyberdivize systematicky decimovala obyvatelstvo.

Vzteky popadl inženýra za plášť a zatřásl s ním: “Co jste to proboha naprogramovali?!”

“Říkal jste seškrtat zbytečnosti. Tak jsme škrtali až nám zbyly jenom Ženevské konvence a Asimovy zákony robotiky. Roboti to vyhodnotili jako primární úkol…”

Milan Brázda pracoval v knihovně, ale knihy se tu dávno už jen archivovaly. Moderní audiovizuální čtečky dokonale promítaly čtenářům děj.

Navečer odjel letobusem domů, do dokonale vybaveného domku, kterému chybělo jediné. Jeho žena měla tolik práce, že se tu sotva ukazovala.

Syn byl jako obvykle zavřený v pokoji, odkud zněl nedefinovatelný randál. 

Milan odešel na půdu do svého tajného ráje, mezi spoustu knih. Měl tu rozečtenou svou kdysi oblíbenou dobrodružnou knížku...

Zčistajasna přišel syn.

„Tati, ty čteš?“ divil se. „Knihu???“

„Kdybys věděl, jak je napínavá!“ odvětil táta.

„Chm!“

Nazítří Milan přijel později. Dům vypadal opuštěný. Ale na půdě se svítilo.

Někteří to řešili tak, že nečetli nové autory. Protože dneska člověk nikdy neví. Jenže takhle by se dopracovala k tomu, že nebude číst nic, co autor nenapsal husím brkem na papír; taková puristka být nechtěla. Knížky milovala od dětství, ale nedělala ústupky. 
Dlouhé řady regálů,  stejná vůně. Nadechla se. Zažrat se tak do příběhu, kriminálky nebo klidně i romanťárny.  
Už jen to, že papír přežil bylo dobré znamení. 
Přispěchala asistentka knihkupectví. 
"Dobrý den, můžu vám pomoci?"
"Sháním cokoli," řekla. "Cokoli, co napsal člověk."
"Cokoli.. co napsal člověk?"
"Sám člověk. Bez AI."
Asistentka se zamyslela. 
"Aha. Tak takové cokoli asi nemáme."

Po popraskané, trávou zarostlé dálnici se potácel robot. Napadal na pravou nohu, která končila rozdrceným pahýlem. Každým krokem se končentina nenávratně odírala o asfalt.
Robot se zastavil před nízkou budovou porostlou popínavými keři. Jen nápis "Čerpací Stanice" napovídal jejímu původnímu účelu. Robot zkusil dveře, ale ani se nehly. Obrátil pozornost ke zrezivělému vraku. Z něho trčela kostra humanoida. A za ní ležel servisní robot YK42B.
Analýza - zničený zdroj, jinak kompatibilní. Robot zkušeným pohybem vyměnil zničenou nohu. Kdyby se mohl usmát, usmál by se. Jeho ruce patřily mechanikovi, jeho šasi bitevním robotovi, levá noha zdravotnímu droidovi. Jen řídící jednotka byla jeho.

Kapitán na můstku vydal pokyn ke skoku.
Deset palub pod ním pulsní generátor pohonu začal vrnět pravidelným rytmem. Loď se mírně otřásla, když došlo ke složení hangárových modulů. A po průzorech se začala plazit tíživá temnota sklápěného stínění. Těsně před dovřením štítu na můstek pronikl poslední paprsek domovské hvězdy Sol a v rovině ho celý ozářil. Pulsy generátoru nyní prostupovaly celou lodí, jejich rytmus přerušen pouze odpočtem navigátora.
Loď se naposledy zatřásla a utichla. Když se štít zvedl, kapitán se zahleděl na vzdálenou tečku a věděl, že hledí na paprsky, které se na svou cestu vydaly čtyři roky před ním.

Andarax se mračil. Test zopakoval, ale výsledky se zdály být takřka totožné.

Zavrtěl hlavou

Inu, do třetice všeho dobrého...

Bez klepání, logicky, vešel do cely. V protilehlých koutech zde byli připojeni na analytické zařízení dva lidé, jak si sami říkali.

Člověka s krátkou srstí na hlavě, vyššího, popadl a do elektrody přilepené na levé straně hrudi pustil proud. Sedl si a čekal.

Když na displeji zablikalo hlášení, Andaraxe brali všichni vesmírní čerti.

U bytostí na kolonizované planetě dosud neprokázal žádnou formu telepatie, mezi jednotlivci neexistovalo jakékoliv propojení.

Proč tedy reagovalo i srdce druhého člověka, toho menšího? Vždyť nedostalo fyzický impuls...

Dva divoši byli tři.
Tři mušketýři byli čtyři.
V tanku nebyli čtyři, ale bylo jich celkem pět, a to i bez psa.

Zdá se, že autoři se již odnepaměti řídí marketingovou poučkou o tom, že číslovka v názvu prodává. V naší moderní době ovšem čtenář vyžaduje preciznost, nespokojí se chybou hned v názvu díla. Vzhledem k tomu, že autoři trpí nutkavou potřebu uvádět v titulu konstanty, s jejichž přesností mají naprosto zásadní potíže, doporučujeme zvážit jistou mírou neurčitosti.

Navrhujeme upravit názvy známých románů například takto:
Blíže neurčený počet roků samoty,
20 000 +-367 mil pod mořem
nebo
Průměrně pět malých prasátek.

Šustot osmi nohou kapitána Andaraxe poznám bezpečně i přes skeletonovou zeď. Ta skutečnost mě sere, protože kapitán Andarax nikdy nenese nic dobrého a já mam tak špatnou náladu o dobrou půlminutu v předstihu.

"Co je to tentokrát, vzpoura, demonstrace, mučedník?"

"Ehm, pane. Ta lidská verbež si v někde oboře vypěstovala takový podivný druh modrého ovoce a podařilo se jim z něj vyrobit jakýsi nápoj. Jsou neschopni práce, plácají nesmysly a válí se po zemi..."

Znechuceně jsem zavrtěl hlavou. Už od začátku jsem navrhoval tuhle zpropadenou planetu seženout. Jediné, čím si tu můžete být jistí je, že ničím. Iracionální, nevypočitatelní... otravní.

Postava navlečená v cárech proti-radiačního obleku se prodírala troskami města. Vůkol se rozprostíralo ticho přerušované jen neodbytným vrčením jeho Geigerova počítače detekujícího bouři radioaktivních částic z prachu vířeným každým jeho krokem.
Zastavil se před pobořeným vstupem domu. Popraskaný nápis vedle vstupu budovu označoval jako protiletecký kryt. Opatrně sestoupil do polo-pohřbeného sklepa, kde našel ocelové dveře. Za nimi bylo několik zatuchlých místností s pár postelemi. V další našel nějaké konzervy a čerpadlo napojené na malý dieselový generátor. Zkusmo za sebou zavřel vrata.
A potom - ticho. Skutečné ticho. Jeho Geigerův–Müllerův počítač částic konečně utichl. Muž se posadil na zem a rozbrečel se.

"Elder?"
"Yes, child?"
"They say you tell the best stories. They say it's like painting pictures with words. That you close your eyes and you see."
"That is kind of them. What do you want to hear about?"
"Tell me of a world, green and blue, of cities with buildings touching the sky, where more people than I could imagine live. Tell me of lush valleys, of endless forests. Tell me of fields of grain spanning beyond horizon. Tell me of oceans full of fantastic creatures."

"Tell me of the world before the bombs fell, the world I've never seen."