DMD č. 2. pro 2. 4. 2022. Téma: Křížový výslech

„Řekni, kde je tvoje sestra!“ Dutošvarc se opíral dlaněmi o hranu stolu ve výslechové místnosti a ostře hleděl na chlapce v poutech. „Kde je Kendy?!“ Ptakopysk Perry se jen bezradně díval přes průhledné sklo.
Trojúhelníková hlava odpověděla tichým, chladným úšklebkem. „Ta ukřičená bonzáčka?“
Pruhované tričko a kraťasy se zavlnily. Z hrdla mu vyklouzl krátký, afektovaný smích. „Zbavil jsem se jí. Už mě otravovaly její věčné pokusy dostat nás. Tak jsem dostal já ji!“

Probrali se na podlaze laboratoře, vedle rozmlácený stroj.
Dutošvarc vstal. „Á, zasáhl nás snopřekrucovátor...“
Agent P se ani nerozloučil a zmizel.
„Už jdeš? Proklínám tě, ptakopysku Perry!“

"Hlaváčku, předveďte podezřelého," vyzval svého praktikanta policejní inspektor Trachta.
Oslovený zmizel a za okamžik se mezi futry objevil znovu i s očařem Slepým. "Hlaváčku," oslovil policejní inspektor praktikanta, „vy s podezřelým Slepým provedete křížový výslech."
"Samozřejmě, pane inspektore," odvětil tázaný, sebral se a odběhl.
Policejní inspektor Trachta se pohodlně uvelebil na své vyšetřovací židli. Stůl mu sice ještě nevrátili, on ale zjistil, že ke své práci ho stejně nepotřebuje.
Za chvíli se s vrznutím otevřely dveře a do nich se vkymácel asistent Hlaváček s masivním dřevěným křížem.
"Výborně, Hlaváčku, skvělá dedukce," pochválil policejní inspektor praktikanta, "a nyní již samotný výslech."

"Jak to bylo dál?" nadšeně nadskakuje Vítek.
Ctibor si pohladil jizvu na tváři. "Jak jsem už říkal, kůň pana Jana zakolísal..."
"... a co pan Jan?" přerušil jej Vítek.
"Sklonil se..."
"A vytáhl dýku?" skočil zbrojnoši do řeči chlapec.
"Nemohl, protože ji ztratil předešlého dne..."
"Kde ji ztratil?"
Ctibor se nadechl k odpovědi, ale Vítek pokračoval: "A tys byl vedle pána? Taky jsi seděl na koni?"
Ctibor se zamračil: "Tak budeš poslouchat, nebo mluvit sám!" Koutkem oka zahlédl, jak Máří stěží drží vážnou tvář.
"Ne, já jsem ležel..."
Chlapec vykulil oči: "Proč?"
"Protože mě nepřítel srazil... a už mi dej pokoj!"

Doba, kdy se jmenoval Severus Snape a šéfoval oddělení, byla vzdálená jako vlak, který zmizel v oblaku páry. Dnes to byl Edward Lloyd, řadový anesteziolog s pestrým osobním životem.
„Proč se ve středu nemůžeme vidět?“ udeřil na něj Sirius během chirurgické konzultace. „V rozpisu máš volno!“
„Kurz pečení chleba.“
„To myslíš vážně? Co čtvrtek?“
„To chodí na jógu, že?“ mrkla Susan.
„Na jógu? Do psí prdele, proč na jógu?“
Sirius rozhodil rukama tak, že karta pacienta přistála pod lékovou skříní.
Edward klesl na všechny čtyři, neuvěřitelně ladným pohybem se prohnul v kříži a pro kartu se natáhl.
„Třeba proto, hvězdičko.“

“Tak mi řekni kam přijde další. Mluv, okamžitě! Kam se umístí? Tady vlevo to nebude, tady jsem já s bráchou, ale nahoře, vpravo a dole je to volné. Kam se tedy další rozhodne vykulit. Mluv!”

“Mluv nebo tě píchnu přímo doprostřed, kousek nad pupík. Mluv ty malé kulaté nic. Netvař se, že jsi mrtvá kobliha, která zůstala na světě úplně sama. Nahlas své kámoše, stejně to máš marné, všechny vás obklíčíme a zaženeme.”

“A podívej se, už teď to máš nahnuté, my jsme tady 3 za sebou, nikdo nás neblokuje, tak to vzdej kolečko jedno zatracené! Pět vás nikdy nebude!”

Kostlivci stáli v kroužku v uličce. Ve středu kostlivého kruhu bylo vidět sedící postavu. Blankytně modrý oblak, svítící přímo do její tváře, odhaloval, že jde o ženu. Byla to Mariana T. a měla strach.
Kostlivec s červenou kšiltovkou na lebce se nad ní sklonil, mávaje čímsi v pravé ruce. Otevíral a zavíral ústa, což doprovázely zvuky, ze kterých se ženě se rozšířily oči naprostou hrůzou.

Daniel von Drak se souhrou podivuhodných náhod zahrnujících kozu, párek krys a orangutana nacházel o dvě uličky dále, skřípání kostnatých pantů proto zaslechl.
"Matěji!" křikl ostře na kostlivce. "Výslech skončil. Vrať Edovi jeho křížovou kost!"

"Seš padlej na hlavu? Tvojí ségrě může jít vo kejhák. Vysyp to. "
Jaruš do Kryštofa tepala slovy. Alena pohledem. Budova plovoucí na hladině Orlické přehrady byla děsivá, ale Kryštofovo mlčení v sobě mělo ozvěny časů, na které nerada vzpomínala.
"Ali, fakt chceš…"
"Chci," kývla. "Sny Gréty Majerové a zatopenej kostel. Ale pro vznik Katedrály bylo třeba ještě něco."
Nadechl se a konečně začal mluvit.
"Chci, abys věděla… Nenapadlo mě, že to Mojmír vážně udělá. Jen jsem si vzpomněl na jednu pohádku. Bohatýr chtěl věž, ale co ve dne postavil, to v noci víla zbořila. Dokud ovšem do základů nezazdil dítě."

"Neměl ses vracet," zavrčel hrubý hlas. Pravdivost jeho slov vzápětí potvrdila pěst velikosti a tvrdosti kovadliny, která ho zasáhla do tváře. Tony zaúpěl a vyplivl krvavou slinu.
"Už jsem to říkal, to Ona," vydechl přerývaně. "Já jsem se vracet nechtěl."
Další rána ho srazila ze židle.
"Já nic, to všechno ona," parodoval ho druhý vyšetřovatel. "Máš poslední možnost. Řekní nám, proč ses vrátil, proč právě teď?"
"Ona-" začal, ale přerušila ho rána na čelist.
"Je to marný, odveď ho do cely," povzdechl si vyšetřovatel. "Za pár dní povolí. A Anthony? Řeknu mámě, že jsi naživu, prozatím."
"Díky, brácho," zamumlal Tony.

Loki se zrovna snažil provést nové kouzlo. Přemístit misku s vodou. Soustředil se, dokud do jeho pokoje nevtrhl rozzuřený Thor.
„Kde mám Mjollnir?!“ vyjel na něj.
„Cože?“ zeptal se nechápavě Loki.
„Nemůžu ho najít. Kam jsi ho dal?“
„Víš o tom, že ho dokážeš uzvednout jenom ty, že?“
„Schoval jsi ho?“ ignoroval jeho otázku Thor.
„Ne.“
„Víš kde je?“
„Ne.“
„Mám prohledat tvůj pokoj?“
„Ne!“ zakřičel Loki, „jsem snad u výslechu? Odejdi.“
Thor kupodivu opravdu odešel.
Loki se podíval na misku a během chvilky jí přemístil. Někdo tu potřeboval schladit hlavu.
Za chvíli o pár pater níž nadával promočený Thor.

„Takže si to ujasníme. Vy jste se rozhodli, že se vydáte na objevitelskou expedici.”
„Přesně tak.”
„Teď, ve dvacátém prvním století.”
„Ano.”
„Uvědomujete si, že Arktida je již zcela probádaná? Stále tam působí desítky vědců.”
„To nevadí.”
„Dobře. A rozhodli jste se putovat… horkovzdušným balonem?”
„Vodíkovým.”
„To je ovšem zakázané!”
„Jistě. Ale pochopte, že horkovzduch je v arktických podmínkách jaksi hůře využitelný.”
„Vzlétli jste ze Svalbardu s obří výbušnou koulí. A dál?”
„Inu, spočetli jsme trvání cesty k pólu na devět set dní cesty. Při dalším výpočtu na třicet. Nakonec jsme letěli den.”
„Až na pól?”
„Ne. Dál balon nedoletěl.”