DMD č. 2. pro 2. 4. 2022. Téma: Křížový výslech

Bylo by to směšné, kdyby zde, na tomto místě, smích nebyl rouháním.
Zářivá budoucnost třesoucí se před sbírkou básní.
Historická nevyhnutelnost v panickém strachu z několika autorů.
Železná pěst bojující proti nepříteli. Vlastizrádci! Básníku – mrzákovi.

Hrozí nás znetvořit tak "že už se nebudeme podobat člověku" a sami přitom nemají lidské tváře. Jen škrabošky z půjčovny masek.

Výslech, ale nikdo neslyší. Neposlouchá. Nepotřebuje slyšet. Stačí podpis pod vylhané přiznání.

Ó jak je kruté odtržen ode všeho, co mi přirostlo k srdci, k podobě Kříže dorůstat.
Jak je to kruté s Kristem být.
Jak sladké...

Sladký. Krutý.
Výslech, při němž jsem křižován.

"Profesoreee..." Kapitán frustrovaně protáhl poslední slabiku. Jeho zrak ulpěl na zhruba stejně starém mladém muži, který seděl na druhé straně stolu, velmi elegantní stran postoje, etikety, chování a vyjadřování.

Detektivova frustrace byla způsobená tím, že v rámci vyšetřování - nyní již sériových vražd se opakovaně setkal s tímto profesorem, který se zdál zapletený do každé z nich, ovšem detektiv byl i tak přesvědčen, že vrahem není. Ale co skrývá?

"Tak znovu. Kdy jste vyšel z domu?"

"Kolem osmé."

"Kam jste šel?"

"...Projít se."

"Odkud znáte oběť?"

"Navštěvovala můj seminář."

"Stejně jako předešlá oběť. A proč jsem vás našel skloněného nad mrtvolou?"

Pot ředitelů odborů shromážděných ve Velké zasedačce se vpíjel do rudého umělohmotného čalounění nových křesílek.

„Máte mluvit, ne zírat na stůl! Pojedeme popořadě: Záleská!“ Štěkl předsedající.

Kyprá divoženka poposedla, ale nedokázala prvnímu náměstkovi čelit přímo: „Divým ženám hoří Šárka. Matrona Věnceslava hlásí celé tlupy příchozích, které nedokáže na svém území pojmout.“

„Outulný!“

„Počty domácích skřítků na území Prahy takřka přes noc stouply o čtvrtinu.“

„Dál!“

„Noční můry a běsi, stejná situace…“

„Nemůže za to plán „Jižní Město“? To nové rozšíření Prahy?“ Zeptal se ředitel pro monitorování lidského Magistrátu.

Už i předsedající náměstek se začal potit. Pamatoval totiž vznik Velké Prahy.

Takový křížový výslech je príma věc. Představte si mechanismus ve tvaru křížku, v jehož středu sedí starý páprda, který nemá nic jiného na práci, než budit líné lidi z jejich tvrdých spánků. No a ze středu vedou čtyři roury, tedy výslechy, které putují až k vám domů, aby vám oznámily, že musíte vstát a jít hezky makat. Tito lidé mají pohodlný život, někdo je vzbudí a pomůže jim nezaspat třeba na důležitou schůzku, ale kdo vzbudí starého páprdu jako jsem já? Není nikdo, kdo by otravně volal: "Vstávej, musíš jít budit lidi!" Nikdo mi neoznámí, kdy takové ráno vlastně začíná.

Albus měl nakupování rád. Gellert nakupoval strategicky a s jasně vytyčeným cílem. Tom nakupování nenáviděl.
"Nemůžeme ty učebnice prostě objednat a nechat si je poslat?" úpěl.
"Mám nápad," řekl Albus. "Pošleme pro ně Gellerta a my si zatím dáme zmrzlinu."

"To je ale rozkošný chlapec!" vyjekla jakási tetka, jakmile vstoupili do cukrárny.
"Kolipak je ti let?" přidala se druhá.
"Dvanáct," zahučel Tom.
"Těšíš se do školy?"
"Jo."
"Jdete s tatínkem na zmrzlinu?"
"A kdepak máš maminku?"
Tom nejistě vzhlédl k Albusovi.
"Nakupuje," konstatoval Brumbál.

Dveře hlasitě cinkly. Gellert s hromadou knih zamířil rovnou k nim.
"A kdopak je tohle?"
"Maminka."

Za mořem čekalo moře otázek. Ty první zaplavily Kai už před mořem – striktní úřednické „Jak dlouho se na ostrově zdržíte? Důvodem vaší cesty je tedy péče o nemocného příbuzného?“ a mámino pohnuté „Zvládneš to?“

Potom přišly na řadu otázky na ostrově.
„Jak se daří mamince?“
„Kdybych odtud odjel, přijali by mě u vás?“
„Dědeček se probral?“
„Zahrada, kterou jsi včera osela, kvete! Promlouváš k rostlinám jako tvůj dědeček?“
„Dáš si rizoto s mořskými plody?“
„Přijdeš na náš koncert?“
„Co u vás psali o tom meteoritu?“
„Neptala ses Miu na její rodinu?“

Nakonec měla plno otázek i Kai.
„Váš ostrov… umírá?“

„Řeknete mi, jak to děláte? Vím, co dokážete.“
Přešel ke stolu a zadíval se do černých očí. „Tak co?“
Odpovědí mu bylo jen ticho.
„Mlčíte, tváříte jako neviňátka, ale ve skutečnosti...“
Nic.
Roztřásl se. Ne, nenechá se jejich mlčením zastrašit. „Poslední šance!“
Žádná reakce.
Přece to nemůže nechat jen tak být!
„Už vím, jak na to,“ ušklíbl se a vytáhl z kapsy zapalovač. „Oheň vás naučí.“

Z domu se ozýval nelidský řev. Když sousedi vtrhli dovnitř, našli hořící tělo svíjející se v posledních křečích. Ze stolu na ně shlíželo strnulým pohledem temných očí devět loutek v červených, zlatem vyšívaných šatech.

Nevěřil tomu, že tuhle šarádu označovali jako výslech. Ještě přímo v procesu!
Nedokázal uvěřit tomu, že tihle válku vyhráli. Bez kázně, pravidel. Vždyť i teď se prokurátor na něco zeptal, ale nedal mu prostor k odpovědi. Měl se tu hájit, ale neměl jak - tihle lidé stejně nedokázali pochopit, co je to rozkaz. A jak se takový vojenský rozkaz dodržuje, když nebyli schopni ctít zásady výslechu.

Najednou prokurátor zvýšil hlas. "Vždyť jste zabil tři a půl milionů lidí!"

Chtěl do něj hučet dál, ale to se už musel ozvat. Měl svou čest.

"Promiňte, zabil jsem jich jen dva a půl milionu."

„Tak ještě jednou,“ říkám a znovu nahlížím do zkušebního řádu,“ odzbrojím tě, vrátím se k Belle, posadím ji a zahájím výslech. Co mám říkat? Zeptám se tě co tam děláš, jestli jsi sám, cos ukradl, proč lžeš, kde máš komplice, jestli nevíš, že jsi na soukromém pozemku a….“
„Ale ne,“ figurant otráveně protáčí panenky a navléká si ochranný rukáv. „to nemá být křížový výslech! Ty zařveš: ,Co tady děláš?´ Já zařvu: ,Co je ti do toho?´ Začnu utíkat, ty pustíš psa a ten mě zadrží. Nic víc!“
Ještě že zkoušky jsou až na podzim, do té doby to snad dám.

Měla to čekat. Věděla, že se to může stát. Ale to, že ji zrovna on ani ne do týdne bude svírat u zdi sídla a hůlku držet pod krkem, nečekala.

"Co jsi kurva zač?" ucedil skrz zuby.

"Stejně bys tomu nevěřil," odsekla.

"Co jsi sakra zač?"

"Tomu říkáš výslech? Ale no tak, čekala bych od tebe víc."

Zbrunátněl. Hůlka zmizela a než to stihla postřehnout, přistála jí jeho dlaň na tváři. Zapotácela se. A naštvala.

Než si to stihl uvědomit on, situace se otočila. Jen ho lehce nakopla do koulí. Omylem.

"Skutečně bych čekala, že tě otec lépe vychoval, bratře."