Kdysi

Kdysi dávno Kryštof býval starší než Alena. Vzhlížela k němu. Kdysi dávno Alena sedávala ve svém pokojíčku, stavěla panenkám bludiště z knížek a napínala uši, aby zaslechla, co se děje na večírku pro dospělé. Záviděla. Kryštof tam směl a ona ne.
"Věda se nesmí před ničím zastavit," zaslechla tátovo oblíbené rčení. Tehdy a ještě tisíckrát potom. Vrylo se jí do mozku jako nezpochybnitelná pravda.
Stála na břehu Orlické přehrady a dívala se na Kryštofa. Teď už věděla, že na večírcích plnil roli cvičené opičky, na které táta ukazoval stáčení snů.
"Táta by na tebe byl pyšný," vmetla mu do tváře.