DMD č. 3. pro 3. 4. 2022. Téma: To za mých mladých let

Seděly u rohového stolu v Děravém kotli. Merope se tu necítila dobře. Měla pocit, že se na ni každý dívá, že si každý pamatuje, jak tu kdysi uklízela.
„Na mě,“ pozvedla sklenku se zeleným dryákem její šéfová. „Dneska je mi šedesát. Ale ne že to budete někomu vykládat.“
Narozeniny. Pravda, někteří lidé je slaví.
Přiťukly si. Napila se, pak obsah sklenice málem zase vyplivla.
„Ta píše, že? Když jsem byla mladá, mladší, zvládla jsem jich i deset jedenáct za večer. A co vy, nějaké veselé historky z mládí?“
Nechápala. Příběhy z jejího života nebyly... veselé.
„Ale drahoušku...“ Výraz lítosti.
Hanba.

„… Philippe svým Citroënem zboural latrínu,“ zněla poslední zpráva v relaci. Pak vysílačka ztichla.
Zatímco Michelle v šifrovací knize hledala její význam, René s manželčinou pomocí vrátil postel své tchyně do původní polohy a zamaskoval všechny součásti přístroje.
„Já už to nevydržím,“ začala bědovat madam Fanny. „To je pořád samé šťouchání, pískání, praskání, ty zpropadené blikající koule a teď ještě ten záchod…“
„Ale maminko,“ snažila se ji uklidnit Edith, „Michelle a britští letci tu vysílačku nutně potřebují.“
„Pche, vysílačka!“ odfrkla si stařenka. „To za mých mladých let nebylo. Tenkrát-“
„No jo,“ zamručel René. „Vám tenkrát při dobytí Bastily stačili poštovní holubi.“

"Za mých mladých let bývalo randění lepší.To nebyly žádné sociální sítě."

"Prosím tě, Cape, teď je to mnohem lepší. Na staromódní namlouvací techniky už nikoho nesbalíš."

Kdyby Tony místo zírání do mobilu pohlédl na Stevea, všiml by si rozhodného výrazu v jeho obličeji... a začal by se bát.

***
Začalo to květinami.

Čokoládou.

Milostnými psaníčky.

Pokračovalo pozváním na večeři.

Do kina.

Na piknik v parku.

A po roce to vedlo až k zásnubám.

"Ano!" prohlásil Tony. Steve ho políbil.

"Vidíš, že jsem měl pravdu," prohlásil poté Steve samolibě. "Za mých mladých let námluvy fungovaly lépe."

"Sklapni a znovu mě polib."

“Kdy jste s tím drabblováním vlastně začala?”
“Dostatečně dávno, abych mohla říct, že to bylo za mého mládí,” odpověděla a jemně si masírovala spánky.
“Oh, ne, rozhovor o věku!” Rozesmál se. “Hrozná past.” Najednou se zarazil. “Bolí vás hlava?”
“Já…”
Náhle se jí zahoupal žaludek a jen tak tak se stihla otočit nad kuchyňský odpadkový koš.
Místo očekávané rozmrzelosti ze strany svého souseda zaslechla jen útrpné povzdechnutí.
Pevně ji chytil pod paží a do ruky jí dal igelitový pytlík.
“Jdeme. Pomalu, opatrně,” instruoval.
“Kam jdeme?”
“Kam asi, do nemocnice.”
“Ale to…” protestovala slabě.
“Ano, obávám se, že dnešní téma nestihnete.”

"Jasně, jasně, národ trpěl pod okovy, ale stejně mám nějak pocit, že to za mých mladých let bylo lepší, chápete, tolik věcí k objevení! A on ten vévoda nebyl špatný chlap, osobně... jak jen se jmenoval? Však víte, ten, co ho zabili..."
Mladíci u stolu si vyměnili pobavené pohledy.
"A pánové, nebyl by ještě škopeček? Povím vám za něj, jak jsem radil indickému šáhovi s železnicí." zadíval se na ně stařec s nadějí.
"Ale houpe nás, žejo?" zeptal se hostinského Ivan, když šel pro zmíněný škopek.
"Asi jo," poškrábal se hostinský ve vousech, "ale někdy bych mu to skoro věřil."

Týden ve vlaku a svět se obrátil vnitřkem ven. V tomhle rubovém světě je slušnost vysmívaná, neslušnost žádoucí a směšné normální; ženské nosí krátké vlasy jako chlapi a bohatí se oblékají jako chudáci.

Je tu k vidění mnoho divů a zvláštních hraček, ale lidé nevypadají, že by díky nim byli šťastnější. Třeba ty samohybné vehikly doma nejezdily, nejspíš proto, že tam nebylo kam spěchat. Taky hodiny doma neměli, ale ani je nepotřebovali, do kostela je svolal zvon a jinam došli, kdy bylo potřeba. Tady se zdá, že všem řídí život ten malý stroječek.

Blažený čas Verunina dětství zůstal v Karpatech.

"To za mých mladých let nebejvalo!" Zahřměl svým hlubokým, lehce roztřeseným hlasem učitel přírodní magie.

Damian se otočil na Nathana a zahihňal se, protože jeho spolužák právě mistrovsky předváděl vážný výraz 150letého učitele, který se momentálně šoural uličkou mezi lavicemi pryč od nich. Nathan si pod nos strčil brk, aby jeho karikatura dospěla dokonalosti.

Lehký záchvěv pohybu a smrkavé zvuky studentů, skrývajících smích ovšem neutekly uším starého kmeta, který se s překvapivou mrštností otočil a jeho oči rychle vyhledávaly pošetilce.

"Myslím... že asi nemáte dostatek práce! Za mých mladých let jsme ručně opisovali celý Marcelův herbář! Nevychovanci! Rebelové! Mládež neurvalá!"

„In the good ol' days, Blackbeard was God. Bloodthirsty, ruthless, he would slice your throat for looking at him. It was beautiful!“

Izzy Hands was in her place for two hours and Jackie was ready to tear his nose off with her own hand. But judging from him waxing lyrical about his captain beating people up, the bastard would probably enjoy it.

„Of course, I was younger. And he was too. But this man, he gets better with age. More evil, more unhinged. I can't let that fancy boy Bonnet take him away from me!“

„What did you just...?“

„Nothing!“

“Hodil jsem se marod a celej den čuměl na bednu,” řekl vztekle Vilík.
Zamrkal jsem.
Píchl mi ukazováčkem do prsou.
“V kecárně pro ženský blbá spisovatelka romanťáren mluvila o svý knize. Tu zápletku jsem chtěl použít já!”
“Co naděláš.”
“To není všechno! V osmistý padesátý epizodě nekonečnýho seriálu použili zvrat, co jsem si chystal do novýho filmu!”
“Stane se.”
“A to nejhorší! V kresleným seriálu o zelený opici použili úplně stejnou scénku, co jsem s ní chtěl prorazit u alternativního divadla!”
“Smiř se s tím, že jsi starej,” pokrčil jsem rameny, “to jedině za našeho mládí šlo napsat něco originálního.”

Jarní slunce hřálo a jízda na koni příjemně uspávala.

Geralt věděl, že si klimbání může dovolit. Nebylo to jako za starých časů, v prvních dnech, kdy jako mladý nezkušený zaklínač putoval, neustále ve střehu, očekávaje útok vije nebo jiné příšery, připraven kdykoliv tasit svůj meč.

Teď už věděl, že příšera může mít i jinou tvář, než ústa plná velkých ostrých špičáku, zahnutých drápů nebo obrovských klepet. Tu horší tvář, která se nemusí rovnou ukázat. Tu která je skryta za milým úsměvem, přívětivým slovem, parádním šatem. Tu kterou odhalí okolnosti, první nebezpečí, pytlík zlaťáků, drahý hřejivý kožich. Tvář člověka, největší příšery.