DMD č. 3. pro 3. 4. 2022. Téma: To za mých mladých let

"Před lety, to jsme měli pohodlíčko," zívl atom neonu. "Výtah až na metastabilní hladinu."
"Jak nás zvedaly atomy helia?" zamumlal z polospánku druhý neon. "To moc pohodlné nebylo, vždycky do nás vrazily."
"Ale laserovali jsme! Nevzpomínáš na to, jak krásně červeně jsme zářili? Inženýr Petrů býval tak nadšený!"
"Ten tu taky dlouho nebyl. A vůbec, kde je helium?"
"Zdrhlo. Propasírovalo se přes sklo."
"Takže šestsettřicedvojku bez něj nedáme. A hrát si na výbojku se mi nechce. Pojď zase spát."
"Dobrou."

"První helium neonový laser, z roku 1963," uvedl exkurzi fyzik. "To už je let. Ale pamatuji časy, kdy ještě laseroval."

Narodila jsem se na teplé letní půdě lidského domu. Spala jsem máme pod křídlem, přisátá k bradavce a mléku. Za chladných nocí a čekání na mámu jsem se tulila se spolužáky ze školky. Po pár týdnech jsem roztáhla křídla a na první pokus vylétla do vzduchu, honem za mámou, abych ji neztratila.
První brouk mi utekl. Další už ne.
Podzimní motely. Zimoviště. Jarní motely. Zpátky do letoviska. Další rok po vlastní ose... a za klukama.
A pak léto, dámská kolonie a první dítě.

Teď je mi snad patnáct, snad dvacet. Na děti už nemám věk, nelétám a lovím z misky.

„Hmmm…"

Na hluboký, prahluboký povzdech plný vzpomínek navázal ent neméně hlubokým, zvláštně melodickým hlasem.

„Hvozd… Všude… Náš hvozd, protkaný zurčícími říčkami a posetý průzračnými jezírky…“

Stromovousovy doširoka otevřené oči se od půlčíků na nekonečně dlouhých pár vteřin vzdálily, snad utopeny kdesi v oněch průzračných jezírkách časů dávno minulých.

„Byl jsem sotva vyrašený stromek… Komíhal jsem se spolu se stébly trávy i v tom nejjemnějším vánku...“

"Poletující drozd...," dodal ent a zamrkal, jak se jeho oči opět zaostřily na svět kolem.

Pipin by přísahal, že se lesknou.

„To už padla rosa?“ Zeptal se a s dobráckým úsměvem čelil Stromovousově zkoumavému pohledu.

Oba mlčí, dokud nevyjdou zpátky na denní světlo. Rozbitá špinavá dlažba. Rozbitá kašna.
„Vzpomínáte si ještě, jaký byl život před… tím?”
Vrbenský sáhne do kapes, vytáhne krabičku cigaret a sirky. Škrtne a zadívá se na plamínek. „Když se narodíte jako voda, nezapálíte si bez sirek,” řekne. „Teď už je to jen zvyk.”
Když Olena přivře oči, zdá se jí, že vidí jeho magickou auru. Rudý oheň a temnou vodu propletené v divokém tanci. Olena zamrká. Sirka zhasne, zasvítí oharek. Přelud je pryč.
„Mohla jsem vám pomoci. Kdybych se dokázala držet dál od průšvihů.”
„Minulost nemůžeme změnit,” řekne Vrbenský. „Budoucnost ano.”

Jako protřelý přidělenec Starozemšťanů mám v malíku, jak odhalit překabátěnou mladou krev, ať sebenastudovanější: když mi o céčkách vykládá, že to budou vitamíny, vitacit prý latinsky sebezáchovný pud, a co je a kam jede Zetor, nemá tucha, vsjo jasno, ke zdi, potěre. Jenže když se fronta pohnula, stihl jsem akorát hodit na sebe fyzickou podobu sebe o čtyři křížky mladšího, vlasatého, holobradého a bez pupku.
Tvářím se jako prakticky hluchoněmý mentál, když se mě ptají na svý vymoženosti, jakože ať maj soucit s opozdilým.
Asi by mi to prošlo, kdyby si nepovolali zrádce z našich řad.
Hrábl, grázl, do strun.

„Za mých mladých let byly děti dětmi a psi psy,“ drtím mezi zuby v úkrytu, kam mě Gonny nešetrně strhl.
Dítě kolotá smíchem. Stromy i skály jsou rázem obaleny jiskřivým závojem. Krátké zaštěknutí a třpytivý kokon je pryč. S ním i další část planiny.

Přísavci. Dualité.
Málokdy pronikne přes rozhraní kompletní pár. Naštěstí. Jedinec nedokáže nic, ale pár lehce opanuje nejbližší hostitele a vzájemnou interakcí pak promění živou i neživou hmotu v energii, která je v jejich vysátém světě prudce nedostatková. A saje a saje...

Zelené paprsky wigitorů utnou smích i štěkot.
V písku leží dítě a pes.
Vyskočím. Dýchají?

Večerní drink v klubu se sirem Arnoldem se protáhl. Novinky probrali rychle, ale pak si Arnold začal stěžovat. Humphrey moudře přikyvoval, a Bernard raději mlčel. Po další sklence sherry se ovšem Arnold rozohnil víc, a začal kritizovat celkovou úroveň politiků. Postupně, od obyčejné nedbalosti, protežování, až po podvody a podvůdky.

"Za mých mladých let," obrátil se k Bernardovi, "by je za takové chování hanba fackovala."

"Ale sire Arnolde, nejedná se spíše o efekt pozitivity?"

"To rozhodně ne! Humphrey, co to schválně uspíšené hlasování minulé pondělí. Dovedete si představit, že by něco takového udělal Macmillan?"

Humphrey se jen smutně pousmál.

"Dovedu."

Za Tvých mladých let
Příteli
Je Ti sotva dvacet pět
Starče

V ústech slova těch
Co svět
Křížků osmdesát jim
Naložil

Nech mne se Ti smát
Do syta
Příliš málo radosti
Teď mám

Když mládě odrostlé
Počítá
Roky jako babička má
Stařičká

Drahý příteli pořád ještě
Na řasách dětské sny máš
I když svět chce je vzít
A Ty rád mu s tím pomáháš

Příteli ještě nejsi stoletý
Snad čeká Tě ještě dlouhý věk
Kdy to Tvoje myšlení dost času
A příležitostí stárnout bude mít

Můj nejdražší příteli
Není Ti ještě ani dvacet pět
Doufám, že jednou mi
Krásně zestárneš

„Stará Vaňková umřela předloni. Jak jste k té chalupě vlastně přišel?“
„Řádně jsem ji koupil,“ naježí se Aleš. „Přes realitku. Dědic – jediný syn - žije v Austrálii. Poslal plnou moc, všechno notářsky ověřené, platba přes banku… Co se vám nezdá?“
Martin se zachmuří: „To jsou mi novoty. Pro čaroděje odjakživa platilo magické zpečetění. To vy mladí už dneska neděláte?“
„Na dálku asi těžko,“ odsekne Aleš. „Máme novou dobu, středověk skončil.“
Liškomág nesouhlasně potřese hlavou: „Rituály byly vždycky důležité.“
Letmo stáhne ze vzduchu obláček páry, jemně ho promne mezi prsty.
Přičichne.
Ochutná.
Zhnuseně si odplivne.
Zírá na Aleše náhle bledý jako stěna.