DMD č. 3. pro 3. 4. 2022. Téma: To za mých mladých let

Ach, opäť prichádzam do rodného mestečka. Vlak sa pomaly sunie krajinou, ale tá mi pripadá cudzia. Bujné lesy, ktoré ma v mladosti vždy vítali vôňou a spevom vtákov, teraz ležali holé, porúbané, miestami zaliate betónom, na ktorom stálo skladisko alebo obchodné centrum. Polia a lúky, kde sme s výskotom šantili, sa povážlivo zmenšili a na ich miestach ako huby po daždi vyrastali chalupy a súkromné vily. So slzou v oku nachádzam schátranú drevenicu, už dávno odsúdenú na pomalý zánik. Pri spomienke na erdžanie koníkov tancujúcich v ohrade si smutne povzdychnem.
Vlak spomaľuje. Vnučkino ľahké objatie ma preberá. „Dedko, budeme vystupovať.“

Nová paní Gibsonová měla štiplavou náladu, ale skrze deštěm zamžená okna nenacházela aktuální důvod ke komentáři. Jako obvykle se uchýlila k planému přežvykování starých témat.
Jako obvykle by pan Gibson byl i skrze bouři u pacienta raději, než s novinami doma u krbu.
"Takhle sama na koni. To by si dívka za mých mladých let nedovolila. Sama si opatřuje knihy, kupuje dopisní papír. To za mých časů..."
"Má drahá," zavrčel lékař pobodnut opětovnou zbytečnou kritikou milované dcery, "vaše mladá léta se konala přibližně ve stejné době, jako ta má."
Návštěva v koutě vyprskla do svého háčkování.
"Pamatuji si to jinak."

„Miláčku, když jsem byl malý, svět byl jiný. Když jsi potřebovala něco vědět, tak jsi šla do knihovny a hledala knížky, kde to bylo. Jedna nestačila. Pak sis musela vyprosit encyklopedii. To bylo hodně knih, kde bylo trošku informací o nejdůležitějších věcech. Když sis potřebovala zavolat, musela jsi stát u telefonu, který byl doma, a ten, komu jsi volala, taky musel být doma. Když se zavedl internet, tak se doma pověsil modem, který zněl, jako by mučili robota, a pak člověk nemohl telefonovat, když používal internet. Mohla jsi použít jenom několik megabytů měsíčně.“
„Tati, bylo to před dinosaury, nebo po?“

"No a co se stalo pak, dědečku?" hlesla dívenka zbožně klečící na zemi před lenoškou.
Zahleděl jsem se do jejích modrých očí. A skoro jsem se v nich utopil.
Už si ani nedokážu vzpomenout na dobu, když jsem byl takhle mladý. Jak bych se do těch časů vrátil rád. Jedinými starostmi byla by mi odřená kolena.
"Haló? Dědečku?" žadonil hlásek znovu.
Ten hlásek mě jako magnet přitáhl z dětství znovu do přítomnosti.
Usmála se: "Tak kdepak jsi byl, dědo, tentokrát?"
Rozchechtali jsme se.
Je hezké mít chápajícího parťáka na toulkách minulostí.
"To bylo jednou..." začal jsem vyprávět a ona poslouchala.

Dlouho váhal, nakonec se rozhodl pro Prahu. Velkoměsto bylo anonymní. Na druhou stranu plné vzpomínek. Možnost chodit denně na koncerty či na operu však vyvážila všechna negativa.
Z okna tramvaje zamyšleně pozoroval řeku spoutanou mnoha mosty. Když ji jako chlapec uviděl poprvé, stál tu jen ten jeden jediný, ještě bez soch.
„Nepředstírejte, že nevidíte, mladíku,“ ozvalo se nad ním nasupeně.
Chvíli trvalo, než mu došlo, že penzistka mluví na něj. Podobu trvale změnil teprve před pár týdny. Evidentně žádala místo k sezení. Vstal bez námitek.
„Aby se člověk doprošoval!“ odfrkla. „To za mého mládí…“
„Ještě jezdila koňka?“ usmál se drze.

Nečarovat nebylo lehké. Karel nejprve mlčel, pak se vysmíval. Nakonec mě začal hlídat.
Když onemocněl, podstrkovala jsem mu lektvary, šeptala zaklínadla, když usínal. Následky jsem tajila – jako kdysi. Lstivá čarodějka obelhávající rytíře. Pravda, která nakonec vítězí...
Našla jsem ho až za dva dny. Ležel pod břízami, krev se vsákla do mechu. Nenechám tě se zničit, napsal. Poslední nezištná, rytířská oběť, jako když nám bylo dvacet.
Jeho hrob jsem vykopala bez kouzel.
Vydržela jsem ještě měsíc.
Pak jsem se opila pálenkou a lusknutím prstů rozžala všechny svíce. „Neměl jsi mě opouštět,“ vyčetla jsem prázdné světnici a zdřevěnělým malíčkem zaklepala do poháru.

"Na tuhle práci jsem už docela dost starý," prohlásil Michael a pomalu vykročil k Vincentovi.
Jeho líný pohyb následoval další líný pohyb. Prst na spoušti domáčkl. Pohybů bylo rázem docela dost. Tělo pod náporem kulek odtančilo vzad. Pak steklo na zem. Vysokoenergetické kulky tělo doslova rozmělnily. Vincent zakroutil hlavou a otočil se směrem k východu.
Jeho další kroky zastavilo podivné mlaskání. Rychle se otočil. Tam, kde čekal zbytky těla, se cosi hýbalo. Rozteklá krev tekla zpět ke svému majiteli a tělo nabíralo původní rysy.
"Chybí mi ty doby, kdy mrtvoly hezky seděly a tiše mlčely," sáhl Vincent pro dřevěný kůl.

Za mých mladých let létala
každý den letadla
a já z věžáku pozorovala jejich světla
za mých mladých let nejlepší reklamní plochou
byly dveře metra
za mých mladých let jezdila po ulicích auta
tenkrát se hlasitě fandilo
Slávie, Sparta
ještě před několika málo lety
lidé bloudili ulicemi
a hlasitě se smáli
po nocích kapely na podiích hráli
za mých mladých let
řvalo se na fesťácích hovno a Karel
když já byla mladá
každý se u vody válel
vyvaloval svoje nářadí a vnady
každý se vším věděl si rady
tehdy bylo žití jako voda
když ještě v telce běžela Česká soda

„Já se nudííím,“ stěžoval si Sirius, rozvalený na gauči ve společenské místnosti. „Moony, udělej s tím něco.“
„Učím se.“
Sirius nasadil svůj okouzlující úsměv. „Můžu tě naučit třeba něco o líbání?“
„Jakkoli lákavě to zní, dám přednost eseji o trpaslenkách,“ podotkl naoko klidně Remus. „Je do zítřka.“
„Právě, do zítřka. Vy mladí vůbec nevíte, jak se bavit.“
„Jsi starší ani ne o půl roku, a vůbec –“
„Mám o půl roku zkušeností navíc, takže vím, co dělám. Konec debaty, jdeme,“ přerušil ho Sirius a ušklíbl se. „Začíná opravdová hodina. Zbytek mi můžeš říct v přístěnku na košťata, pokud vystačíš s dechem.“

„A já jí říkám, nelítej tolik, někde se přerazíš, a co potom?“
„Moje vnučka je zrovna taková, představte si, že chodí ven z osady!“
„Ven?! Její rodiče ji pustí?“
„Prý na tom nic není. Pošetilci.“
„Já si ani nepamatuju, kdy jsem byla naposledy pryč z domu.“
„Však co venku, povídat si můžeme docela dobře tady. Jídlo nám přinesou. vlnu taky.“
„Ti dnešní mladí si myslí, že když vidí, můžou si vyskakovat. Ale kdyby na ně vyskočil trifid, to by mrkali!“
„Prý je už docela vyhubili.“
„To, že je nikdo neviděl, neznamená, že jsou pryč. O tom snad my něco víme.“