Země zaslíbená

Veruna nabrala ze studánky vodu a položila džbán do trávy. Na malovaném kvítí se zaleskly skutečné kapky rosy.

Ještě před pár týdny vážně zvažovala, jestli nemá zaplatit věštici, aby jí vodou z pramene přičarovala lásku. Teď už by si netroufla. Copak by jí mohlo těšit takové milování? Když by věděla, že je vynucené? Cožpak by mu mohla věřit?

Zvedla oběma rukama džbán a položila rozpálenou tvář na chladnou kameninu. Byla tak studená, že ji zatrnulo na páteři, ale ta místa, kde ji Joachim před chvílí líbal, ta ji slastně hřála.

Kdepak, pomyslela si šťastně, takhle je to lepší.
Mnohem lepší.

Joachim stojí před ní a vypadá... jinak. Tváře má zardělé, ale je v tom něco víc, něco, co Veruna nedokáže postihnout.

"Was ist los?"
"Co se stalo?"

Oba vyhrknou najednou a chlap se zasměje.
Zasměje se, nohy se mu poskládají pod sebe a on dopadne do sedu vedle Veruny.
Vmžiku je Joachim u něj, dřepí na zemi všichni tři.

"Táta vrátil ze zajetí," vysvětlí Joachim, "celou noc šel od vlaku z Města."
Obejmou ho každý jednou paží a neohrabaně se postaví.

A když se zaklesnou pohledem, Veruna pochopí, co je na něm jinak.
Už to není mládenec se smutnýma očima.

"Ste vy v počátku?"
Veruna se tak lekne, že jí zaskočí slina. Rozkašle se.
Chlap stojí nad ní, kalač v ruce.
Je hubený, tak strašně hubený, že to vypadá, jako by ho sekyra měla každou chvíli převážit. Možná by stačilo do něj dloubnout prstem a skácí se.
"Vas boli?"
Veruna jenom mlčky zírá. Chlap má horečnatý lesk v očích a tvář jako z voskovaného papíru. Možná je přecejen přízrak. Veruna sevře křížek pevně v hrsti.
"Serce?"
Polkne.
"Tak mlátička! Ech... mladičká. Erst ve vývinu a už chabrus na serce?"
Zatne sekyru do pařezu a zavolá k chalupě:
"Komm her, Joachim!"

Veruna se krčí za kmenem smrku a rozmýšlí, co dál. Myšlenky se jí rozbíhají do tisíce stran a ne a ne je pochytat. Jako brouci zpod převráceného kamene, černé a ohavné.

Sevře křížek v záňadří a přinutí se soustředit.

Má běžet pro pomoc? Otec je bůhvíkde v lese za prací a jiného těžko přesvědčí. Bude muset sama něco podniknout, ale připadá si strašně bezbranná.

Mezi prsty žmoulá křížek a myslí na brokovnici, co visí na půdě za trámem. Kdyby se pro ní hned teď rozběhla..., bude mít pak vůbec smysl ještě se vracet?

Za levým ramenem stojí Ďábel. Ví to.

Veruna spěchá do vršku, krok má lehký, ale hlavu těžkou: kolovrat osudu se roztočil příliš rychle, točí se, točí a skřípe, a dvojnitka společného života s Joachimem, co si spřádala ve snech, jí co nevidět vyklouzne z prstů.

Ještě krok dva a už se před ní světlá paseka. Nikdy předtím se sem neodvážila.

Ve stráni mohutný jasan, pod ním chalupa s vyřezávaným štítem. A na zápraží noční přízrak, vysoký, hubený chlap se zkrvaveným rukávem a se sekyrou v ruce.

Veruna sebou smýkne za nejbližší kmen. Srdce chce vyskočit z hrudi a běžet za Joachimem. Snad si jí ten chlap nevšiml.

Toho rána Joachim u křížku nebyl. Veruna na něj čekala, celý růženec se pomodlila, ale nedorazil.

Ke sběrně mléka šla sama, pospíchala, aby dohnala zpoždění a zlé myšlenky se jí honily hlavou. Jestli tak... ti samozvaní čeští mstitelé... nebo banderovci, co prý táhnou na západ... A co ten šelma chlap, co v noční bouřce kolem jejich chalupy okolkoval, jako by ji chtěl uřknout, co ten s tím má společného?

Na jasanu před vsí vřískala straka nešťastnou věštbu a to už Veruna úzkostí neměla stání.

Cestou zpátky nechala bandasku u potoka a opatrně jako lasička se vydala k chalupě německých sousedů.

Veruna nakrájela denní dávku chleba pro zmoru, položila talířek na zápraží a šla se podívat na místo, kde včera viděla světlonoše.

V zemi po nočním dešti zůstaly otisky okovaných bot. Veruna si zamyšleně dřepla do mokré trávy.

Přízrak je nehmotný a těžko by po sobě nechal šlápoty. Takže ten chlap, co ho v noci viděla, musel být skutečný člověk z masa a kostí. Kdo to ale byl a hlavně, co tady dělal uprostřed noci, v tak hrozném nečase?

Vzpomněla si na povídačky o původních majitelích zdejších chalup, o Němcích, co slídí kolem, aby si odnesli schované cennosti. Nebo otrávili studnu.

Z dálky hučela kanonáda, Veruna její nepřetržité dunění cítila brnět pod hrudní kostí.
Spánek se zlomil v bdění v jediném úderu srdce.
S bděním přišlo poznání: válka skončila. Je to jen bouře nad horami.
Nohama znejistělýma spánkem překlopýtala k oknu. Nebeské propusti se otevřely, vítr skučel a strhával do skel jedno vědro vody za druhým, blesk stíhal blesk a světlo bylo jako ve dne.
Takže se ta postava proti tmavému lesu rýsovala naprosto zřetelně. Vysoká tráva se jí ve větru svíjela u kolen, bílá košile se zběsile nadouvala a narudlé vlasy jí vlály jako koňská hříva v plném trysku.
Světlonoš.

Kams dal voči, chlapče, že ses zrovna do týhle holky zakoukal! Děvče je pěkný, o to nic, i za práci umí vzít, ale to je porád málo, nemyslíš?!
Buch.
Dyť nemáte lautr nic společnýho, ani půl slova jí nerozumíš! A až ti bude ouvej, kde pro tebe najde hezký slovíčko?
Buch.
Že ti jí je líto? Jédinej světe, komu by nebylo. Ale lítost neni dobrej základ pro vztah, můj chlapče, ba ne. Z toho by nevzešlo nic dobrýho pro tebe ani pro ni.
Buch.

Zatne sekyrku do špalku a polínka posbírá do koše.
Dneska ještě vydrží mlčet.
Zítra se uvidí.

Seděla na břehu, bosýma nohama čeřila hladinu v tůni. Císařskou svíci v dlaních, jeden květ po druhém nechala padat do vody. Jako maličké zlaté koráby se houpavě vydaly na plavbu do širého světa, za láskou a za štěstím.

Jestlipak bude ten pravý muž v ten pravý čas na právém místě, aby je uhlídal, aby aspoň jednoho z poslů vylovil, aby vůbec chtěl, aby ho to napadlo.

Seděl na břehu, bosýma nohama čeřil proud. Jeden po druhém připluly kvítky jako malé koráby. Jeden z nich vylovil a zatočil s ním v prstech. Pak se zasmál a vetknul ho do knoflíkové dírky.