DMD Bonus č. 1 pro 3. 4. 2022.

"Jaké to bylo"?
"Cos dělala?"
"Cos viděla?"
"Seznámila ses s někým"?
Překřikují jedna druhou. Chtějí vědět všechno!

"Holky, já potkala pravého Boha!" zasní se Agnes.

Dívky vzrušeně poposednou a očima jí visí na rtech.

"Měl takovou kouzelnou krabičku. Pořád ji hladil a ona zpívala jak pták. Předpověděl s ní počasí, zavolal plechový kočár, a taky mi s ní ukradl duši.

A nejlepší na tom bylo - " zarazí se a provinile se ušklíbne, "že NEMĚL VOUSY".

Její amišské kamarádky tiše závidí a těší se na své poprvé.

Agnes sáhne do kapsy a dotkne se Bible. Na první stránce je adresa na Boha.

Sif a válečníci Volstagg, Fandral a Hogun se skláněli nad mapou bitevního pole. Už dneska chtěli napadnout nepřítele.
„Jak na ně zaútočíme?“ zeptal se Volstagg.
„Měli bychom je obklíčit,“ navrhl Fandral.
„Tady je řeka, tam se s vojskem nedostaneme.“
„A jsou na vyvýšeném místě,“ přidal se Hogun, „mají výhodu.“
„Něco vymyslet musíme. Musíme se držet nějakého plánu.“
Najedou kolem nich proběhl řvoucí Thor. Kladivo měl bojovně zvednuté nad hlavou. Kolem něj lítaly blesky a on se bez varování vrhl do boje.
„A jakého plánu se drží on?“ zeptal se nevěřícně Volstagg.
„Toho nejjednoduššího,“ prohlásila Sif, „šel do toho po hlavě.“

Adam seděl u stolu. Na druhé straně vedle sebe byli jeho maminka a tatínek. Z otevřeného okna pronikalo dovnitř štěbetání ptáčků. I tak byla uvnitř napjatá atmosféra.

Téma co viselo ve vzduchu bylo závažné. A jeho komunikace.. No komunikovali jste někdy o komunikaci s někým, kdo o komunikaci ještě nekomunikoval?

Přesně v takové situaci se nacházela tato rodina.

Maminka s tatínkem spolu prakticky nemluvili. Měli se rádi, ale každý mluvil jiným jazykem lásky. Adam se pokusil tímto rozhovorem zasáhnout. Hlavně pokládáním otázek.

Po hodině si dali pauzu. Měli toho dost, ale povedlo se prolomit ledy a věřili, že to půjde.

Krysa se mi zdárně lepí na paty,
tak bych ráda tý potvoře chlupatý
vystavila fakturu i s úroky.
Bystrozraký, dlouhý nebo široký,
všichni mají právo bez potíží psát!
Zvlášť když to má někdo - morceshadry - rád.
Jasně, nejsem asi zrovna v ukázkovým stavu.
Poslední rok semlel mě jak zrnkovou kávu,
řeším věčně dítě, práci, vyčůrat a spát,
píšu jenom seznamy a držím celibát,
co se týče společenských vztahů.
Život nabral na mateřský prapodivnou dráhu.
Únava a stereotyp žerou motivaci,
k tomu, co dřív miloval, se člověk těžko vrací.
Ale poslyš, kryso, aspoň žiju zdravě!
Biomrkví majznu tě po tvý chlupatý hlavě!

Naklonila jsem hlavu dolů a uviděla obrovskou, hlubokou propast pode mnou. Ještě pevněji jsem stiskla chladné zábradlí, kterého jsem se držela. O tváře se mi otíral svěží vánek. Představovala jsem si, jak střemhlav letím dolů, vánek sílí a pročesává mi mé dlouhé, tmavé vlasy. Vlály by za mnou, jako závoj, nebo jako ocas komety. Představovala jsem si krásu toho letu. Představovala jsem si ten pocit volnosti, cítila bych se, jako pták, jako vlaštovka letící přes modrý, nekonečný oceán. Nechtěla už jsem se cítit jako někdo, chtěla jsem se tou vlaštovkou stát. Sedla jsem si na zábradlí, roztáhla křídla a vylétla...

Záporákům je hej. Stačí jim pohladit koťátko (co na tom, že je pak utopí), zafňukat, jak jim hrdinův otec kdysi rozšlapal bábovičku, a každý je lituje, omlouvá, záchranné stanice staví... To poslední je tedy záslužná činnost, přiznáváme. Výsledek však týž: padouši si hoví v teple, my prochládáme venku v dešti.
"Fňukáním nic nevyřešíme, plantážníci," prohlásil jednoho dne budoucí předseda. Tak jsme se do toho vrhli. Založili jsme Komunitní klub klaďasů. (Nezkracovat prosím.) Útočiště pro...
Víte, my jsme ti hodní. Nevyhodíme nikoho. Pokud se chová slušně. Pokud ne, vyřídím to s ním já.
Říkávali mi Old Shatterhand a dělám tu vyhazovače.

„Přijels na vakance?” tázal se bělovlasý farář.
Mladík kývl. „Pomoct tátovi. Však víte, žně…“
Stařeček se pousmál. „Nezapomínáš na svoje kořeny, to tě ctí. A studium, Danieli? Jakpak ti letos šlo?“
Pokrčil rameny. „Inu, s pomocí Boží…“ Podrobnosti vykládat nemínil.
„A dál?“
„Dál, velebný pane?“
„Jsi v Praze devět let.“
„Nechci se do ničeho vrhat po hlavě,“ zamumlal.
„Rozvaha tě také ctí. Ostatně, lidé jako ty mohou studovat velmi dlouho.“
„Lidé jako já?“ Zdálo se mu to, nebo na něj kněz skutečně mrkl?
„Já přece vím, Danieli. Proč bych jinak tvého tatíka tolik přemlouval, aby tě poslal k otcům jezuitům?“