Elizabeth Gaskell: Cranford

"Pst, pssst! Dámy! Viděla jsem ji!" Miss Pole se novinkou jen otřásala.
"Viděla koho?" snažila se zachovat klid mezi staršími přítelkyněmi Mary.
"Paní Burnwoodovou!"
"Ale tu jsme už přece všechny viděly," namítla zklamaně Miss Tomkinson.
"Jistě, jistě, ale... s kočárkem!"
"Oooo!" ozvalo se vícehlasem.
"Dámy, no tak. Klid. Nesmíme se nechat unést. Měla by nám svou ratolest sama přivézt ukázat," mírnila nadšení Miss Jenkyns.
Miss Pole jako by přepnula rejstříky: "No jistě, ano, hm..."
Bylo však znát, že nedočkavou zvědavostí jen hoří.
"Ale sestro drahá. Miminko!" naléhala něžně Miss Matty.
"A prý není v té společnosti jediné," mrkla spiklenecky Mary.

"Myslím, že jsme nakonec nevzbudili zas takové pozdvižení," poznamenala Lady Sandra během procházky po návsi. Svolat čajovnu do cizího univerza původně pokládala za větší dobrodružství.
"V Cranfordu všechno budí pozdvižení, jenže v maloměstských rozměrech. Šeptanda umí být nenápadná," pokrčila rameny Miss Rowen.
"V některých případech. Na druhou stranu, slyšela jsem Miss Pole, jak sousedce velmi významně sděluje, že raději nechala kuchařku vyhledat všechny zásoby kopru. Žádné vysvětlení, jako by si rozuměly."
"To jsem si mohla myslet. U místních dam to ani nepřekvapí."
"A co?"
"Pamatuješ, jak si jinde mysleli, že Prokop je upír?"
"To bylo zábavné."
"Kopr prý odhání démony."

“Hlídáš sklep? Dobré. To je dobré,” matka si nadhodila dítě na boku.
Maličká lesklá mince zmizela v oťukaném džbánku na polici.
“Co je v tom sklepě, Harry? Víno? Bohatí lidé prý mívají celé sklepy vína.”
“Je tam led, mami.”
“Led? Cože? Tomu nerozumím. Vždyť je léto.”
“No právě. Pod zemí je tam schovaný led ještě od zimy a neroztaje.”
Bella Gregson se otřásla.
“No, je to práce Harry. Ale byla bych radši, kdyby ti pan Carter dal jinou.”
“Můžeme být rádi, že mě nenechal zavřít, mami.”
“Vím. Já vím,” maminka zase vypadala vystrašeně.
“Třeba se osvědčím a dostanu jiný úkol.”

Nový. Nový. Nový. Nepatřičný.
Mladý. Mladý. Mladý. Neznalý.
Cizí. Cizí. Cizí. Troufalý.
Schopný. Schopný. Schopný. Vetřelý.
Spící. Spící. Spící. Bezbožný.
Rychlý. Rychlý. Rychlý. Zbrklý.
Červený. Červený. Červený. Drzý.
Truhlář Jem. Náš Jem. Praskla větev. Praskla kost.
Krev. Krev. Krev. Smrt.
Kdo? Kdo? Kdo? Ztraceny.
Nepřítomný. Nepřítomný. Nepřítomný. Starý.
Ochotný. Ochotný. Ochotný. Mladý.
Noc. Noc. Noc. Tma.
Svíčky. Svíčky? Svíčky! Luxus.
Zachraň. Pomoz. Nešetři. Daruj.
Černý. Černý. Černý. Mrtvý?
Živý. Slabý. Krmený. Zdravý.
Než slovo oběhne uzavřený kruh, dostane nový význam. Zabloudí, nebo najde směr? Z Cranfordu rozhodně neunikne. Společnost moudrých dam potřebuje alespoň jednoho muže. Doktora.
Odvážný. Odvážný. Odvážný. Náš.

"Dobrou noc, Miss Matty."
"Dobrou noc, má drahá. Bůh s tebou."
Sotva dokončila modlitbu, když se ozvalo lehounké ťukání na dveře. Ve světle jediné svíčky vypadala paní domu vyděšenější, než možná byla.
"Mary dear, odpusť, je mi to nanejvýš hloupé..."
"Copak se stalo? Třesete se, pojďte dál."
"Děkuji, díky... já... budeš si myslet, že jsem hloupá, ale... víš, jak mi zůstal ten dětinský zvyk, že před spaním hodím pod postel klubíčko?"
"Vím, jistě."
"Dnes se nevykutálelo na druhé straně. Dívala jsem se pod postel, není tam. A teď tam mám spát?"
"Nesmysl, Miss Matty, samozřejmě. Budete spát tady se mnou."

Možná si všichni kolem mysleli, že je prostě jen stará dáma. V duchu zůstala napořád děvčátkem. Opuštěnou malou sestřičkou, které bratr jednou poslal indický mušelín na svatební šaty.
Nikdy je neoblékla.
Teď se musela starat sama o sebe. Obchod ji vlastně bavil. Když zrovna nebyli zákazníci, zahloubala se do vzpomínek na dětství na faře, snila o Peterovi, jak hanbou utekl na moře.
Nezaslechla zvonek.
"Čtvrt libry cukrátek, prosím."
Stál tam. Opálený, vrásčitý, zářivý. Usmíval se.
Objala ho a nechtěla pustit. Plakali oba. Políbila hnědou tvář a vědoucně se usmála.
"Copak, Matty?"
"To nic. Slyšela jsem takovou pověru. Není to pravda."

"Mathildo, je čas vyměnit svíčky."
"Jistě, máš pravdu, dear sister."
Deborah věděla. Vždycky znala správnou míru, správný den, správný čas. Viděla pod povrch, viděla do lidí. Věřila Bohu, že jí ukáže cestu a Bůh věřil jí.
Co si teď bez sestřičky počnu? Jak budu vědět, co kdy dělat a nedělat?
Miss Matty se strachovala zbytečně. Celoživotní trénink a stále přítomná vzpomínka na nejdražší společnici ji hladce vedly dál.
Deborah by si ale určitě všimla dřív. Nemusela by v kuchyni narazit na valentýnku a zpovídat zčervenalou Marthu. Deborah by nepřipustila...
Miss Matty ano. Dívala se Debřinýma očima a svým vlastním srdcem.