DMD č. 7. pro 7. 4. 2020. Téma: Kopr

“Docela příjemná restaurace, co?”
Kývla hlavou. “A ty porce jsou tak malý, že bych těch řízků snědla dvacet.” řekla potichu, aby ji nikdo neslyšel. Zasmáli jsme se.
Chtěl jsem ji o ruku požádat už dlouho a konečně mám příležitost.
“Bětko, chci se tě na něco už dlouho zeptat.”
“Na co?” Kývla a snědla kus řízku.
“Seš nejlepší ženská, kterou jsem kdy potkal.”
Vyndal jsem z kapsy krabičku a klekl si na koleno.
Bětka začala rudnout.
“Vezmeš si mě?”
Bětka začala otékat a dusit se.
“Hele, já vim že je to velkej krok ale-”
Mezi nádechy řekla “Mám,, alergii,, na kopr.”

Když se po zkušebním stisknutí tlačítka z automatu vyvalil dým, Rimmer rychle pochopil, kdo za to může. „Co jsi do tý hadičky strčil?!“
„Suchej led,“ přiznal Lister. „Jako fór.“
„Ty jsi asi musel spadnout z višně! Máš v kedlubně úplně prázdno…“ brblal Rimmer zatímco automat rozebíral. „To se mi ani za mák nelíbí… Ta guma šla úplně do kopru. Podej mi novou hadičku.“
„Tohle byla poslední. Hádám, že jsme v rejži.“
„No výborně, takže jen kvůli tvému karfiolu místo mozku dostanu čočku od Todhuntera.“
„Nebuď salát, Rimmere. Mě v podobných situacích babička mlátila jak žito a jsem zdravej jak řípa.“

Patří Mu všechno, co máme.
Dobytek na tisíci kopcích.
Nepotřebuje naše dary, přesto od nás žádá prvotiny z čistého a nečisté nahradit obětí.
Abychom si zvykli důvěřovat.
Své slunce nechává svítit na dobré i zlé, Jeho rosa zavlažuje pole, aby vzešla úroda.
Nepotřebuje potravu, přesto po nás žádá desetinu všeho, co vyroste.
Abychom si uvědomili, jak jsme požehnaní.

Máta a kopr, obilí i len, zvířata, zlato a drahé kamení.
Ten, kdo je věrný v málu, bude věrný ve všem.
Tak to učí Zákon.

A přesto pak zazní hlas Syna, který říká: "Cedíte komára a polykáte velblouda. Nepochopili jste nic podstatného."

“Vítejte ve čtyřicátém miléniu!” hlásala obrazovka nad kryogení komorou.
Z ní se vypotácel muž navlečený do nemocničního anděla. Nejistým krokem sledoval šipky do procesní místnosti. Tam ho již čekal zřízenec.
“Jíst! Potřebuju jíst!” přerušil příchozí jakoukoliv naučenou řeč zřízence.
“Ale jistě, hned to bude,” usmál se zřízenec. “Jistě rád uslyšíte, že se vědcům podařilo uchovat pochutinu z vašich časů. K obědu dnes bude koprová omáčka. Vlastně ke každému obědu - nic jiného nukleární zimu nepřežilo.”
“Koprovka?!”
***
Ze zápisu obsluhy kryogení komory: “Subjekt se rozeběhl proti oknu a vyskočil z devatenáctého patra. Doporučuji instalaci nerozbitného skla, tento týden to je už šestý.”

„Omlouvám se, že jste musela čekat,“ řekne postarší lékouzelník, když vejde do místnosti. Lehce voní koprem. Rowena se přinutí k usednutí, nevědomky zadrží dech.
Nikdo neviděl, co se jí stalo. Našli ji po bitvě, nemluvila, nehýbala se, nezdálo se, že ví, co se kolem ní děje. U její postele se vystřídalo procesí lékouzelníků – na diagnózu čekali už skoro týden.
„Myslíme si, že jde o následky specificky upraveného Confunda. Ale zatímco běžně jde o zmatení postihující jen několik funkcí mozku, tohle zasáhlo většinu.“
„Co to znamená? Bude někdy...?“
„Zatím bohužel nevíme. Pracujeme na protikletbě, ale ta původní musela být matematicky přesná.“

"Přišel poslední a stejně se všichni baví jen o něm."
"Nechápu to, dřu na tom celé hodiny a on slízne všechnu smetanu."
"Kéž by! Jak to mohli pojmenovat zrovna po něm?"
Ze všech stran se ozývá rozzuřené šeptání. Jeden z účastníků se tváří vážně kysele.
"Skoro se tu ani neohřál!"
"Měl by se brát ohled především na to, kolik kdo vložil do přípravy úsilí a s jakou chutí pracoval!" ohrazuje se někdo.
"Já bych mu to osladil." přisazuje si další.
Chudák šéfkuchař míchá co to jde a lituje, že kopr do hrnce vůbec přihodil. Měl raději vařit guláš než koprovku.

Otevři oči. Slunce se rozlévá mezi čtyřmi holými stěnami. Vstaň. Dej se do pohybu.
Oves, protein, vitamin C, Betaserc 24. Jez rychle. Otevři okno.
Čtyři stěny a karimatka. Ahoj slunce.
Usedni ke stroji.
Mluv se strojem.
Zeptej se stroje, jak se má Boris.
Zeptej se stroje, jak se má sestra kamaráda z Erasmu, se kterou jsi nikdy nemluvila.
Zeptej se stroje, co znamená борщ.
Zavři stroj. Přes čtyři holé stěny se stíny převalily na druhou stranu pokoje.
Zakryj si obličej, vyjdi do prázdné ulice.
Nakup řepu, kopr, zelí, čokoládové sušenky.
Vař.
Jez rychle, jez sama. Zavři okno.
Po desáté nečti zprávy.

Hlad.

Mám hlad.

Mám i chuť.

Vím co chci jíst.

Koukám do své velké spíže.

Jenže ho nevidím, nikde tam není.

Oblékám se na nákup a sedám řídit.

Jsem cestou celý nervozní, za chvíli budou zavírat.

Silnice je ucpaná, vypadá to na nějakou velkou nehodu.

Začínám se nervozitou potit - co když mi v obchodě zavřou?

Kolona se velmi pomalu rozjíždí, naděje mi stále zůstavá.

Parkuji blízko ke vchodu, zbývá pouhých dvanáct minut.

Přeuspořádali obchod, sám zmateně lítám mezi regály.

Najednou ho uvidím, je v akci.

Beru si rovnou deset kusů.

Běžím k paní pokladni.

Už ho platím.

Je můj.

Kopr.

"Mhm, ukróp," nakrucuje si labužnicky knír amputovaná noha.
"Kdepak oukrop," směje se Mína, "to je koprovka. Ko-prov-ka."

"Ukróp je v ruštině kopr, sestřičko," pomůže jí hezký Karel.
Přisedne si k němu na slamník: "A co vy? Vy máte rád koprovou?"
"Od Vás mi chutná všechno," usměje se a poslušně se nechá nakrmit.

Když mu z pěkné tváře ubrouskem stírá zelené smítko, dovolí si malíčkem lehce sklouznout po teplé kůži. Na dlani ucítí jeho horký dech.

"Sestřičko, vy jste anděl. Já bych Vám obě ruce zulíbal! Jen počkejte, až se zas budu moct hýbat!"

Neví, že on už žádné ruce nemá.

Dneska to fakt nepůjde. Tři tabulky, dvě prezentace, jedna báječná telekonference, příprava papírů na celotýmové telko a asi tak 150 stránek podkladů k prostudování.
Čas zbývající na tuhle kopu práce je zhruba tři a půl hodiny.
Tak čim začít? Jo aha, denní zprávy. Ach jo, všude samý viry. No dobře, tak něco na odreagování. Videa s účesama? Nebo radši s kočičkama? Klasika. A že bych dala ještě jeden Bubbleshooter? Nebo radši dva. A jejda, za minutu musím pracovat.
Je to trága, už druhý pracovní den mne přepadl KOPR. Všechny příznaky odpovídají, jsou jak vystřižené z učebnice. Ale co s tím?