DMD č. 8 pro 8. 4. 2022. Téma: Mravenčí práce

Sestřenice farmáře začala před mnoha lety sepisovat rodinnou historii. Pátrala v kronikách, matrikách, objížděla vzdálené příbuzné, seznamovala se s novými. Velebila digitalizaci starých zápisů. Bez nadsázky stovky, možná spíše tisíce hodin práce.
Letos vychází knižně obsáhlá publikace plná fotek, vzpomínek a rodokmenů. Fascinující počin. Rodina je velmi vděčná, jen škoda, že pro ostatní to zdaleka nemá tu hodnotu.
Jednou sestřenice vyprávěla, jak ve staré kronice našla zápis z šestnáctého, či sedmnáctého století:
Když byl největší hlad a lidem došlo obilí, mleli ti nejchudší kůru stromů na mouku a z té pak připravovali placky, aby nezemřeli hlady. Ani to někdy nepomohlo.

Šlo to pomalu. Tak pomalu! O tolik pomaleji než jeho mysl, vybuchující dalšími a dalšími verši.

„I zželelo se patřit králi,
jak těžce lidé umírali
bez útěchy a doufání.
A - však to věděl od počá-“

„Ne, ne však to! A jakož věděl od počátku! Však to je znak básníka v konc-“

Ostrý pohled mu připomněl, že opravovaný to dělá dobrovolně. Pod hrozbou trestu.

„Promiň.“

Na chvíli ho zaplavil pocit marnosti z této mravenčí práce. Přidává pomalu, verš po verši. Ale bude v této podobě jeho dílo také zapsáno? Stěží.
Nejde to jinak, musí, musí se dostat k papíru a tužce!

Jsem mravenec výzkumník, druhu Formica exsectoides, nyní na studijním pobytu u leteckých konstruktérů. Taky se divíte? Jsou to chytří hoši. Vědí, že příroda vyvíjí odolná řešení, která si nenechala patentovat, a tak je lze obšlehnout. V případě nás mravenců jde o velmi pevný krk. Proto mě pozvali.

Moc se mi tu ale nelíbí. Zchladili mě, přilepili na destičku a roztočili v centrifuze. Jsem drsoň. Tři sta gé a hlavu mám pořád na ramenou. Tři tisíce. Trochu to táhne za krk. Prý se mi podívají na spoj mezi hlavou a tělem. Elektronová mikroskopie a magnetická rezonance? Prima, tam jsem ještě nebyl!

Všechna písmena nechutnají stejně.
Zatímco "o" je šťavnaté jako želé bonbón, "s" se drolí jako sušená ančovička a "w" svými hranami legračně šimrá v krku.

Nečekejte, že si budete vybírat, nebo naopak bez rozmyslu pojídat hrsti písmen, jako byste jedli lžící těstoviny z písmenkové polévky. Musíte být precizní a pečlivě volit slova, ze kterých chcete kousek uzobnout. Vhodnější, než generovat nicneříkající shluky písmen, je jen pozměnit stávající smysl. Podaří-li se vám vytvořit nevhodné slovo, jako například při změně "pod" na "prd", máte body navíc.

Funkce tiskařského šotka je bezpochyby náročná. O to větší je však radost z dobře pokažené práce.

„Vezměte si nůžky, pinzetu a jehelec. Ne kochr!”
Dík, a jaký je mezi nimi rozdíl? A co peán? Vypadá to všechno úplně stejně.
…
„Takhle?”
„Ne, při intradermálním stehu šijete podkoží, takže byste se neměli dostat na povrch.”
Takže znova. Jak to mám sakra propíchnout, to by chtělo ještě zahnutější jehlu. Nakonec nějak sešiju molitan (představující podkoží) a ani si nepropíchnu prst. Teď uzlit. Dvakrát namotat. Od sebe. Nebo k sobě? Ještě dva uzlíky. Utáhnout. Ustřihnout.
Na první pohled to nevypadá špatně. Na druhý pohled zjišťuju, že jsem zase utáhla moc a kůži falešného pacienta rozervala.
Chirurg ze mě asi nebude.

Styl mori nebo něco dramatičtějšího?

Benedikt zamyšleně prohlížel nejnovější semenáčky, na čele šmouhu od hlíny, jak si v horkém dni otřel tvář. Mírný úsměv, klidný jas v očích, vnitřní radost meditujícího mistra. Tu zastřihnout výhonek, tu zalomit lísteček, tu přiohnout větvičku. Sakury dovezené ze Země zrovna rozkvétaly.

Vzal do ruky květináč se semenáčkem, u nějž nejvíc váhal o tvaru, a vykročil mezi staré bonsaje.
Rudý javor, co zasadil ten rok, kdy naučil Finnda šermovat šavlí. Ume švestka, co byla ještě nevykotlaná, když Deirdre poprvé vzala do ruky sekeru. Sandin kyselý výraz, když ochutnala miniaturní kumquaty… měl svou zahradu vážně rád.

„Je s podivem, Marigolde, kolik řečí dokážeš mít okolo toho, když si někdo dá záležet, aby tebe a Geralta dostal z průšvihu. Musela jsem vyvinout opravdu velké úsilí, abych přes rychtářovu ženu, jež má náhodou problém s plodností, což je oblast, ve které se vyznám, dosáhla dostatečného vlivu a vytáhla vás z té shnilé kobky,“ řečnila Yennefer.
„Doslova mravenčí práce, že?“ utrousil básník.
Geralt po něm vrhl varovným pohledem. Možná i trochu ustrašeným, být to emoce, které jsou zaklínači schopni.
„Budu dělat, že jsem to neslyšela,“ prskla čarodějka. „K zachování dobrých přátelských vztahů,“ dodala a vážně se usmála na zaklínače.

Den za dnem. Ze začátku tedy spíš dnem i nocí, nic nepřehnat, nic nezanedbat, přijímat i dávat, učit a učit se. Zprvu jste všechno, pak téměř všechno, nakonec, když máte štěstí, tak alespoň něco. Čím víc dáte, tím méně je potřeba, čím pevnější má stavba základy, tím výš může růst, tím spíš odolá bouřím. Uvyknout tomu, že jste nezbytní a zároveň se naučit přijmout, když už přebýváte. Nakonec vám zbývá poslední úkol, náročnější než všechna ta každodenní práce, kterou jste si uvykli podstupovat. Otevřít dveře a říct „Leť“ a věřit, že jsou ta křídla stvořená tisíci drobných okamžiků dostatečně pevná.

Nedala panice zas tak moc času. Měla tu práci. Začala Katedrálu dokumentovat. Pomalu, systematicky a detailně. A slepě. Nebyla psychoanalytik ani folklorista. Nevěděla, co hledá. Doufala, že venku se na její záznamy podívá někdo kvalifikovaný.
Chlapce našla v jedné z bočních lodi. Z dálky vypadal jako malé bílé vajíčko.
Přišla blíž. Jakmile si jí všiml, začal se k ní plazit. Když zachytil její pohled, zářivě se usmál. Neměla s dětmi zkušenosti a neměla je ráda, přesto ji ale instinkt donutil, aby se sehnula a vzala ho do náruče. Nezkušeně se k ní přitiskl. Jako někdo, kdo takovou věc dělá poprvé.

Warlock seděl u záhonu a zadumaně si škrábal poštípané nohy. Naproti němu seděl bratr Francis, brýle na nose, a předčítal.
"A tak se mravenec rozhodl, že si cvrček nezaslouží strádat hlady. Celou zimu se s ním dělil o zásoby, cvrček hrál na housle, a vesele se spolu dočkali jara." Zaklapl knihu.
"No, chlapče, co si o tom myslíš?"
Warlock se podrbal na nose. Bratr Francis se povzbudivě usmál.
"Nó…" Bylo vidět, jak se mu v hlavě přesýpají myšlenky.
"No?"
"Chůva mi řekla, že parazity, co po nás chtějí něco zadarmo, máme rozdrtit jako brabence."
Azizafal v duchu zcela neandělsky zaklel.