DMD č. 8 pro 8. 4. 2022. Téma: Mravenčí práce

"Copak jsme mravenci, abychom se takhle lopotili? Celý den nad tím strávíme a jak se nám odvděčí!"
Jeho kolega zvedl hlavu od usilovné práce. "Máš něco proti hrachu? Minule jsi se na to vrhl jako první."
"Ale jde přece o princip! Jsme vykořisťovaná skupina!"
"Vždyť Dušan minulý týden jel na dovolenou..."
"Dovolenou? Naivo! Na pekáči skončil! Tak poctivě zobal a zobal, až byl tlustý a snědli ho! Na kmíně!"
Další pokrčil křídly. "Se ti to nelíbí, odleť. Víc hrachu pro nás."
"To teda poletím! A Popelce od plic řeknu, co si o ní myslím! Uvidí, zač je toho holubí loket!"

Holoubci se nabídli, že pomůžou (aspoň si to tak vyložila – když žijete v pohádce, nevíte, čemu věřit). Když se vrátila, našla podlahu zasviněnou od výkalů a peří a ošatku na hrách úplně prázdnou.
„To jsem ale kráva!“ plácla se do čela a dala se do úklidu.
Princ si toho večera nevěstu nevybral, monarchie byla v krizi.

„Popelko, jedeme! A tady nějaká práce, aby ses náhodou nenudila!“
Na zemi skončila čočka, hrách a proso. Sotva se zavřely dveře, vylovila z kapsy kostky cukru a pískla. Přebírání luštěnin je přece jenom spíš mravenčí práce. Na plese paní z Outlova už chybět nebude.

Nezu rescued himself from the laboratory. He was a tangle of trauma held together with instinct, given the choice between death and another cage.

He refused.

Finding the right people, getting just enough support to squeak his bid for personal rights past the judge, and escaping those who wished to silence him to prevent him from exposing their crimes was only the beginning.

Administrating the best Hero School in the country while opposing the Commission, the League, and the worst villain in two hundred years was the path.

One day he would build a world where he finally felt safe.

Pražský půlmaraton se vždycky katastrofálně podepíše na provozu MHD. Jako letos, kdy se během dopoledne postupně uzavřelo celé nábřeží a tramvaje jezdily složitými objížďkami.
Noty pro linku 17 byly dvakrát objemnější – obsahovaly vlepky s trasovými kódy a instrukcemi, které se měnily častěji než dětské pleny. V praxi to pak vypadalo tak, že tramvaják za jízdy pilně louskal jízdní řád ve snaze ujistit se, že nejede maratoncům naproti, a když podesáté hlásil kecafonem odklonovou trasu, úplně se zamotal a musel začít znovu.
„Tak kudma teda jedem?!“ houkl kaštan za kabinou.
„To kdybych věděl!“ ozval se Ferda nazpátek. „Vypadl mi šestej papír.“

„Tak co, už jsi dosáhl životní moudrosti a vyrovnanosti?“ ozvalo se z mobilu.
„Taky tě rád slyším, kotě,“ zašklebil se Sirius.“Zrovna jsem skoro na dohled staré dobré Anglie.“
„Chlastáš pivo v Irsku nebo v Belgii? Nebo hulíš trávu v Holandsku?“ odhadovala zkušeně Hermiona.
„Co ten slovník, mladá dámo?“ snažil se znít pohoršeně.
„Máš na mě špatný vliv…“ odfrkla si, podle předpokladu. „Prozradíš, kde jsi?“
„Pozoruju stavění vlnolamů. Hemží se tu spousty lidí, jako mravenečci.“
„Já se zase pokouším už týden dohledat případy nesprávného použití Doušku živé smrti…“ povzdechla si.
„No vidíš, aspoň máš klid na práci, když jsem pryč.“

Procházela jsem se po lese, z nebe se na nás usmívalo sluníčko, svěží vánek si pohrával s mladými, zelenými lístky okolních stromů. Kráčela jsem po zablácené cestičce, uprostřed probouzejícího se života, který byl všude kolem mě. Poslouchala jsem ptáky, jak si rozcvičují hlasivky a zpívají první ze svých nádherných písní. Pozorovala jsem stébla trávy, prodírající se zmrzlou hlínou, aby po dlouhém spánku mohly opět spatřit světlo. Šla jsem i okolo studánky, jejíž chladná, křišťálově čistá voda poklidně šuměla a vlévala se do slabého potůčku. Byla jsem do ní tak zahleděná, že jsem si skoro nevšimla mraveniště, překypující dokonale organizovaným životem.

Někdy úkol připomíná Popelčinu noční můru: Spočítej fazole v plechovce. Spočítej zrnka rýže v jednom balení.
Jindy má podobu sportovního dramatu: Tref se bramborou do díry v červeném koberci.
Nebo jde o svůdnou literární akci: Každý den během následujících pěti měsíců pošli anonymně flirtovní esemesku na toto číslo.
Případně o drama, které skončí laboratoří pokrytou rudou břečkou: Sněz co nejvíc melounu.
Někdy jde o nekonečné rafinované trýznění: Rozpleť všechny tkaničky. (Ze kterých jsme v domě vytvořili solidní pavučinu. Překvapení!)
Za každým úkolem stojí vysoký stín Taskmastera a servilně přikrčená silueta jeho asistenta.
A ta hrozivá slova: Tvůj čas začíná TEĎ!

Když si Marilla vyslechla svou diagnózu, tuze se jí ulevilo.
Brýle.
Spolu s nimi doporučení oči nenamáhat a nepracovat jinak než na denním světle. Požadavek to byl náročný, ale Marilla se rozhodla ho splnit.
S blížícími se patnáctinami milované Anne to začalo být těžké dodržet. Chtěla pro ni šaty z tmavomodrého sametu s krajkou a perleťovými knoflíčky. Šila je denně, jakmile Anne usnula. Přestala vždy při prvním bodnutí za očima.
Dárek rostl kousek po kousku, ale nakonec jej do léta dokončit nestihla. Ani šestnáct let v nich Anne neoslavila.
O to větší radost Anne udělaly, když mířila na vysokou školu.

Že troll i celá jeskyně jsou jen iluze, mi došlo vzápětí.
“Hezký pokus, Sif,” řekl jsem.

Podrbal jsem trolla pod bradou. Zahihňal se. Byl ho vážně kus. Až po boky, zakryté cárem medvědí kůže, samé svaly, šlachy a srst. Obrovské, masivní trollí hovado.

S tím si umím poradit.
Doufám, že Sif sedí u toho svého čarovného šmíráckého špíglu.

Mrknu na trollí iluzi, která se mi pod rukama spokojeně tetelí, a odtáhnu z něj medvědinu.
Bohové.
Tak tohle bude chtít důkladnou, usilovnou práci. Soustředěně si prokřupu čelistní klouby.

“A teď dávej pozor, Sif,” řeknu do vzduchu. “Třeba se i něco přiučíš.”

Zatím co se snažím jemně rozmotat chloupek po chloupku jeden zacuchánek za druhým, dvoukilový jorkšírek dělá všechno pro to, aby mi to znemožnil. Škube sebou, utíká, snaží se kousat…
„My ho nečešeme. On to strašně nesnáší,“ hlásí jeho majitelka téměř hrdě.
„Vůbec? Dovedete si představit představit, že by jste se vy nečesala?“ ptám se nevěřícně, ale vím, co mi odpoví.
„My jsme to párkrát zkusili, ale on nechtěl, nešlo ho udržet, tak jsme ho dál netrápili,“ zní nejčastější odpověď.
Málokdo má trpělivost zvykat pejska pomalu, po chvilkách na česání. A tak trpělivě rozplétám, prostříhávám a rozčesávám nešťastné zacuchané tvorečky já.