DMD č. 22. pro 22. 4. 2022. Téma: Jako fénix z popela

Otrokáři brzy pochopili, že zachránci mají přesilu, a snažili se zoufale probojovat k východu. Esciel se vrhla po jednom z nich, ale ten ji odstrčil do vyhasínajícího ohniště. Vykřikla bolestí, jak dopadla do pořád horkých uhlíků a vdechla plná ústa popela.
„Mami!“ vykřikl Laol.
Ležela v ohništi sotva vteřinu, ale na vystřízlivění to stačilo. Byla přece niana, ranhojička, žádná válečnice ze starých pověstí. Sem nepřišla prolévat krev.
Zvedla se z popela, jiná žena, než která do něj spadla. Nechala kolem sebe otrokáře prchat k východu s Geriánem a jeho válečníky v patách.
Ona se klopýtavě vydala ke kleci s dětmi.

Svět tehdy ztemněl.
V udupaném sněhu nebyly vidět žádné stopy kromě kaluže sedlé krve. Ta hovořila jasně.

Hledání bylo marné. Čas plynul. Rok… druhý… Nic, nic, nic. Kam jste se poděli, moji milovaní?

Pohnán před soud. Strýc se domáhá domnělého práva. Vítězství však příliš netěší.

Další smutek, další smrt blízké osoby. Dokáže se postarat o dcerku zemřelé sestry?

Nepřátelé čekají na chybný krok. Jak zachovat víru předků a neskončit ve vězení či hůř.

Jan nechává chmurné myšlenky plynout pryč. Teď drží v náruči novorozeného synka své schovanky Svatavy. Syna před lety ztratil, ale má zas pro koho žít, má VNUKA.

The current king and former valkyrie of Asgard was not much of a diplomat, which did not help conversations like these. She cleared her throat. "I'm sorry about your brother."

Thor turned to her, befuddled. "Oh. Thank you... that was a while ago."

"I know. I realized I never really... Said anything."

Thor shrugged. "It's difficult."

"I'm sure it must be."

"I keep thinking he'll return."

"I heard that's a common reaction..."

"No, I mean, he's done it before."

She frowned. "He... what?"

"Twice, actually. So, you know."

She didn't, but she put her hand on his massive shoulder anyway.

Zatraceně! Kdyby se ti čtyři zastavili, tak by se jim dalo našeptávat. Ale oni furt někde pobíhají, natahují sítě a jiné všemožné pasti na boha. Holt budu muset použít drastičtější metody!
"Myslím, že těch nástrah máme už dost!" prohlásil Adam.
V tom se před nimi rozevřela zem. Černá chlupatá ruka vyhodila nejdřív dubovou loutnu, za ní umouněnou postavu a urychleně zahladila jámu v hlíně.
"O tomhle musím hned něco zazpívat!" vyhrkla postava.
"Asi nějaký trubadúr," pronesla Eliška.
"Žádný trubadúr, troubadůr!" zděsil se Jiří.
...
Eliška, která vyběhla nejpozději, byla kupodivu na kopci první. Ovšem zadarmo ani kuře nehrabe, ani troubadůr nezpívá.

Rose zamrkala a setřela si z tváří rozteklou řasenku.
"Myslela jsem, že jsi umřel."
Doctor se zamyslel: "Vlastně ano. Tělo už nemohlo dál fungovat a zemřelo. Ale nezemřel. Myslím."
"Něco jako fénix? Kolem tebe vylo něco jako oheň."
"Fénix? Jo, to je brilantní příměr. Ale fénixové nejsou. A navíc mají neomezený počet pokusů."
Rose se zazubila. "Takže máš jako kočka devět životů?"
"Dvanáct. To ujde, ne?"
"To záleží. Kolikátý pokus jsi právě začal?"
"No a tady jsme znovu u toho, že jsem zemřel. Nevím, Rose. Bude to ještě trvat, než bude regenerace kompletní. Mezitím si dáme ještě jeden šálek čaje."

Potom, co Xie Lian a jeho přátelé opustili Horu Tonglu, si všichni oddychli až po notné chvíli. Stalo se toho tak moc!

Xie Lian seděl trochu opodál a díval se na své ruce. Byly prázdné.

Ještě před několika chvílemi v nich držel svého milého. Ale teď byly prázdné. Hua Cheng ho opustil poté, co mu předat veškerou svou životní sílu.

Xie Lian tomu nemohl uvěřit. Když se jeho prokleté okovy rozskočily, cítil se jako znovu zrozený. Do okamžiku, než pochopil, že jeho milý se pro něj obětoval.

Neztrácel ale naději. Hua Cheng se k němu vrátí. Znovu povstane.

Slíbil to.

Popel - zbytky něčeho starého, co zachvátily plameny a už není. Zanevřel jsem na osobní historii, roztrhal pouta a už není nikdo, kdo by poznal mou tvář. Obličej byl zastíněn maskou a kápí. Stín padl. V měsíčním svitu tekla krev. Nasedl jsem na osla a vydal se vstříc rozbřesku. Teď už pádím krajinou sám. Jsem poslední strážce velkého tajemství... tajemství, které zmizí společně se mnou. Nechci, aby trpěl, udělal jsem to rychle. Na dně jeskyně jsem aktivoval zařízení. Planeta pukla a z popela země vyletěl jako fénix. Projekt, který měl zachránit zanikající vesmír. Byl to velký risk, jehož výsledek byl nejistý.

Albus se cítil mizerně. Rád by plakal, ale nešlo to. Bolest mu vězela pod hrudní kostí jako veliký střep, který nelze vyjmout. Měl strach. Bál se, že ztratí syna, že to nezvládne a Gellert ho opustí. Nakonec už to jednou udělal. Zmizel, když ho Albus nejvíc potřeboval.
"Já vás mám rád a chci s vámi zůstat. A je mi jedno, co byli zač mí rodiče. Ty jsi můj táta a Gellert je můj druhej táta!" ozvalo se náhle. Tom objal otce a zabořil tvář do jeho ramene.
Stavidla pláče náhle povolila.
"Půjdeme na zmrzlinu?" vzlykl Albus.
"Jo. Dám si citrónovou."

Oheň byl vždycky nepřítelem měst a Řím nebyl výjimkou. Veliký požár za císaře Nerona strávil město před šedesáti lety.
"Znám někoho, kdo si to pamatuje?" pomyslel si Hadrián stojící před zavřenými vraty. Zatímco kolem něj vonělo kadidlo a hrála hudba.
Další požár zažil sám Hadrián. A ten požár potom, co vypukl před šestnácti lety už si i pamatoval.
Poslední dva požáry zničily dva různé chrámy, které stály přímo na tomto místě. Copak je tu bohové nechtějí?
Nakonec všechno vyřešil beton a další beton.
Hudba vyeskalovala, vrata se otevřela a císaře Hadriana ozářily sluneční paprsky procházející otvorem v největší kupoli světa.

Těch prvních pár minut dní, hodin, čas už přestal dávat smysl po návratu bylo úžasných.
Najednou přesně věděla, kam má jít dál
A kdo ti to řekl, jak víš, že tvoje cesta nevede do pasti
ta věčná únava byla pryč
protože stroje nepotřebují spát
a hlad, který je provázel poslední rok, také
vždyť už nepotřebuješ nic, co by tě drželo naživu

Zuby nehty se drží té naděje.
Dokud nepřejde radost a nepřijdou otázky a dokud se ta síla nepromění v mánii
Svět zešedl popelem, co se sype z tebe. Znovuzrodila ses v plameni a je jen otázkou času, kdy dohoříš.