DMD č. 22. pro 22. 4. 2022. Téma: Jako fénix z popela

"A myslíte si, že imprint je totožný s původním člověkem? Se svým předobrazem?" zeptal se Levi, když dokončila svůj zmatený výklad o Kryštofově znovuzrození.
Dobrá otázka. Jednou ji položila i Kryštofovi.
"Já to nedokážu posoudit," pokrčil rameny. "Ale vím jednu věc. Opravilo mě to. Povstal jsem z popela a v tom popelu zůstalo všechno, čím mi ty tátovy pokusy se stáčením ublížily. Všechny ty poruchy spánku a paměti. Vzpomínám si na ně, ale teď jsou pryč."
"Myslím, že je totožný," odpověděla Levimu. Neměla pro to přesvědčení žádné důkazy. Jen optimistickou naději, že v tomhle případě se počítají i zbožná přání.

Kdysi prý v kraji zavládlo strašlivé sucho. Uschly stromy i květiny, hynula zvířata, lidé onemocněli. Obilí nevzešlo. A pak jeden malý hoch – malý a vyděšený, obyčejné dítě – uprostřed kterési noci vstal a šel tam, kde za vnější sítí začíná Rubová zem. Opřel se o síť čelem, zavřel oči a myslel na mrtvou krajinu. Kdo ví, snad tam tak dokonce usnul. Neviděl, jak sítí pronikají bělavé prstíky vodní páry, stoupají vzhůru a vysoko na nebi se spojují do velkých mraků. Vzbudily ho až první kapky deště. Pršelo několik dnů, možná i týdnů; mírně a vytrvale. A studny se naplnily, tráva zazelenala.

Geralt bloudil po lese, naprosto ztracen. Za ním klopýtal Marigold, příliš unavený na stížnosti. A já se zničeně plížil za oběma. Pozvali si mě jako stopaře a já co? Nestopuji. To zvíře tu někde je a já ho nemůžu najít! Cifix!
Nakonec jsem stopu zachytil.
"Geralte! Tamhle!"
Zvíře bezstarostně sedělo na větvi.
"Vypadá divně," poznamenal Marigold.
Vzápětí zvíře vzplálo.
"Do háje!"
"To nic, to je normální," uklidnil jsem barda.
Zaklínač mezitím umístil čerstvě vylíhlé ptáče do měkce vystlané bedýnky.
"To přece víš, že fénix vstává z popela jako... fénix z popela."
"Ale takhle doslova?"
Ptáče vykašlalo pár sazí.
"Ano. Doslova."

Trenérka si jí přeměřila od hlavy k patě. Nebyla v hokeji špatná, to ani náhodou, ale…
“Víš co? Můžeš být záloha.”
Záloha. Spolkla svůj kyselý výraz, a s úsměvem přikývla.
-
Učitelka jí vrátila test.
“Není to špatné, ale . . .”
Jak jinak. Přiměla se s úsměvem přikývnout.
-
…konkurence byla tento rok velmi silná, a proto vám s lítostí oznamujeme, že vám nemůžeme nabídnout místo na univerzitě…
Krátce zavřela oči, aby potlačila slzy. Nenáviděla, když jí úspěch proklouzl mezi prsty, tak blízko a přesto nedosažitelný.
Zhluboka se nadechla a roztřeseně usmála na zapadající slunce.
Nevadí. Vždyť zítra je nový den.
Může začít znovu.

Tady přednedávnem panovalo peklo na zemi. Všude torza zčernalých kmenů, závěje popela. Obraz zkázy a zmaru, kam oko dohlédne.
Ne však nadlouho.
Pustina ožívá, zprvu nenápadně, ale je to znát. Některé ohořelé stromy a křoviny se zase zazelenají, z nezničitelných kmenů či kořenů vyrazí nové výhonky. Objevují se i hrozny květů.
A na vypražených plochách raší semenáčky, připravené opanovat náhle volný prostor. Mnohé stromy číhaly právě na tu příležitost. Až v největším žáru se jejich plody otevřely a uvolnily semena, která se nyní mají tak čile k světu.
A s příchodem prvního deště se země pokryje pestrým kobercem půvabného kvítí.

Náměstí obešly už třikrát.
“Nepřehání to s tou péčí moc?” reptala Jindřiška. “Aby tam nechtěla nocovat.” Seděly na lavičce, očima fixovaly dveře kadeřnictví.
Ženu s vlasy barvy leštěné mědi zprvu přehlédly. Až po chvíli jim došlo, že koukají na Martu.
“Teda,” vydechla Karolína. “Vyhrála konkurs na strážce majáku?”
“Spíš rovnou na maják,” hlesla Jindřiška. “Svítí na dálku!”
“Ale vidíte ty chlapy? Hlavy si můžou ukroutit!”
“Bella, bellisima,” zaslechly. “Signora, nedáte si kávu?”
Marta se podívala na prošedivělého elegána. S úsměvem zavrtěla hlavou.
“Děkuji, jsem zadaná.”
Muž políbil Martě ruku. “Addio, bella mia fiamma!”
Kamarádky zíraly. Tohle je jejich nenápadná Marta?

V dětských knížkách se kamarádi prostě objevují. Asi by se některé měly věnovat tomu, že kamarádi taky prostě mizí. Třeba by to člověka později tak neprofackovalo. Opakovaně.
Víc filmů a seriálů by mohlo zmínit fakt, že láska nemusí nikde čekat a náhodou se s člověkem srážet tak, aby ji dotyčný galantně zachytil.
Když vám už dny chodí jen automatické maily, napadne vás, jestli nevypukla robotická apokalypsa a lidstvo nenahradily stroje.
Člověk se tím plouží a říká si, že tenhle rok dá, i kdyby ho to mělo zabít.
Nikdo neřekl, že fénix musí z popela vyletět. Někdy se jím ztěžka plazí.

Zavírám dveře kanceláře a krev mi začíná proudit, tváře se barví, do žil se vrací krev a já vstávám jako Fénix z popela opakujících se úkolů, rozpínám křídla a vzlétám směrem domov. Otevírám dveře bytu a mé vítězství se začíná jevit jako Pyrrhovo. Domovem se jako Ariadnina nit táhne shluk hraček a kusů oblečení, který končí i začíná v dětském pokojíčku, kde někdo zřejmě otevřel Pandořinu skříňku. S vytrvalostí maratonského běžce se dávám do Sysifovské dřiny, která začíná znova dřív, než skončila. Večer padám pod tíhou Tantalových muk triády práce, děti, domácnost a na nějaké bacchanálie už mi nezbývají myšlenky.

Sledování rodiny Waynů na sociálních sítích bylo koníčkem mnohých obyvatelů Gothamu. Komentáře pod fotkami i videi byly vždy divoké.
"Všimli jste si toho vysokého s bílou patkou? To stihl Brucík adoptovat dalšího sirotka?"
"Zajímavé je, že se o něm nikde nezmiňuje, přitom nikomu nepřijde divné, že tam je."
"Čas na konspirační teorii - je to Jason Todd, který umřel a pak oživnul, jako fénix vstalý z popela!"
"To je blbost. Jeho smrt nafingovali!"
"Vůbec to není Jason, ten neměl tyhle vlasy!"
"Je to Jasonovo tajné dvojče."
"A co když je to duch? Na fotce na něj nikdo nekouká!"
Záhada zůstává neodhalena.

Nebyl ranní ptáče, ale jsou případy, kdy se vyplatí si přivstat. Pozorovat východ slunce z činné sopky byl jeden z nich. Obláčky dýmu ve spojení s vynořujícím se žlutým kotoučem vytvářely působivé obrazy.

Ups, tak tohle rozhodně není fénix… pomyslel si Sirius, když mládě racka vletělo do sirného mraku, spadlo do popela a tam sebou zoufale škubalo. Jdu ho zachránit, čímž budu mít hned na začátku dne odškrtnutý dobrý skutek.

Při sestupu ze Stromboli potkal dvojici mudlů, kteří se sápali na vrchol. Na úpatí pak narazil na skupinku zlodějů rozebírajících obří batohy těch dvou turistů. Takže spáchal další dobrý skutek…