Autorův výběr 2022

Neschopnost milovat
Alfa i omega
Lidského trápení

Setkání nad lahví vína, nepolíbené rty na sklenici, otázky po ceně netvořivého ducha.

Jedna duše, jedno tělo
Ach, ta klamající metafora!
Vždycky tu zůstane bariéra
Já
Ty

Vlahý vzduch, otevřené okno pokoje, dokola šeptané: skrze rány povstávám.

Večer dvě těla
Ráno dvě těla
Starší
Použitější
Zbavená kostýmů

Něha bez lásky, důvěra bez poznání, intimita bez vášně.

Připomeneš mi, prosím, proč?
Už nebylo o čem psát
Co malovat
Nad ránem jsem tě požádala
Ať mi zlomíš srdce

Zvedne se z postele, nahá přistoupí k oknu, probodne pohledem jeho obraz ve skle.
Povedlo se?
Hádej.

Oba byli tak stejně staří.
Oba se na svět dívali doširoka otevřenýma očima, oba nasávali dychtivě do svého poznání svět okolo sebe.
Dítě a štěně.

"Danečku, foukni, pomalu." pfuu - nic se nestalo.
Dva páry dychtivých očí se zklamaně podívalo na dospěláka.
"Tak teď já, ano." fuůůů - jemně foukl do kruhové výseče a nebe se zaplnilo spoustou duhových bublin.
Vznášely se a slétaly všude kolem. Ta největší se zatočila kolem chlapcových natažených ruček.
Štěně po nich začalo radostně vyskakovat a chytat je do své tlamky.
Dítě radostně výskalo a tleskalo ručičkama.
"Ham, ham!" povzbuzovalo svého chlupatého parťáka.
Bubliny tiše tančily vzduchem.

“Loki?” (překvapeně)
“Loki!!” (naštvaně)
“LOKI!!!!!” (vztekle)
Tohle slyším dnes a denně; stačí abych v Asgardu vystrčil nos a už se na mě sesypou. Ztracený náramek? Samozřejmě, moje vina. Jistá brož ožila a utekla majitelce? Lokiho kouzlo. Někomu se proměnilo rodinné stříbro v listí a větve? Loki, Loki, Loki!
Jakási dáma mi zastoupí cestu na tržišti. Prý tuhle měla ještě před chvílí maliny.
Roztáhnu ruce. “Tak mě prohledejte."
Dáma s malinami - vlastně bez malin - mi sáhne do kapsy kabátu. V ten moment ji pokouše brož.
Cestou zpátky do paláce polykám maliny a drbu brož za ušima. Asi si ji už nechám.

Polsko za druhý světový války.
Iglů.
Severní Korea.
Záchytka.
Povrch Venuše.
Mexiko.
Všechno místa, kde se nechceš probudit.
A nebo třeba u svojí ex na gauči. Ještě, když přitom leží v koupelně ve vaně nařezaná na kusy.
Exla, exka. Projela mi hlavou skutečnost okamžiku, ale jen jsem se na zakrváceném povlečení převalil v transu na bok, a vrátil se zpátky k opojné myšlence na místa, kde bych se probudil neraději než tu.
V Mariánskym příkopu, náručí macechy, Černobylu, v kůži důchodce, na Žižkově nebo Stodolní k ránu, za mřížema... no a nebo rozřezanej na kusy ve vaně.
Ach, ten život.

Arcivévoda to na sobě pozoroval už delší dobu, ale nedokázal to pojmenovat. A snad ani nechtěl. Kdyby svým inklinacím dal jméno, musel by přiznat, že je má. Co na tom záleží, když může být jako všichni ostatní? Milovat správně, žít spořádaně.

Orlando byl zvláštní, ale v lecčems také stejný jako ostatní. Dokázal přitažlivost k němu regulovat, usměrňovat do estetična. Ty zrzavé vlasy...

Když se z Orlanda stala Orlando, mohl své city rozvíjet svobodně a nemohl se té představy nabažit. Nabídl jí svou ruku a její odmítnutí ho zdrtilo. Dokonce přiznal, že ji miloval už v mužském těle! Nebylo to dost.

A v těch dnech, jimž ve starých spisech říkalo se "Šílenství konce času", lid pozemský nic netuše, sledoval druhý pád Říma.
Dění přímo na očích je tak snadno nevidět. Neslyšet. Nevnímat.
Černé brýle a do uší špunty, v nichž duní vojenský marš.
I pak přišla vlna, jež nemá na Zemi obdoby. Ani Noe takovou nepoznal.
Svou září a silou smetla z povrchu vše nečisté a zkostnatělé.
Tu lid, nemaje klapek na očích, procitl ze sna. Uviděl. Pochopil.
Že život není hon za mamonem.
Že svět může být krásný, pozbývaje démonů.
Tak lid pozemský povstal z popela a vystavěl sobě Ráj.

„Ehm. zdá se, že tady máme tak trochu, ehm, patovou situaci,“ opatrně se ozvala Magráta, která doteď němě sledovala Stařenčino počínání.
„Co bys navrhovala, Magráto,“ opáčila Bábi.
„No, nejjednodušší by bylo, kdyby nám tady dámy vydaly kluky, abychom je mohly odvést jejich matkám a Stařenka propustila lorda Hrachokvěta bez ublížení na zdraví.“
„To by bylo vskutku nejjednodušší, ale vidím tady jeden háček.“
„A jaký?“ zvědavě, ale trochu nechápavě se otázala Magráta.
„Vidíš támhlety záblesky? To jsou průchody portály.“
„Aha.“
„Kdo obvykle prochází portály?“
„Elfové?“
„Správně. A kam myslíš, že jdou?“
„Ehm. na projížďku?“
„Zase správně.“
„To není dobré znamení.“
„Vskutku.“

Dnes je den přízraků,
pitvorných náznaků.
Lasic a sýčků pestrý vír
krade tvé křehké duši mír.
Až vínem si tě usmíří
v zapadlém baru upíři.
Vesmír se zlehka pohupuje
– loďka u kyklopské sluje.
Provazochodec na ostnatém drátě
má jistou naději, že skočí v blátě.
V zahradě k čaji o páté
usedá trojaká Hekaté.
Rozpouští slunce v Darjeelingu
a s ním příčetnou děje linku,
v níž starý louh je vycezen
do střevíců princezen,
jež prchají bosé do setmění,
které je ve vlaštovky změní.
Srdce jim dávno upadlo
za nekonečné zrcadlo,
kde ho potají kouše
vlk v rouše beránčím
v Evině rouše.

Dívala se z okna na lavičku pod stromem. Jak krásné to je místo! A kolik vzpomínek ji s ním pojí. Ráda tam sedávala v letních vedrech ve stínu stromu. V zimě strom i lavička zapadaly sněhem a vyzařovaly klid a mír.

Kde jsou vzpomínky? A co lavička pod stromem, kam zmizela? Proč jsem zavřená v téhle místnosti a okno nejde otevřít? Proč se mi v noci zdá o červech? Lezou po dřevě i dovnitř, tisícem chodbiček ho rozežírají…

Už si na nic nepamatuje, sedí a nepřítomně zírá do zdi. Vzpomínky jí rozežrala nemoc, tak jako červi lavičku z dubového dřeva.

V holé světnici jen umakartový stůl a odpojená litinová kamna.
Světlejší skvrny na zašedlých stěnách působí přízračně. Jako duchové. Jako by si šílená stařena vzala celé obydlí s sebou do hrobu.
Zdi ušmourané, ale žádné pavučiny.
Rozvířený prach škrábe v krku.
Evžen si odkašle.
Zarazí se divným dojmem nepřirozena.
Zatleská a už ví.
Není tu ozvěna.
Dotkne se stěny.
Zamrazení projede celým tělem.
Jako sáhnout na lepkavou kůži umrlce.
Zardousila čarodějka duši domu svými příšernými kouzly?
Prý zemřela ve spánku. Obklopena chladnou pustinou, nekonečným tichem, nehybnou nicotou, nedokázala nebo nechtěla se už probudit.
Zničila dům i sebe.
Dům je mrtvý.