Ex Libris Essentia

"Jsou příběhy psány podle našich životů nebo životy jsou řízeny napsanými příběhy? Jsem autorem nebo jeho postavou? Pokud je naše cesta vedena osudem pera, je náš osud už zapečeťen nebo dokáži přepsat poslední řádky? Jestliže jsem postavou, mohu potkat autora, toho, kdo mě stvořil? Jsou příběhy skutečné nebo jen zrcadlem něčí fantazie? Kdo jsem? Poznám to? Hrdina, vedlejší postava, záporák nebo autor?" obrys tučňáka v zamyšlení se odrážel od hladiny čírého jezírka pod hvězdnou oblohou. V dáli skočila ryba.
"Já..." začala tajemná postava.
"Najdi správnou knihu. Poslední knihu, která ti dá odpoveď. Poslední vlak domů. Pospěš, abys navždy nezůstala tučňákem."

"Ó, velký knihovníku, přivádím návštěvu." oznámil pan Kamínek s nečekanou proměnou v hlase.
"Ohoho, pojď dál, můj starý příteli, jak je to dlouho, co jsme spolu hodovali na přízračné rybě?"
"Už si ani nevzpomínám," zakroutil hlavou tučňák. "Události minulých životů mi ve vzpomínkách splývají. Mohou to být dva nebo i deset životů!"
"Jistě, už je to dávno. Přesto tě stále nazývám svým druhem, mým přítelem a bratrem. Tehdy jsi získal mé srdce... srdce, které stále třímáš ve svých křídlech."
"A mé srdce putuje v křídlech tvých."
Dva tučňáci k sobě přiťapkali a černými křídly obepnuli jeden druhého. Nepustili se dlouho.

"Tvým úkolem je uhodnout, kdo má rybu." zakvíkal se smutným pohledem pan Kamínek. Zvol moudře. Odhalíš-li toho, kdo má rybu, jedině pak můžeš vstoupit."

"Prosím," začal pirát. "To já tu rybu chytil. Já ji mám!"

"Přestaň lhát," řekl poslíček. "Pirát rybu nemá, mám ji já."

"Co to blábolíte za hlouposti," smál se stařec. "Poslíček je lstivá lasička, rybu u sebe nemá, všichni dobře ví, že rybu mám schovanou u sebe."

"Pouze jedna z postav má u sebe rybu, ostatní lžou. Ten, kdo má rybu, tak vždycky říká pravdu. Ti, co rybu nemají, samozřejmě neříkají pravdu. Kdo u sebe má rybu?"

Aby loď zůstala na místě a neodplula do vzdálených koutů lstivého moře, na jeho dno se pouští kotva. Tu lze spustit různými způsoby, ale mezi nejběžnější řešení patří hmotnost samotné kotvy a jejího řetězu. Loď je pak ponechána napospas závaží, které ji nechce pustit a brání ji, aby pokračovala ve své plavbě. Zabraňuje lodi brázdit nekonečné kraje vodních ploch, po čemž tolik touží.

Tajemná postava měla z obrazu lodi husí kůži. Měla pocit, že to vyobrazuje tučňáky knihovníky podobně. Slepičárna byla jejich kotvou, oni zase lodí. Lodí, která má svůj nejasný účel. Kdo však spustil kotvu, loď nebo někdo jiný?

"Držte se za mnou, prosím," odkvíkl si netrpělivě tučňák. "Na prohlídku budete mít čas později." Tajemná postava se přestala rozjímat nad pestrobarevnou paletou tučňáků, kteří okolo řadili knížky, utírali prach, zametali podlahu nebo si jen četli.
"Za normálních okolností bychom prošli těmito dveřmi..." pokračoval vedoucí tučňák. "Nicméně Koridor temných zítřků je momentálně využíván k jiným účelům. Jinými slovy, musíme to obejít. Následujte mne."
"Co se děje v Koridoru temných zítřků?"
"Většinou nic, urychluje pouze cestu odtud tam."
"Tak proč je zavřená?"
"Protože po velkém flámu Splašené ryby tam náš národ tradičně zahání následky svého běsnění. Opravdu toho nechcete být svědkem."

"...tady to máme," oprášil černými křídly pan Kamínek zaprášenou knihu. Tučňák nevypadal, že je na své jméno obzváště hrdý, nicméně mu tak říkali všichni. Problém moderní doby ve Slepičárně byl v tom, že se rapidně zvyšoval počet nových přírustků až stonásobně za jednu "liščí stopu". Na začátku tučňáci knihovníci zápasili o čas, aby zvládli zařadit každou nově příchozí knihu, nicméně nejistota z neúspěchu postupně opadala a neúnavné úsilí se stalo rutinou. Přesto se však obávali, že přijde den, kdy se něco pokazí, podobě jako kdysi. Tučňáci si přestali říkat pravými jmény a přezdívali se podle prvního slova, které dokázali přečíst.

Na hřbety starých knih dopadala záře slunečních paprsků. Z dálky byly slyšet kapky vody, které venku zanechal ranní déšť. Prach z polic se vzedmul, když kolem prošla tajemná postava zahalená v černé kápi. Její prsty jemně přejížděly po dokonale seřazených knihách. Zastavila se u knihy, kterou hledala. Pomalu ji začala vytahovat z police, když za sebou ucítila něčí přítomnost.
„Pokud dovolíte, váš čas na tomto místě ještě není u konce. Vraťte, prosím, knihu na své místo,“ ozval se hlas s knihovnickou profesionalitou. "Děkuji. Vítejte ve Slepičárně, na místě posledního odpočinku všech knih. A teď mě, prosím, následujte," oznámil tučňák prostě.

Ve tmě nehnutě existovaly čtyři kamenné dveře obrostlé mechem. Za nimi byly skryty čtyři prosté předměty - bronzová mince, zlatý brk, měděný klíč a stříbrná kniha. Ležely tam prostě. Nevykazovaly známky žádné činnosti. Nevydaly žádný zvuk. Uloženy v kryptě. Odděleny od sebe. Zamčeny a uvězněny. Jako by nebyly.

Společně s kouzelnými předměty zde byli zapečetěni jejich držitelé, kteří byli tímto odsouzeni nekonečné temnotě.
***
Uběhlo bezmála tisíc let, během nichž byly brány zavřené.
***
Pak temnotu prořízlo stříbrné světlo, pečeť byla zlomena a v prachu stál stín.
Budu tou první a poslední, co zhasne světlo jeho očí. Vyřkla ve svých myšlenkách slečna Verisová.

Slečna Verisová lokalizovala zdroj, odkud se neslo její jméno. Na předloktí jemně pulsoval symbol. Dotkla se ho. V tu chvíli se objevila stříbrná kniha a vtáhla Primm do sebe.
"No konečně," začala dívka. "Už jsem myslela, že mě budeš ignorovat věčnost."
"Proč?"
"Proč až teď?"
"Ano."
"Protože mě strážce meče k tobě nepustil. Zablokoval jakoukoliv komunikaci mezi tebou a mnou."
"Hmm... co se se mnou stalo? Jsem mrtvá?"
"Ne, hlupáčku. Žiješ. Nevím, jak dlouho bys přežila tam venku, ale tady jsi chráněna před tokem času. Mezitím můžeš cvičit... tady, připravila jsem ti návod."
"Omyly moderní drezury?"
"Lepší název mě nenapadl."

Nevěděla, kolik uběhlo času. Mohly to být hodiny, dny, týdny a klidně by tipovala i měsíc. Zjistila, na jakém místě občas dopadla kapka vody. Po čase tam vznikla louže, ze které se mohla napít. Už začala bláznit. Domnívala se, že ve tmě vidí stíny. Cítila, jak se jí vysmívají… ne vysmívají, jak ji chtějí obejmout. Pozřít.
„Pojďte ke mě. Pojďte. Obejměte mě. DRŽTE MĚ!“ zařvala. „Jsem jen vaše!“ dala se do pláče. Temnota ji sevřela ještě víc. Našla v ní útěchu. Stejně už je konec. Proč se neoddat temnotě. Zavřela oči. V tichu se rozléhal zvuk jejího jména. "Primm, Primm!"