Obchod s realitami

Slunce dávno zapadlo. Soudruh ministr spojů spal ve své prvorepublikové vile. Soudruh ředitel národního podniku Československá pošta se opíjel s kamarády z vojny.
V tajném podzemním vládním krytu bylo po večerce. Pracovníci podzemní pošty v hodnosti poštovního doručovatele už měli zákaz vycházení. Hana, Dana a Jana se ale plížily chodbou k oddělení telegrafistů, na rande s Vendou, Jendou a Čendou.
"Bloudíme."
"Ne, musíme-"
Ponurým tunelem najednou zazněl strašný výkřik následovaný děsivými ranami. Dívky strnuly.
Přes křizovatku chodeb bezhlasně proběhlo několik temných postav. Temnotu prořízl kužel světla z baterky a ozářil police plné policejních štítů, pendreků a ceduli "Sklad masážní techniky".

Ve skladu druhé roty poštovních doručovatelů prováděli doručovatelé sedmé čety údržbu techniky. K pilné práci hrál rozhlas po drátě. Zašlé betonové stěny odrážely něžný hlas Michala Davida.
Hana, Dana a Jana zasněně cídily náhradní poštovní schránky a nedovoleně si tiše špitaly.
"Už mi zbývá odsloužit jen tři roky, vrátím se k rodičům a přihlásím se na poštu u nás v Kostřihlavech," broukala Hana.
"Soudružka velitelka čety chce, abych podepsala tady v podzemí," přiznala Dana.
"To neber!"
"Nevezmu. Chci zase vidět slunce."
Jana zrudla:
"Mně zbývá rok. A venku chci zpívat s Michalem Davidem. Je to jeden z nejlepších tanečníků disco."

Sedmá četa doručovatelů se zařadila do pořadového tvaru až s doznívajícími tóny hymny z ochraptělého amplionu. Zatuchlý vzduch podzemí jako by zvuky pohlcoval.
Soudruh zástupce poštmistra stál na pódiu potaženém rudým plátnem. Hana, Dana a Jana nemohly spustit oči z jeho ostře řezaných rysů a atletické postavy v naškrobené modré uniformě. Líce se jim zardívaly vzrušením a skoro nevnímaly, co říká. Oči jim přeskakovaly z jeho tváře na jeho portrét na velkém plakátu za pódiem.
"...nedostatky v zásobování razítkovou barvou odstraníme," hřímal. "Ptačího zobu pro poštovní holuby bude opět dostatek!"
Nikdo tehdy netušil, že to byla jen slavná poslední slova.

"ČSÚ není jedinou organizací, která bojuje s omezením svého rozpočtu. Významným problémům čelí obecní rozpočty. Například v Nymburce se vedení města rozhodlo celý rozpočet vynaložit na pořízení jediného uměleckého díla, což je skoro tak pitomé jako řízení našeho úřadu," kvitovala pobaveně místopředsedkyně ČSÚ Háta Ospalá.
Na tradičním místě u Plivacího kamene má být vztyčena socha paní Havránkové, zachránkyně světa před zombie apokalypsou, z růžového diamantu za miliardu korun.
Autor památníku Vincenc Magúš zhodnotil těžkosti zjištěné už u předběžné studie díla:
"Boha jeho, aj ten šibnutý lúčomet som vystihol, ale najradšej by som tej babke ucho urezal, to sa mi [-cenzurováno-]."

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
"Stále se cítím nesvá z toho, že si autor Vzpomínkek na stříbrné chvíle vybral pro drabble jako hrdinky zrovna nás dvě."
"Inu to já jsem spíš nesvá z toho, co nás čeká," vyhrkla paní Vonásková. "I když vy alespoň budete mít lehkou a navíc hrdinskou smrt."
"Netrapte se tím, vy to zvládnete. Mě mnohem víc štve, že v těch Vzpomínkách se o nás píše jako o drbnách. To bych si vyprosila."
"No a mně zase vadí, že ta drabble nejsou napsané lépe."
"Máte pravdu!"
"Ale myšlenka na smrt je horší. Prý poslední zhasne."

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?" zeptal se malý Lojzík Beránek v dokonalé nápodobě intonace paní Vonáskové.
Obě dámy se zasmály.
Slavnost byla velkolepá. Lidé zaplnili Kostelní náměstí a házeli růže na létající talíře alaberanské invazní flotily. Chvíle odletu se blížila. Alaberani se také usmívali a mávali.
Guru Procházka stál s Emilem Kovářem, vedoucím Jasmínové cukrárny, u admirálského talíře a důrazně něco vysvětloval všem okolo. Asi aby si myli ruce a zdravili starší lidi.
Ovšem létající talíř malého Lojzíka Beránka byl bezpečně zaparkován na dvorku paní Vonáskové.
"Nadšeně ráduji rád zůstanu," vztáhl k dámám ruce a poprosil: "Držte mě!"

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?" zeptal se guru Procházka.
"Ano, tohle prvotní hnízdo jsme tenkrát našly s paní Vonáskovou."
Stiskl rty a pevněji sevřel velkorážní pušku. Paní Havránková zdvihla alaberanský paprskomet.
"Trápilo ji, že zombie apokalypsu způsobil její synovec Mirek voodoo rituálem kvůli odpočtu DPH. Bude ráda, až to ukončíme."
Přikývl a vykročil. Duch paní Vonáskové se neviděn vznášel za nimi.
Zombie nepozdravily a zaútočily. Zaduněly výstřely. Padly všechny.
"A je to," klesla k zemi s úsměvem ve tváři. Zemřela, než k ní guru Procházka doběhl.
Ozvěna výstřelů utichala, ale duch paní Vonáskové stále slyšel hluk. Hluk ticha.

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
"Obyčejný visací zámek. Utržený z řetězu. Čekala bych nějaké závory, bezpečnostní mříže..."
Paní Vonásková lehce strčila do dveří. Se zaskřípěním se otevřely. Světla jejich baterek padla na obrovský nápis PUNK IS NOT DEAD.
"Ponk je nemrtvý? Truhlářský ponk?" obrátila se nevěřícně na paní Havránkovou, která anglicky rozuměla lépe.
"Možná říkají zombiím ponk," usoudila paní Havránková, "protože jsou nemrtvé jako stůl."
"A ponk nebo punk?"
"Nevím. Soustřeďme se na úkol."
Potichu se přibližovaly k hnízdu zombií.
"Teď tiše."
Opatrně překračovaly hromady holínek s ohrnutými okraji a ožvýkané kohoutí hnáty.
"Nikde nikdo, ani známka punku!"

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
"To byla zázračná záchrana na poslední chvíli."
Obě se uznale zadívaly na malého Lojzíka Beránka.
"Bez vašich pletacích jehlic místo řadící páky bych pilotovat nedokázal," řekl paní Vonáskové.
"Jak to, že najednou mluvíš česky bez chyb?" podivila se paní Havránková.
"Celou dobu jsem si dělal legraci," vysvětlil. "Ale ne z vás, jen z guru Procházky. On si totiž nemyje ruce a nezdraví starší lidi. Žertování na Alaberanu milujeme. Vždyť víte, že když jsme se poprvé potkali, mluvil jsem správně: namalujte mi beránka, namalujte mi člověky, namalujte mi svět, namalujte mi čerstvě nařezané kočičky."

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
"Dala jste do ní moc kakaa."
Elvisovi a Vilémovi Čokovi evidentně nadbytek kakaa nevadil a cpali se.
Malý Lojzík Beránek se zručně proplétal mezi třemi volanty létajícího talíře a na bábovku čas neměl.
"Víte," zašeptala paní Vonásková, "že se bude chtít pan Přeslý vrátit na Alaberan, to jsem tušila. Ale proč s ním letí ten chuligán?"
"Ten neví, co dělá," mávla rukou paní Havránková.
Malý Lojzík Beránek se zamračil.
Obě dámy by asi sdílely jeho neklid, kdyby tušily, že to, čím si Vilém Čok začal bubnovat o palubní desku, je ulomená řadící páka.