Obchod s realitami

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
"Víc než to zpoždění mi vadí nesmyslné důvody, kterými to České dráhy omlouvají," hudrovala zlostně paní Havránková.
Nádražní rozhlas se znova rozchraplal: "Osobní vlak číslo 731 nemůže opustit stanici Nymburk, protože meteorické deště poškodily první kolej."
"Přesně jak říkáte," souhlasila paní Vonásková.
"A další, poslouchejte! To jsem zvědavá."
"...z důvodu zombie apokalypsy."
"...z důvodu tektonické aktivity na druhé koleji."
"...protože čeká na přípoj z Kopidlna."
"...protože vědma Stehlíková uřkla strojvůdce."
"...z důvodu invaze z Aldebaranu."
"Snad z Alaberanu," pozastavila se nad hlášením paní Vonásková.
"...protože topič nemůže přikládat, sedí nám ježek v peci."

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
"Další invaze z Alaberanu? To je snad déjà vu!"
"Cože to?" zarazil cizí termín paní Vonáskovou.
Do dveří Jasmínové cukrárny vstoupil metr vysoký zelený pumprlík s tykadly, v opalizujícím skafandu a s paprskometem v rukou.
"Zaveďte mě k vašemu vůdci," přistoupil mimozemšťan k pultu.
"Vedoucí odjel do Hradce pro nábojové pásy do kulometu, bude tu až zítra," usmála se omluvně brigádnice Jiřinka.
"Aha, tak to se omlouvám, nashledanou," zasalutoval mimozemšťan a vyšel z cukrárny.
"Příjemní lidé, tihle Alaberani," řekla paní Havránková.
"Ano, stejně jako náš Lojzík Beránek. To je také taková tichá voda."

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
"Záhadnější téma na drabble jsem ještě neviděla, paní Vonásková."
Obě dámy chmurně hleděly na papír, který Alois Beránek držel v napřažených rukou.
Temporalita metafory aneb Časovost estetického znaku, v post-Zuskovských interpretacích
Maličký mimozemšťan smutně kroutil hlavou, že on za to nemůže.
"Ale ne, vzpomeňte si na to, co tehdy vymyslel guru Procházka, to bylo snad ještě horší," rozjasnila se paní Vonásková.
"Vím. To se tahal s tou rajdou účetní z pivovaru v Kopidlnu, že? Pořád nevím, co to přesně znamenalo a co tím myslel, asi nějakou sviňačinku. Jak to bylo? Retenční schopnost sladu."

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
"Na to, že je vaše vnučka drzá štěkna, se jí to moc povedlo," listovala zaujatě kronikou klanu Vonásků. "Netušila jsem, že jste bývala jeřábnicí v Gran Chacu."
"Také kuchařkou na malajské pirátské lodi. Připadám si jako černá ovce rodiny," začervenala se paní Vonásková.
"Vy? Váš švagr rozkradl štěpný materiál pro ruskou jadernou ponorku, vinou vaší neteře vyhynuli poslední delfínovci, vaše druhá neteř je fuchtle, kterou nesnáším, váš synovec možná může za zombie apokalypsu v Nymburce..."
"Inu..."
"Možná jste černá ovce. Ale podívejte se na to v souvislostech. Jste černá ovce a bílá vrána."

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
Guru Procházka s obavami čekal na její reakci. Malý Alois Beránek plakal, slzy jako hráchy na zelených lících.
"Moc hezký pohřeb, takový neokázalý," uznala. Guru Procházka si oddechl.
I hrob paní Vonáskové byl neokázalý. Paní Havránková neplakala, ale jako by se v ní něco zlomilo.
"Promiňte, že jsem vás obvinila z její vraždy. Ta dechovka, víte..."
"Vazební věznice není tak hrozná," zalhal nepřesvědčivě. A zopakoval, co předtím vypověděl do protokolu:
"Byla to nehoda. Varoval jsem ji, bohužel mě neposlechla. Vyčerpání z luštění křížovky ve Vlastě po lekci mentální gymnastiky je neslučitelné se životem."

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
"Haló, můžete prosím mluvit hlasitěji, paní Vonásková?"
"Promiňte, zkusím to. Guru Procházka mi zakázal nosit moje nátepníčky. Trpěla jsem, víte? A vůbec, proč jste vlastně nebyla na poslední lekci?"
"Nemám na mentální gymnastiku teď čas, starám se o vnučky neteři, rozvádí se s tím hejlem z Hradce."
"A nemluvila jste ted aspoň někdy nedávno s guru Procházkou? Bojím se, že se zbláznil."
"Nemluvila. Pročpak, pro pána?"
"Třeba ta divná hudba, co nám pořád při mentální gymnastice pouští."
"Jaká? Vždyť minule krásně hrály Kroky Františka Janečka."
"Nejhorší písničku té flundry Majerové, Vrásky z lásky."

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
Ta však zcela netypicky ztratila řeč.
Do dveří Jasmínové cukrárny vstoupil metr vysoký zelený pumprlík s tykadly, v opalizujícím skafandu a s velkým náčrtníkem a pastelkami v rukou.
"Namalujte mi beránka," řekl mimozemšťan s širokým úsměvem a několika kroky pokročil k pultu.
"Invaze z Alaberanu," vyjekla paní Vonásková.
Brigádnice Jiřinka plavným pohybem vytáhla z pod pultu velkorážní pušku a dvakrát vystřelila.
Dvě ramenaté zombie, které pronásledovaly malého mimozemšťana do cukrárny, padly dunivě k zemi s ustřelenými hlavami.
"Namaluj mi beránka," opakoval mimozemšťan bez zachvění.
"Namaluj mi slunéčko. Namaluj mi člověky. Namaluj mi svět."

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
Duch paní Havránkové se zachmuřil.
"Vyvádí jako šílená. Přesně toho jsem se bála. Vždycky byla taková."
Duch paní Vonáskové přikyvoval.
"Vy jste to přeci říkala už při pohřbu."
"To muselo být jasné každému. Nejhorší štětka z městečka a oni ji pohřbí na zrušený hřbitov. To nemohlo dělat dobrotu."
"Možná byla chyba, že jsme nechali guru Procházku v sedmnáctém roce vymítat všechny ty zlé duchy po zombie apokalypse v Nymburce."
"Asi ano. Pak tu zbyli jen usedlí a spořádaní lidé, teda duchové, ženatí nebo vdovci, a pro tu flundru tu nezůstal jediný svobodný duch."

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
Paní Havránková vzala zbraň do ruky.
"Makarov devítka. Ty jsme měli v šedesátém třetím u letectva."
Zkušeně zbraň rozebrala a začala ji čistit. Povzdechla si, vytáhla z kabelky olej, aby ji namazala.
"Musíte se o ni starat."
Paní Vonásková sáhla do kabelky ještě pro dvě elegantní Beretty a samopal Uzi.
Stolky v Jasmínové cukrárně jsou malé, takže musela Vzpomínky na stříbrné chvíle napřed položit na židličku vedle sebe, aby se kniha nezašpinila.
Usměvavá brigádnice Jiřinka, která přinášela dva punčové řezy a dvě vídeňské kávy, se blýskla svou středoškolskou latinou:
"Inter arma silent musae."

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
"Nečte se to špatně, taková romantická limonáda, ale nic moc se tam neděje. Memoáry nějakého nudného ouřady."
"Zvláštní, ve Vlastě to chválili. Mohu nakouknout, prosím vás?"
Paní Havránková pečlivě knihu založila, než ji podala paní Vonáskové. Ta ji otevřela někde v půli.
Přicházel jsem na domluvené místo schůzky, růže v ruce, a najednou jdou proti mně paní Havránková s paní Vonáskovou, dvě nejhorší drbny z městečka. Ach jo, člověk jede na rande až do Hradce, aby ho nikdo neviděl, a teď tohle nadělení.
Paní Vonásková od knihy prudce vzhlédla.
"Čí vzpomínky to jsou?"