Obchod s realitami

"Holky, tomu neuvěřite," vešla Blaža do společné ložnice uklízeček. "Budeme tu mit svatbu."
"Ale to my víme," namítla Hana, "soudruh vedoucí ostrahy si bere tu zdravotní sestru."
"To taky, ale ještě si soudruh poštmistr bude brat pani Mračkovou z kantyny."
"Cože!?" vyjekly všechny.
"Holky, za tim něco je, to neni jen tak," zarazila se Ruža.
"To neviš všecko. On pry předtim požadal o ruku naši pani Vranovu."
"No a co se stalo?"
"Poslala ho do hajzlu, pry doslova."
"A paní Mráčková?"
"Ta řekla jo."
"Za tím něco je, holky, za tím něco je!"
"Proč, pro někoho odpad, pro jiného poklad."

"Duchu, jsi tu? Duchu, ozvi se mi!"
"P-o-l-i-b s-i p-"
"Hele, na tohle nemám čas. Potřebuji pomoc, všechno se hroutí."
"Najednou potřebuješ pomoc ode mě?"
"Ano. Netěší mě to."
"Deset procent lidí zavři do gulagu, pět procent postřílej. A hotovo, všechno bude v pořádku."
"Nechci se dostat do pekla."
"To bys koukal, jak si mě tady váží."
"Tohle nechci."
"Ne? U nás v Gruzii máme přísloví, že včely do dlaní nepochytáš."
"Nechápu, co to znamená."
"NDR, Československo, Polsko, všechno ti proklouzlo mezi prsty."
"Jsou pryč."
"Pořád ale můžeš uspět ty, i když SSSR padne."
"Jak?"
"Budou ti děkovat za svobodu."

Hana, Dana a Jana usilovně drhly kuchyňského robota.
"Pomáhám v kuchyni ráda," řekla Jana. "Ale když je to za trest, tak mi to připadá jako... Jako robota." Usmála se na robota před sebou, spokojená s vlastním vtipem.
"Není to robota, ale brigáda," namítla Dana.
"Soudruh předseda SSM říkal, že když uděláme brigádu, tak... Já to vlastně nepochopila."
"Já jo," řekla klidně Jana. "To, že jsem brečela, byla bota. A tohle trest. Robota."
"Žádná bota, cítily jsme to stejně, i holky z Karviné."
"Bota."
"Ruža je z Třinca." Družně se rozesmály.
Pak už se jen střídalo "bota" a "robota". "Bota." "Robota."

"Tohle že je španělsky ptaček? Je to tvrde jak štalverk," prskala Blaža.
"To neni ptaček, ale brontosaur," přitakávala Boža.
"Možna nějaky praptak," zasmála se Ruža.
Hana, Dana a Jana se v jídle také jen rýpaly. Styděly se, že poslouchaly za dveřmi výslechové místnosti.
"Paní Mráčková je nemocná, kdo ví, kdo vařil."
Jana se najednou usedavě rozplakala. Odstrčila talíř a položila si hlavu na zkřížené ruce.
"Nevydržím to tady," vzlykala zdušeně. "Taky bych chtěla vidět Španělsko a jíst španělské ptáčky tam. Nebo třeba Kilimandžáro. Zdenda utekl kamsi do Ameriky a my tady všichni pod zemí jenom pomaluj hnijeme jako živé fosílie."

S agentem Syslem to vypadalo špatně.
Do výslechové místnosti vplula soudružka vrchní kulturní referentka, dáma v nejlepších letech, navoněná nejlepší sovětskou voňavkou.
S dramatickým výkřikem "Zdeníčku, zase mi tě chtějí zabít" agenta Sysla majetnicky objala kolem ramen.
"Navíc jsi žigólo," chlívácky zamrkal soudruh Studnička.
"Nechcete mě raději zabít rovnou?" poprosil rezignovaně agent Sysel.
Do místnosti napochodovali agent Jezevec a agent Rosomák v potápěčských skafandrech se samopaly v rukou.
"Toho muže si odvedeme s sebou."
"Ne."
"Ne!"
Agent Jezevec hodil na stůl tlustý svazek stodolarovek.
"Ale jo!"
"Tak, soudružko nástěnkářko," usmál se soudruh Studnička, "můžete připravit výstavku o opeře Prodaný ženich."

Člen závodní stráže ostrahy tajného vládního krytu soudruh Studnička praštil pendrekem do stolu a zařval vyděšenému agentu Syslovi do tváře:
"Tohle už přesahuje všechny meze!"
"Ale já jsem..."
Další rána pendrekem do stolu.
"Já tady vedu evidenci. A vy jste mrtvý, soudruhu. Utlučen u výslechu, tady to máme napsané. Tak jak to, že se mi tu producírujete po chodbě v tanku?"
"Ale..."
"Mlčet! Teď projevujete bezmeznou ochotu vypovídat, co?"
"Bezmeznou co?"
"Nebuďte drzý. Vaše drzost přesahuje všechny meze. Jste mrtvý, nebo ne?"
Agent Sysel si povzdechl a zalhal:
"To jsem nebyl já."
"Taková drzost! To už přesahuje i mez bezmeznosti."

Hana, Dana a Jana s uspokojením hleděly na kýčovitý obří betonový květináč s bujně trčícím tchýniným jazykem. Rumiště za ním téměř nebylo vidět.
Mára, Jára a Míra neskrývali obdiv.
V tu chvíli se ozvala strašlivá rána, celá stěna se sesypala a květináč pohřbila. Ve zdi zela obrovská díra.
Z ní vyjeveně hleděl...
"To je přece Zdenda!" vykřikla Hana.
"Nejsem Zdenda," odmítl Zdenda, "jsem agent Sysel."
Prach opadl a odhalil tank, mířící hlavní do chodby.
"Útok, nahlaste útok," volal Jára.
"Ale žádný útok, co blázníte?" polekal se agent Sysel. "Havaroval jsem. Dostal jsem ho za úkol jen přivézt. Obyčejná manipulační jízda."

Hana, Dana a Jana drhly jídelnu a kuchyni. Do dveří nakoukl nosatý třicátník a houkl:
"Blaža, Boža a Ruža tady nejsou?"
"Uklízejí radarovou místnost," vysvětlila Hana.
"To je škoda. A vy jste místo nich?"
"My jsme k nim, ne místo nich, rekvalifikujeme se na uklízečky," usmála se Jana.
"Já jsem Mára, z Údržby. S Járou a Mírou opravujeme vzduchotechniku a vysypalo se to, potřebujeme pomoct uklidit."
"Jdeme, holky."
"Tohle je výbuch!" zděsila se Dana.
Mára, Jára a Míra stydlivě klopili oči k hromadě stavebního rumu na zemi.
Jana rozhodla:
"Tohle neuklidíme, ale schováme. Postavíme před to ten obrovský tchýnin jazyk."

Uprostřed Schwarzwaldu jsou laboratoře pobočky Ústavu vysokých energií Maxe Plancka. Pracují v režimu striktního utajení, benevolentně ignorovány veřejností a policií, kteří si myslí, že se tam vyvíjí jaderné zbraně.
Uvnitř ale operují agenti Tristera.
Agent Jezevec dopravil Zdendovo tělo až na laboratorní stůl.
"Třetí úroveň stáze?" zeptal se agent Pásovec, tibetský mnich a profesor mineralogie.
"Přinejmenším."
"Dobrá," ucedil odhodlaně a vytáhl z rukávu pevně uzavřenou fiólu.
"Povzbuzující lektvar sekty Rjó destilovaný z japonských mišpulí," vysvětlil, odlomil opatrně víčko a nápoj vypil.
Pak Zdendovi vlepil strašlivou facku.
Zdenda se rozkašlal a otevřel oči.
Agent Pásovec spokojeně vysvětlil:
"Šok obnovil energetický tok."

Paní Vránová nesnášela tři věci. Komunisty, alkohol a smrad cibule. To první v tajném vládním krytu raději neříkala. Alkohol proto, že ji kvůli chlastání vyhodili ze studia medicíny. Cibuli jen tak.
Nové dívky si rychle oblíbila. Na obyčejné poštačky byly šikovné a ochotné. Jen to věčné "Soudružko Vránová!"
"Soudružko Vránová," nakoukla rozpačitě Dana do jejího kumbálu. "Můžete se jít na něco podívat?"
Dana ji vedla chodbou ke kotelně, odkud se neslo žaluplným rozkolísaným basem:
"Oj, duše bolí, duše se trápí, oj, pole širé, řeko hluboká..."
"Neboj, to je sovětský poradce. Ožírá se vodkou a zajídá cibulí. Hnus! Nesnáším smrad cibule!"