DMD Bonus č. 3 pro 9. 4. 2023.

It was a battle. It was a dance. It was a performance. With a gymnast's grace, she flipped backwards in a flick, narrowly dodging the whirlwind of blades that was her opponent. She pounced forward in a counterattack, which he blocked. She recovered just in time to somersault up and over her foe's sliding tackle. At the apex, she grabbed him, flipping the massive body. Electricity arced as the giant robot slammed into the cage around the arena.
She allowed herself a moment to savour the victory, the cheers of the crowd.
She disconnected the interface.
Back to the wheelchair.

Letím na koštěti. Je to příjemné. Vítr si hraje s mými vlasy. Cítím, jak jsou dlouhé, jejich tíhu na zádech. Musíme je mít až někam po zadek.
Ohlédnu se po nich. A pak dopředu. Co to? Břicho?
Přistávám. Potkávám se s mužem. Zářivě modré oči. Měl Libericu?
Běsní. Vymlouvám se. Běsní dál.
Odstrčí mě. Spadnu. Bolest. Rodím. Křičím. Hodně křičím.

Zamrkám. Nerodím. Vize končí. Jsem se svými přáteli v čajovně u vodní dýmky. Nohy mám roztažené. Všichni jsou mimo, všichni mají své vize.
"Měl jsem vizi, že čekám dítě. S někým modrookým. Ale ten mi pak ublíží a začnu rodit."

"Včera jsem byl na koncertu Ortelu," hlásil Vincenc spokojeně.
Klaudie se zatvářila pohoršeně. "To jsou přece náckové! To ti nevadí je podporovat?"
Vincenc se zašklebil. "No, já bych neřekl, že jsem je tak úplně podporoval. Jsem nejdřív zařval Antifa, ale to po mně jen blbě čuměli. Tak jsem zkusil "Radek Banga na hrad," to mi konečně jeden zkusil dát do držky, a potom se na mě vrhli úplně všichni včetně kapely."
"A jak to dopadlo?" ptal se Felix zaujatě.
"Nahovno, koncert museli zrušit, ale dobrá třičtvrtina zdrhla, než jsem se k nim propracoval. Dneska už ty náglové taky nic nevydržej."

Calico Jack konsent prostě nechápal. A už vůbec mu nedocházelo, že pokud si s někým chce vyrazit, má to řešit přímo s dotyčným a ne krucinál s jeho manželem.

„No tak, Ede, nikdy jsi neměl problém se podělit...“
„Jo, protože jsme byli mladí, blbí a dost často i sjetí, Jacku.“
„Kdežto teď seš vyzrálej génius a zaručeně čistej, co? A Bellu si půjčujete s tím tvým nafintěným kohoutem.“
„Jmenuje se Izzy, ty kreténe,“ zařval Ed, ale protože byl zaručeně čistý, vyzrálý génius, nevrhl se na Jacka.
„Vypadni,“ řekl jenom.
„Dobrá, si počkám, koho z vás ten spořádanej život znudí prvního.“

To si tak kdysi nějaký bohatý holandský měšťan poručil: "Namaluj mi svět!" A starý mistr vzal štětec a pustil se do díla.

Namaloval zelený polder mezi kanály, ve kterých se odráží vysoké nebe, a na tom polderu namaloval husy, desítky hnědých husí, pak namaloval statek z červených cihel s vysokým komínem a střechou z rákosových došků a u toho statku koníka a pasoucí se ovce s jehňaty a v dálce přimaloval větrný mlýn nebo radši dva, protože bez mlýnů by to nebylo Nizozemí.

A nebudete mi to věřit, ale Holandsko dodnes vypadá stejně, jako ten svět z obrazů starých mistrů.

Kdysi věřil, že integrita znamená rigiditu.
Tradice byla pevnou zdí, o kterou se dalo opřít, dlážděnou cestou, po níž se dalo dojít k cíli
Hranice zákona, vykládané generacemi, znamenaly, že vlastně nebylo potřeba ani tolik myslet.
Jenže když k vám promluví Bezvěký, začnou se lidské hlasy zdát nicotné.
Bůh, kterého znal od dětství, je najednou opět neznámý.
Nalinkovaná cesta se ztrácí v nejistotě nového (slepého) pohledu.
Najednou nejde, než promýšlet.
Dál už bude vykládat sám.
Z myšlenkových směrů, které si nikdy nepředstavoval.
Lidem, s nimiž si nedokázal představit interakci, nežto společné téma.
Bude vším všem - i kdyby se zdál bláznem.

„To bylo před 3000 tisící lety. Také jsem tam byl," řekl Elrond a sám pro sebe překvapeně konstatoval, že už se mu při vzpomínce na tu dobu nehrnou do očí slzy.
Při tom zjištění mu oči přece jen zvlhly. Vrátil se ve vzpomínkách na úplný začátek a přehrával si je postupně v hlavě. Toho, komu patřily, nepoznával. Najednou na něj padla tíha dlouhého života, kterou je poctil Eru Ilúvatar, a zachtělo se mu odjet na západ.
„Mistře Elronde, děje se něco?" zašeptal Erestor sedící po jeho pravici.
Elrond jen zavrtěl hlavou a zamáčkl slzy, než se stihly rozutéct po tváři.

Marie byla zapřísáhlá komunistka. Když se poznali, ještě se do toho úplně neponořila, ale když se vzali a narodil se jim syn, něco se změnilo.
"Tvou ženu má každý rád, soudruhu." Říkali mu. Vždycky se nad tím pousmál, protože kdo ze soudruhů by Marii - krásnou, chytrou a pro věc a stranu zapálenou Marii - nemiloval?
Párkrát ji někdo, to když už se padesátá léta přehoupla v šedesátá, miloval doslova a do písmene. Pak jim synek zemřel, přišla normalizace a Marie se zase změnila. Ztvrdla, zešedla, zhrubla. Zfanatizovala. A čím víc ji soudruzi milovali, tím méně lásky k ní cítil sám Česťa.

„Vítku, víš, co je nového?“ zastavil chlapce čeledín Matěj.
„Máří tě zas hubovala, že moc jíš,“ rozesmál se Vítek.
„Kdepak,“ ušklíbl se čeledín, „to ví každý v kraji. Ale máme návštěvu. Vzácnou,“ tajuplně šeptá.
„Kdo by to mohl být, teď, když se chystáme odjet na sněm?“ přemýšlí nahlas Vítek.
„Však uvidíš… budeš mít radost,“ dodává Matěj.
Vítek pospíchá do hradní kuchyně. Tam se ví všechno.
Otvírá dveře a slyší bujarý smích… Ne, to není možné. To se směje i Máří. Nahlas!
Vítek zavýskne. „Bratře Bartoši, vítej. Ty umíš tak poutavě vyprávět, člověk vidí svět, jako by se díval na obraz.“