DMD Bonus č. 3 pro 9. 4. 2023.

„Slečna Sternová. Judita,“ představil ji Franz. „Tohle je Maëlle.“
Vysoká světlovláska s očima plnýma hvězd se usmála. „Teď se jmenuji Violetta.“
„S tebou aby si člověk nosil notes,“ zabručel některý z členů společnosti. „Maëlle, Vivien, Viktorie. Tak už si jedno sakra vyber.“
„My s fantazií,“ odvětila ostře a na setinu vteřiny odtrhla pohled od Juditina, „si jiná jména můžeme dovolit. Máme svobodného ducha. A byl to Viktor, mimochodem.“
„Těší mě,“ pípla Judita. Nevnímala nikoho jiného. Jako by spolu byly samy.
Vzala ji za ruku. Její srdce explodovalo. „Třeba mi pomůžeš vybrat nějaké další. Nebo já tobě.“
Ach, Violetto! Violetto! Violetto!

Vyrůstal na Lothalu bez znalostí historie. O Klonových válkách mezi Separitsty a Republikou nevěděl nic. Ezra Bridger znal jen Impérium, nezažil opravdovou svobodu bez útlaku. Narodil se roky po pádu Jediů.
„Chci ti něco ukázat, Ezro. Zavři oči.“
Udělal, co Kanan chtěl.
„Soustřeď se na Sílu… a uvidíš.“

Viděl, ano. Viděl chlapce mladšího, než byl on sám, a jeho mistryni. Zahlédl střípky z padawanova výcviku v chrámu Jediů. Scény se míhaly rychle a pak… uslyšel hlas.
„Uteč! Uteč, Calebe!“
Ezra otevřel oči.
„Co to…? Čí vzpomínky…?“
„… to jsou?“ Kananův hlas zněl vzdáleně. „Moje… ukázal jsem ti minulost, Klonové války, Ezro.“

„Hej, nemáte být na Macbethovi?“ křikla Lily za Edwardem, který v půl osmé večer spěchal chodbou k výtahu a společně se Siriusem převážel pacienta na sál.
Výmluvně pokrčil rameny.

***

„Tlak klesá.“
„Brutálně to krvácí. Sání.“
„Pouštím plazmu a negativní nulu.“
„Do prdele, jaterní žíla v hajzlu.“
„Tachykardie 140. Upadá do šoku.“
„Svorku a nový šití. Hedvábí nulku.“
„Tlak 60/40. Komory půjdou do fibrilace.“
Edward se očima tázavě opřel do Siriuse, který soustředěně pracoval s jehelcem.
„Dvě minuty, zlato. Víc nepotřebuju.“
„Stačí ti dvě minuty, Ede?“ zachechtal se Moody.
„Fibrilace. Máš minutu, hvězdičko.“
„Sakra, že jsme radši nešli do toho divadla.“

It's dark. Something is touching your leg. Something is hurting your arm.
It's dark. A familiar but strange voice is whispering. But the only thing you can hear is the ringing in your ears. You are shaking. You are trying to fight back.
It's dark. You close your eyes, wanting to disappear.

They woke up drenched in sweat. They were breathing heavily, trying to ground themselves. The clock was eerily counting seconds as they were recounting the horrors they just went through. It felt real. But they knew these weren't their memories. Tick, tock, tick, tock, tick- or were they?

Mlčí.
V očích se jí zračí obavy, sedí tiše v rohu místnosti.
Žena křičí, nejdříve správně, hrdelním tónem, který svědčí o správném postupu. Jenže pak se tónina mění, zvyšuje.
Freja jí ohmatává břicho.
„Dítě tam není dobře.“
Žena na ni vyděšeně zírá. Čte její nevyslovenou otázku.
„Zkusím mu pomoci se tam správně natočit,“ uklidňuje ji.
Mlčky pracuje, pomáhá miminku sestoupit do pánve.
Porod trvá ještě mnoho hodin. Frejina starostlivá vráska mezi obočím se ale pomalu vyhlazuje.
„Dnes jsi byla nemluvná,“ říká tiše její učednice Deanna, když je po všem.
„U těžkých porodů toho nikdy moc nenamluvím. A ticho navíc pomáhá.“

„Svorku!“ Profesor Grübner dostal nástroj do ruky, sotva to dořekl. „Tohle mám na slečně Krásové rád,“ pousmál se na asistujícího Pavla Kiliána. „Kouká lékařům pod ruce a přesně odhadne další postup. Lepší operační sestru tady nenajdete.“
„Škoda, že slečna Krásová nedokončila medicínu,“ kývl mladý doktor a skoro ji při tom propaloval pohledem. „Byla by z ní vynikající lékařka.“
Toninka dělala, že nevidí a neslyší. Raději připravila šití. Operace bude za chvíli u konce.
„Třeba se po válce vrátíte,“ obrátil se na ni laskavě profesor.
„Myslím, že ne.“ Malovala si pro sebe jinou budoucnost, jiný svět než nemocnici. Jednou, po válce…

Porada skončila a důstojníci se začali pomalu rozcházet.
„Moment, poručíku,“ zastavil generál von Klinkerhofen poručíka Grubera, když se chystal opustit místnost spolu s ostatními. „Chystám se uspořádat menší vánoční večírek pro důstojníky z okolních posádek a rád bych vás požádal o pomoc.“
„S největší radostí, generále,“ souhlasil nadšeně oslovený a hned začal plánovat: „Zamluvím Reného podnik, zařídím, aby bylo dost občerstvení, …“
„Jistě, jistě, to bude skvělé,“ přerušil ho generál. „Ale měl jsem na mysli něco jiného. Představoval bych si něco podobného jako vaše loňské číslo. Na to, jak jste imitoval Gretu Garbo, nikdo, kdo tam tenkrát byl, do smrti nezapomene.“

Newton líně ležel v posteli Jasmínového loubí a vzpomínal jak před pár dny slíbil před Bohem i rodinami, že bude Anatému ctít a milovat po zbytek svého života.
Z rozjímání ho vytrhly hlasy pod oknem. Hlasy si nejspíš neuvědomovaly, že v létě bývá okno otevřené, jinak by mluvily tišeji.
„Zaklepu já, jsem vůdce této bandy,“ pronesl důležitě Adam.
„Ne, zaklepu já, protože jsem nejchytřejší,“ kontroval mu Wensleydale.
„To možná si, ale já jsem nejhbitější a zaklepu dřív,“ ozval se Brian.
„A co když zaklepu já?“ zeptala se posměšně Pepřenka.
„Ale ty jsi holka!“
„A vy se chováte jako zamilovaní oslové.“

Překrmení svátečním spánkem do hodin poledních, do jasného slunka, trochu moc vyhřátí v peřinách.
Usazení u svých koníčků, nerušeni v poslechu, kočku na klíně, spokojeně se dělící o prostor v sametovém klidu před půlnocí.
Rychlým krokem na výpravu s otevřenýma očima v čerstvém vzduchu nového jara či doprovázeni desítkami příběhů v podzimním mrholení.
Byli jsme to vůbec my? Budeme to zase my?
Vždyť to není dávno. A přesto je tenké vlákno vazby na naše stará já skoro neviditelné.
Postavili jsme si do cesty dva nové maličké životy.
Přiznat si, že vlastně trochu litujeme, je úplně fér. Přestože bychom nevolili jinak.

Keď Marán dopovedala legendu o duchovej moci, Filip stále nechápal. Skúšal myslieť ako Imaí, ale moc mu to nešlo. Jakože duch nasadol do vlaku a vystúpil na konečnej zastávke? Jaký má duch súvis s tým, že sú tí dvaja chlapi v nemocnici? Posadol ich?
Taká mentálna gymnastika pred večerou... Skúsi to tadšej po starom. Prakticky.
"Marán, jak vieš, že sa duch oslobodil? Nemohol ten vlak proste len..ja neviem.. zničiť alebo tak?"
Marán si vzdychla a začala mu vysvetľovat ako malému.
"Duch má moc zmeniť svet."
"A to znamená...?"
Marán odrhnula trs trávy vedľa nich. Pod ním boli železničné pražce.