DMD č. 13. pro 13. 4. 2023. Téma: Tichá voda

“Jakouže vodu?”
“Tichou,” řekl si Arthur a bezradně kapal na podlahu. V pozadí ječela paní Szysyko-Bohusz.
“Půjdu si s ní promluvit,” zvedl se ze sedadla Martin. “Určitě ses jenom přeslechl.”
Za pár vteřin křik na moment utichl. Pak se zvedl znovu, ještě hlasitější. “Tíííchou!”
Martin se vrátil a uraženě si zase sednul. Ze štítku čepice mu crčelo.
“Nemám tušení, co po mě chce.”
Douglas se ušklíbnul. Vstal. Ze skříňky vybral láhev vody a odkráčel.
Za minutu se vrátil, suchý, a s dýškem v kapse u košile.
“Co? To jste nikdy neměli takovou kocovinu, že vás rušili i bublinky v minerálce?”

„Otec říkával, že jsem až moc silný,“ zamumlal tehdy v trávě Peter a Phil se rozesmál.
„Moc silný? Ty? To se teda splet!“ vrtěl hlavou. Neduživý, nemluvný Peter, který neumí pořádně vzít za chlapskou práci, šišlá a skládá papírové květiny? Moc silný? Peter, plachá slečinka s laním pohledem? Cha!

Peter se s ním nehádal. Nikdy se s ním nehádal, nekřičel, nepraštil do stolu, což byl pro Phila jen další důkaz slabosti.

A tak se smál, vesele a bezstarostně – místo, aby mu krev varovně tuhla v žilách. Jeho neomylný instinkt, zvyklý na přímočaré nebezpečí, mlčel.

A Peter to moc dobře věděl.

Dobrý den, moji milí bývalí studenti. Víte, že je to dnes třináct let od vaší první návštěvy zde?
Do oddělení kostí vás ovšem vzít nemohu. Prochází rekonstrukcí po řádění nekalého živlu.
Tento si bohužel našel jinou zábavu. Proměnil několik uliček v kluziště.
Věděli jste, že i voda je schopna vytvářet dvoušroubovice, podobně jako DNA? Před časem to zjstili vědci, kteří dělali pokus na uhlíkových nanotrubičkách naplněných vodou.
Ano, vědci vodu zkoumají se značnou vášní. Věděli jste, že vzniká dokonce i působením hvězdného větru na vesmírný prach?
Inu, tichá voda... A ve vesmíru to platí dvojnásob. Ve vakuu není slyšet nic.

Nehybný svět rybníka. Zelené stříbro v odrazu světla. Dohasínající lekníny. Oči, propletené sítinou z rákosí.
Hladké tělo s pruhy plátna. Provazce vlasů jsou chaluhy, mořští hadi.
Hlas polétne nad vodou, snese se na hladinu list. Kaple v hájku objímá tichý pláč. Slaná chuť podzimu. Vzlyky modliteb.

Zvlněná hladina se zklidnila, když vystoupila z vody. Zavřel jsem oči.

Lidské tělo je krásné, když je nepoškozené.

Modré cáry v bílém poli, se zlatým klenotem. Heroldská figura je Blaumeise, místo přilby koruna z vlasů. Štítonoš je stesk. Neutop se, říká motto.
Erb ženy.

Promluv, nebo mlč navždy.
Divoká řeko, klidná vodo.
Ofélie, Siréno.

Gracht je typicky holandská záležitost. Předně už to slovo: Holanďan jej vysloví s ch nejen uprostřed, ale i na začátku a s nosovým chrochtavým chrrr, takže i z úst něžné blondýnky z Goudy nebo Delft nebo Naardenu zní slovo gracht jako odchrchlání starého námořníka.

A pak: gracht to je voda a voda, to je Holandsko. Gracht je to, čemu v Benátkách říkají kanál. Jsou grachty tiché a zádumčivé, stíněné platany a porostlé žabincem, ale jsou i grachty rušné, ověnčené náhrdelníky zakotvených člunů, bárek a hausboatů, grachty s čilým provozem lodním.

A ve všech se odráží štíty domků z červených cihel.

Olízl špičku jazykem. Obemknul ji rty, než nakonec pohltil celou délku. Chuťové pohárky mu zahltila tolik známá příjemná chuť.
Jejich oči se střetly. Nemuseli mluvit. To tiché souznění jim vždy vyhovovalo. Za ta léta Argus pochopil, že Severus je tichá voda. A břehy mlela jen ve chvílích, kdy to byla nezbytná potřeba.
Vzdychl a zamlaskal, jak se snažil bílou nadílku polknout. Profesor si ho s pobavením prohlížel. Ale v jeho očích bylo něco víc.
Spřízněnost. Pochopení.
Argus věděl, že i když se svět kolem nich nepřestal točit, v tuto chvíli nebylo nic důležitějšího, než oni dva a jejich vanilkové nanuky.

"Prosím tě, neviděl jsi rohlíky?"
"Jaký rohlíky?"
"No ty, co jsem donesla z obchodu. Dala jsem je do chlebníku."
"Jojo... Počkej! Napi?! Co to... ?" otočil se na mě "Všimla sis toho sáčku? Tak rohlíky nemáme. Psi si je vzali."

O dva dny později jsem si náhodou všimla dvou vzorně sedících psisek před linkou.
Na mikrovlnce je položený chlebník, v chlebníku sáček s čerstvými rohlíky.
Psí hlavičky jemně pokyvují, jako by poslouchaly neslyšitelné povely.
Najednou ´šup´! Rohlík letí k zemi a i se psem mizí v ložnici pod postelí.
U chlebníku sedí kočička Nebulla a s nevinným výrazem shazuje další rohlíček.

Podle pravidel neměla hlídka u Senátu trvat déle než šest hodin.
Jak se blížil večer a bolest v zádech a nohách se přehoupla do té fáze, kdy ji přestáváte vnímat, došlo Leftymu, že pravidla jsou zase jednou spíš návrh.
Stěžovat si nemělo cenu. Komandér to mohl předat jedině kancléři, a křičet svoje problémy do drtiče na odpadky by bylo účinnější. Takže jste museli najít vlastní způsob, jak přežít.
Lefty většinou poslouchal. Lidé se snadno prořekli, když vás nebrali jako myslící bytost. Politika, podvody, aféry… a i mnohem důležitější věci.
Třeba kde se dá sehnat kávovar, zadarmo a v podstatě funkční.

Za daných okolností odvedl dobrou práci.
Ovšem chirurgický zákrok provedený umírajícím čarodějem, sekerou uprostřed požáru, nezaručuje zázračný výsledek.
Unikla.
Ale radši by shořela s ním.

Krvácející pahýly křídel se zanítily, popálená kůže s šupinami se spekla v bolavou masu, celé tělo cítila jako otevřenou ránu. Přesto šla, potácela, plazila se lesy.
Až k zatopenému lomu, černé, hluboké, klidné vodě.
Položila se na ni.
Chlad ji konejšivě objal.
Úleva.
Ticho.
Hladina se nad ní zavřela.

"Tak jsem řekl..."
"Sklapni, Filipe!"
"Cože?"
"Viděls to?"
"Jako co?"
"V lomu plavala nějaká holka!"
"Fakt?"
"Jenomže už tam není."
"Pírko, vole! Dvacet metrů..."
"Skočíme?
"Jasně!"

Gabrielovi mělo dojít, že aprílové žertíky mezi Nelidmi budou mít jinou šťávu.
Seděl u oběda s větší skupinkou a zrovna zaníceně rozvíjel plán na modernizaci výuky o magii na základních školách, když si v polovině věty uvědomil, že sice otvírá ústa, ale nevychází z něj žádný zvuk. Zkusil promluvit znovu, ale nic.
Stůl vybuchl smíchy. Přejížděl očima po všech přítomných, až se zastavil na Delphine, která se raráškovsky usmála a vytáhla z kapsy poloprázdnou lahvičku s průhledným lektvarem.
„Neboj, vyprchá to za deset minut.“
Jen se na ni usmál. Zatímco všichni věnovali pozornost jemu, Evangeline něco kápla do Delphinina pití.